Jislova cesta od jeskyně k jeskyním

Je zvláštní jak nerozumně nakládáme s časem. Jak bláhoví jsme v domnění, že se dá odložit napříště. A jak málo se ptáme, dokud je ještě koho se ptát. To se vztahuje i na Dr. Lumíra Jisla-archeologa, kunsthistorika, orientalisty, o kterém PhDr.Jan Prostředník říká, že patří mezi vůbec nejvýznamnější archeology poválečného období u nás. A to nejenom z pohledu archeologie tehdy československé, ale i zahraniční.

Tento světově uznávaný, doma už téměř polozapomenutý vědec odešel víc jak před půl stoletím (22. listopadu 1969) od rozdělané práce bez následovníka. Jeho vědecká pozůstalost zůstala po desetiletí netknutá, vlastně až do podzimu 2012, kdy se jí ujal docent Luboš Bělka religionista a buddholog působící v Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

PhDr.LUMÍR JISL se narodil 18. 4. 1921 ve Svijanském Újezdě. Jeho dětství a dospívání je neodmyslitelně spjato s krajinou Českého ráje a Turnovem, kde měl otec Jaroslav (nadaný malíř amatér) restauraci. S mírnou nostalgií čteme na reklamním lístku:…„V turnovské restauraci U Jislů (naproti radnici), v níž umístěna jest noclehárna Klubu československých turistů, obsloužíme každého návštěvníka Českého ráje dobrou levnou stravou a nápoji všeho druhu. O přízeň prosí J. Jisl, restauratér v Turnově-Jičínská ulice.“… V tom domě v přízemí, v pokoji z chodby četl Lumír (říkali mu Luďa) pod peřinou při baterce Hedina a spřádal své cestovatelské sny. Hubený kluk s narezlými vlasy a kulatými brejličkami.

Lovci medvědů a orchonští Turci

Bylo mu patnáct, když už měl za sebou první velký objev: nejstarší obydlenou jeskyni v kraji (Jislovu) s ohništěm a kamennými nástroji lovců medvědů starší doby kamenné. O tomto nálezu velice podrobně píše profesor Jan Filip v publikaci Dějinné počátky Českého ráje. Bylo mu sedmatřicet, když vedl československo-mongolskou výzkumnou expedici Archeologického ústavu do Mongolska prozkoumat staroturecké královské pohřebiště z 8.století, z doby, kdy mongolské stepi obývali Turci, kteří se postupem času probojovali do dnešního Turecka. Dr. Jisl se zaměřil na památník prince Kültegina, mladšího bratra a vítězného velitele vojsk mocného vládce orchonských Turků Mogileva. Památník se nachází v údolí řeky Orchon, asi 4OO km jihozápadně od Ulánbátaru. Průzkum lokality byl v Mongolsku první, který využíval soudobé vědecké metody - navíc se skvělým výsledkem. V odkryté odpadní jámě našli Külteginovu kamennou hlavu. Jedná se o nález světového významu. Lumír Jisl je v této zemi dodnes pokládán za průkopníka a zakladatele vědecké archeologie.

Opava a Hans Leder

Vedle studia archeologie na Filozofické fakultě UK se L. Jisl zúčastňoval semináře srovnávací vědy náboženské- dnes religionistiky, (od padesátých let do devadesátých se na čs. nekonfesijních fakultách nesměla přednášet)… „To, že úspěšně absolvoval přednášky profesorů Lesného a Pertolda, představovalo bezesporu solidní základ, který si později doplňoval systematickým studiem odborné literatury“ míní doc. Bělka. Jedním z důležitýc momentů byl bezesporu ten, kdy na doporučení profesora Filipa ještě před dokončením univerzitních studií (v roce 1947) nastoupil do Slezského zemského muzea v Opavě, kde založil prehistorické oddělení dosud spíš přehlížené archeologie. Lumír Jisl byl po válce prvním fundovaným a uznávaným odborníkem, který se systematicky zabýval počátky slovanského osídlení Slezska a počátky lužické kultury vůbec. Prozkoumal mj. velké žárové pohřebiště a největší slovanský mohylník na našem území „Jislovo desetiletí ve Slezsku za sebou zanechalo tak výraznou stopu, že lze o tomto období hovořit jako o vrcholu slezské poválečné archeologie. Jeho přínos tkví především ve studiu pravěkého a středověkého vývoje tehdy opomíjené části Československé republiky“, říká PhDr. Juchelka.

Jestliže byl pro Jisla důležitým momentem přechod do Opavy, pak skutečně klíčovým okamžikem byl objev asijske sbírky pozapomenutého cestovatele a vědce, opavskeho rodáka německého původu Hanse Ledera, v depozitáři opavského muzea. ” Neznal jsem ho, ale byly to jeho sbírky -výsledky jeho cest -,které jsem měl možnost studovat a které mě přivedly k hlubokému zájmu o lamaistické umění a v letech 1957-1958 do Mongolska a Číny” Lederovy sbírky, převážně buddhistické artefakty jsou rozmístěny v několika význačných muzeích Evropy, do Opavy se dostala jen malá část, z níž většinu koncem války zničil požár.

Ve věži

Luďovy brejličky už dávno změnily tvar ,už dávno to nebyl Luďa, ale Lumír Jisl, vědecký pracovník Archeologického ústavu Československé akademie věd, protože Opavu vystřídala Praha. Archeologický ústav AV ČR sídlí v palácovém komplexu na Malé Straně v Letenské ulici. Na jedné straně panorama Pražského Hradu, na druhé směrem ke Klárovu, Vestonina věž se slunečními hodinami, kde měl dr. Jisl v šedesátých letech minulého století pracovnu. Podle pověsti v té věži bydlela básnířka rudofinského dvora Vestonia, nevlastní dcera alchymisty Edwarda Kellyho, Johana Alžběta Weston-Vestonia. Časově to však nevychází. V době, kdy se vyměřoval pozemek Glauchovské zahrady na stavbu, Vestonia už nežila. Zemřela v roce 1612 a písemný záznam o výměře je až z roku 1618, takže věž tam ještě nebyla. Ať už  to bylo jakkoliv, ke vzpomínce na Lumíra Jisla Vestonina věž patří.

Čtyřikrát do Mongolska a pět měsíců v Číně

Mongolsko bylo z hlediska archeologie a památek zemí vědecky nepříliš probádanou. Jislovy expedice měly (na základě dohod) za úkol nejen objevovat vědě dosud neznámé archeologické objekty, ale ověřovat i ty. o kterých se nějakým způsobem vědělo z knih nebo z ústních podání. Krom toho tu byl i jeho osobní zájem- přínos z pohledu kunsthistorika a etnografa. Byl toho názoru, že pokud se dělá nějaký výzkum, pak musí být kompletní . “Etnografie například, ta přijde sama v podobě pastevců,kteří se přijdou na výzkum  podívat  a  zjistíte při tom, že totéž, co mají oni na sobě pověšené u pásů, mají i ty sochy  z první poloviny 8.století, co jste právě vykopali.A tím vám teprve dojde na co to mohlo být.Je to tak trochu naruby. Současná etnografie ve starých hrobech, nebo chcete-li, živá archeologie chodící kolem vás..”

Jislův pobyt v Číně ( 1958), byl studijní cestou, z níž  většinu času  strávil “honičkou za vykopávkami, chrámy a Buddhy”. Byl  jedním z prvních československých buddhologů, který se zabýval terénním studiem buddhistického umění. Doc. Bělka říká: “Jeho badatelský záměr byl zaměřený směrem muzeálním, ne směrem k živým formám buddhismu v jím navštívených zemích, ale ke studiu buddhistického výtvarna. Zajímaly ho artefakty, které zkoumal mimo ritualistický kontext.” Byl take jedním z mála prvních Čechoslováků, kdo navštívil jeskyně v Tunchuangu, jeskyně Tisíci Buddhů.

Stipendium

Jislovo vědecké působení v zahraničí vyvrcholilo v roce 1967-1968 roční stáží v Hamburku a Bonnu, když získal Humboldtovo stipendium.Přednášky, psaní, práce v muzeích, kde určoval sbírkový materiál po Hansi Lederovi,  příprava k dalším publikacím a nedostatek času. Ostatně dopis z  22.11.67, (přesně na den a dva roky před jeho odchodem)je dostatečnou ilustrací…“Píšu na koleně,anžto psací stůl je obložen knihami,lejstry a psacím strojem.Tím zároveň se dostávám k tomu, že „fofruju z plných sil a dokončuji čínskou architekturu a asi dva články, abych to mohl přivézt s sebou do Prahy, a tak se toho zbavit, ale musím se nutit, radši bych se coural v červeným a žlutým listí a koukal jak po Rejně se šinou jeden za druhým čluny a lodi ze Švýcarska, Holandska, Francie a odsud.Ale co platný, musím toho tady využít.“

Artia knihu nakonec nevydala, ostatně jako několik jiných před tím…

Kdo byl Lumír Jisl ?

Lumír Jisl byl exaktní vědec s duší romantika. Lezl po skalách. Bos. Jednak se leze nejlíp bos a jednak za války „lezečky“nebyly. Lezli jsme bosi i na Štědrý den, když jsme ve “Skaláku“ na vršku „Brány“ věnčili vánočními ozdobami  zakrslou borovici, zpívali tam koledy a krmili kavky.“…Měl rád poezii a hudbu (sám výborný klavírista), psal, fotografoval, byl vášnivý sběratel. Zabýval se polodrahokamy a betlémy z pojizeří, měl rád krevety a tatranky s hořčicí. „Setkání“ s Hansem Lederem bylo osudové. Středoasijská archeologie a orientální umění ho “pohltily“ na celý život. První československa ikonografie tibetského buddhistického umění, je jeho dílem. Žil v čase, který tvořivé síly spíš dusil, stejně jako pravdy, které si člověk nemohl, někdy ani nesměl ověřit. A to všechno za všudypřítomné  pozornosti cenzury, připomínající víc než často- srážku s blbcem. Odešel předčasně. Bylo mu osmačtyřicet let.

Jestliže po půl století, otevřel docent Luboš Bělka jeho vědeckou pozůstalost, pak je Jislův odkaz v dobré péči. Publikace L. Jisl Čínský deník (ed. L. Bělka, P. Šindelář) už vyšla.

Mirka Picková