Odešel Ota Ulč

Článek z Českého dialogu 2005

Jednoho dne, na počátku našeho exilu, přišel za mnou jeden ze dvou černých studentů slavistiky v Telluride House na campusu Cornellovy University v Ithace, a oznámil mi, že mám návštěvu. To bylo ve dnech, kdy v U.S.A. mě, kromě několika slavistů a osobních přátel, nikdo neznal, protože mi tam ještě nic nevydali. Vyšli jsme tedy na trávník před domem, a tam na nás čekal černovlasý muž, kterého jsem v životě neviděl, a vedle něho hezká mladá Číňanka. Představil se mi jako Ota Ulč původně z Plzně, a odvezli nás do bungalowu na Martha Street v Binghamptonu, asi dvě hodiny cesty autem. Tak začala naše známost, která se brzo proměnila v přátelství, pevné a nerozlučné, a to trvá dodnes.

Toho dne mi Ota věnoval svou vědeckou knihu, Judge in a Communist State. V ČSR totiž vystudoval právnickou fakultu a za komunismu se uchýlil do místa venkovského soudce rozsuzujícího manželské spory, drobné krádeže a urážky na cti. Vyhnul se politickým procesům jako čert kříži, snad proto, když nastoupil povinnou vojenskou službu, přidělili ho k PTP. Tam si dva roky odkroutil.

Brzo po návratu do civilu, z obavy před neustálou hrozbou, že jako vyučený soudce bude nakonec přeřazen k nějakým procesům, kde se soudilo ne podle práva, nýbrž podle třídní spravedlnosti, navštívil NDR a v Berlíně nasedl do podzemky. Tehdy ještě nestála známá a nyní zbořená Zeď, a berlínská podzemka ho dovezla do amerického sektoru Berlína, kde požádal o asyl.

V Americe potom vystudoval politickou vědu na Kolumbijské universitě v New Yorku a seznámil se s dívkou Priscillou, s níž měl společný osud exulanta před komunismem - její rodina uprchla z Číny na Taiwan, když se kontinentálního státu zmocnil Mao - a po doktorátě se s ní oženil.

Kniha Judge in a Communist State byla mezi množstvím tehdy vycházejících „kremlinologických“ knih unikát tím, že nelíčila velké politické procesy ani krutosti koncentráků, ale zabývala se každodenní prací venkovských soudců, pracujících pod neustálou hrozbou přemístění na místa, po nichž někteří bažili, jiní se jich báli. Kniha přesvědčivě ilustrovala, jak i do drobných sporů a osudů drobných občanů komunistického státu neblaze zasahovala ideologie, která nakonec vzala, nebo aspoň poničila, život stovkám miliónů lidí na polovině světa.

Když asi o dva roky později moje žena založila nakladatelství, přemluvil jsem Otu, aby knihu přeložil do češtiny. Nechtěl, měl dojem, že po tolika letech na americké universitě v prostředí, v němž ani jeho girlfrendka a pozdější žena neuměla česky, nebude už to umět. Pak to zkusil, dopadlo to dobře, a knihu Malá doznání okresního soudce jsme vydali v prvním ročníku Sixty-Eight Publishers, Toronto. Stala se naším bestsellerem.

Léta ubíhala, naše přátelství se prohlubovalo, Ota u nás vydal několik výborných a osobitých cestopisů, které nyní úspěšně vycházejí v Praze, a posléze to zkusil i s prózou. Dával jsem mu lekce v tom, čemu se v Americe a nyní i v ČR říká Tvůrčí psaní, mnohé z nich v autě, které líbeznou krajinou horního státu New York řídila Priscilla; my jsme vzadu probírali základní pravidla řemesla, jemuž jsem se já v mládí musel učit zkouškou a omylem. A Ota pak napsal několik románů o lidském typu, jemuž Václav Černý říkal Čecháček; románů, které myslím líp než jiné zachytily podstatu toho psychologického jevu, po desetiletích diktatur tak rozšířeného v naší staré vlasti.

Prožili jsme spolu mnoho a mnoho, já se stal kmotrem Oty Ulče mladšího, který je z jedné čtvrtiny Číňan a z jedné Švýcar po Priscilliných rodičích, z další čtvrtiny Němec po Otově mamince, a konečně z jedné čtvrtiny Čech po Otově tatíkovi.

A teď tedy Ota slaví třetí pětadvacetiny!

Ještě aspoň jedny, starý kamaráde!

Josef Škvorecký

Ota Ulč byl, jak sám říká, grafoman. Ale skvělý! Chrlil článek za článkem, v nichž bylo tisíce témat dnešního světa i popisů a příběhů lidiček v něm. Když přišla do naší redakce jeho zásilka, nabídka článků na výběr, bylo dost těžké vybrat článek "nejlepší", protože všechny byly zajímavé a čtivé. Před několika lety se odmlčel.  A nyní se odebral za svým přítelem Josefem Škvoreckým a za svou krásnou a milou ženou Priscillou.

ES