Vize a proboha co bude

Krásný příspěvek od Mirka Seiferta. Tomeček, Hanák, oba krásní lidé. A je to tak. Naše mateřská planeta je zplundrovaná hamouny a je jen otázka, jak dlouho si to ještě nechá líbit. Ona nás nepotřebuje, to my jí ano. Až jí dojde trpělivost, klidně nás může ze sebe setřepat. Nic tím neztratí. Naopak, nadechne se a dá se do ozdravného procesu. Zalesní pořezané pralesy, zavlaží co zavlažit potřebuje, podpoří veškerou faunu a floru, aby pěkně prospívala. Něco, jako my, někteří, kteří činíme jarní nebo podzimní či jaký detox. Ano, udělá si detox. A bez nás. A my? Ti, kteří jsou nábožensky uvědomělí, se odeberou do nebe či do pekla, dle množství hříchů co napáchali, ti, co jsou věřící na inkarnaci, odejdou do astrálu, kde také dostanou čočku podle toho, co se na světě naučili či nenaučili a vypracuje se jim plán, co musí napravit v dalším životě. A ti, kteří nevěří ani na jedno či na druhé, se nechají spálit nebo pohřbít do rakve a do hlíny, jestli na to budou mít čas.

Poslouchala jsem na you tube před pár dny rozhovor s dvěma, zdá se, moudrými muži. Také mluvili o tom, jak se lidé chovají a jak na to doplatí. Ve zkratce bych to svými slovy shrnula asi tak: na světě jsou otroci a otrokáři. Otroci poslouchají, co jim otrokáři nařídí, otroci si užívají plodů z jejich práce. Sem tam jim povolí opratě, sem tam naopak utáhnou. Jakési chudým chléb a víno a makej a buď hodný. Otrokáři připraví systém, podle kterého se jede. Začíná fungovat už od mala. Rodiče dětem říkají co se má, co se musí a co se nesmí. Ve škole to pokračuje. V práci totéž. A kdo z davu vybočuje, nemá to lehké. Ale mnohdy přichází na to, že

je šťastnější, i když třeba nemá takové výdobytky jako ostatní.

Debata končila otázkou: hele Honzo, nezdá se ti, že to všechno, co se kolem nás děje - jako šílené chování mnoha lidí, tolik nenávisti, závisti, zloby, to strašení, zákazy, imigranti co řežou lidem hlavy, pandemie s mrazáky mrtvol v ulicích, opičí neštovice, ruská válka, atd., kdoví co ještě přijde dál…Nemyslíš, že nad těmi loutkami, co nás jakoby řídí, jsou zase větší loutky, které zas někdo další řídí, a tak dál. Že to tak vesmír prostě narafičil, aby se lidi probrali anebo…

Před týdnem jsem byla pozvaná na slavnostní večer ke dni seniorů. Seděla jsem se staršími ženami u stolu a hezky jsme se bavily. V tom jedna z nich povídá: ach, co zase bude, z čeho mít strach. Poradila jsem jí, ať nečte noviny a nedívá se na televizi, že se tam stejně pravdu nedozví. A dodala jsem, že já televizi nemám a jsem v klidu. Nemáte televizi? No to bych nepřežila, vykřikla. A ostatní dámy se přidaly: Ne, to nejde, to bych nevěděla, co zítra bude…

Co si o tom myslíte vy? Napište nám.

Eva Střížovská