Vizionář Jaromír Tomeček

Vedle Karla Maye či Julese Verna k mým oblíbeným spisovatelům v mládí (a i v pozdějším věku) vždy patřil "kronikář přírody", spolu s Hrabalem a Páralem tehdy jeden z našich nejčtenějších i nejprodávanějších autorů vůbec, Jaromír Tomeček. Snažím se už několik let dát dohromady sbírku všech jeho děl, mám od něj dokonce i jeden podepsaný výtisk z roku 1997. Nedávno jsem v jednom antikvariátě narazil na jeho knihu Živly a osudy (nakl. Blok, Brno, 1985),  a hned v úvodu knížky jsem byl ohromený, co autor, rodák z Kroměříže (stejně jako třeba Karel Kryl či pisatel těchto řádků) - od jehož úmrtí mimochodem letos 15. července uplynulo rovných 25 let a kdyby žil životem galapážské želvy, dožil by se letos 30. září požehnaného věku 116 let - ve svém úvodu prozíravě napsal! Nemohu než doslovně ocitovat (str. 9 -11) téměř celou pasáž, protože, byť ji pan Tomeček napsal před 37 lety (!!!), je stále neuvěřitelně aktuální. Však sami, milí čtenáři Českého dialogu, hned uvidíte a posoudíte.

SLOVO ÚVODEM

Minule se mi stalo, když jsem začal mluvit o životním prostředí, že se na mne vyřítil přítel: jděte už k čertu s tím vaším životním prostředím, nemyslíš, že je to už otřepané? Ustrnul jsem, ale také si uvědomil, že o potřebě ochrany přírody se mluví, že se více mluví, než dělá.

Kdo má nějaký ten křížek na hřbetě, musí bezděčně srovnávat, a zjišťuje, že změny, které se v této zemi odehrály během jednoho lidského života, nahánějí člověku strach. To snad není možné, říkám si, že jsem v rodném městě běhal za prvním autem, potom za prvním letadlem, v němž se u nás předváděl inženýr Kašpar, že armády, tenkrát za první světové války, měly jediný pohon koně - vždyť je to jako v Nezvalově Signálu času, nechci tyto verše citovat.

Sotva odrostlý škole, dostal jsem se do centra Karpat a zažil jsem boj člověka s přírodou. Byly to scény jako ze starých bájí. Na ovesném poli, které si gazda za hrozného úsilí vybojoval pilou, sekerou a krumpáčem na bukovém lese, draly se z obilí šlahouny bučí (bučí je mladý bukový les, pozn. autor) jako dravci a vzdorovaly a vzdorovaly motyce, jako by byly z podzemí hnány na slunce zlými démony. Viděl jsem bezmocnou gazdynu s kopačkou v rukou zoufale plakat nad marností tohoto zápolení. Chlapi celé noci kladli ohně na okraji lesa, a od těchto ohňů se ozývalo halekání, jak hospodáři odháněli od políček divou zvěř, byli by o to málo, co se urodilo, přišli.

Člověk se musel rvát s divočinou napořád. Tenkrát mělo své místo mluvit o přemáhání přírody.

Uplynulo pár let - jak velice krátký je lidský život! - a v mém rodišti, kde jsme zkoušeli předehnat to první auto, nelze přejít vozovku přes vyhražený přechod, aby člověk nepřišel o krk pod vozidlem. V lesích, nad něž se poprvé vzneslo letadlo, to inženýra Kašpara, nebyl jsem posledně vůbec s to natočit na magnetofon zpěv černohlávka, protože na obloze ani na sekundu neustávaly rámusit letecké motory.

Potřebujeme bojovat s přírodou jako gazdikové? Nikoliv, příroda v celém světě byla poražena na hlavu. Vzduch není vzduch. Množství kyslíku v e vzduchu se zmenšuje o deset miliard tun ročně, zato roste v atmosféře obsah kysličníku uhličitého. A nadto v průmyslových státech se do ovzduší dostávají milióny tun kysličníku siřičitého a kysličníků dusíku: důsledky jsou jasné: nejenže se vzduch stává nedýchatelný, ale v dešti prší na zem kyselina sírová a kyselina dusičná, už žáci ve škole si povídají o kyselém dešti. V mnoha velkoměstech jsou lidé otráveni vzduchem - a vaříme z minerálky, protože voda není pitná. Jaká je to ironie, jaký horor, místo ozónu smog, místo živé vody voda mrtvá.

Ročně mizí na zeměkouli lesy ve výměře, do níž by se naše republika vešla několikrát, každou hodinu vymírá jeden rostlinný druh a rok dva tisíce zastihne sotva dvě třetiny živočišných druhů, s nimiž sdílíme život na této planetě dneska.

Procházím-li přírodou v okolí měst, propadám zoufalství nad horami odpadků, které hyzdí naše lesy. Jak odporným semeništěm jsou řečiště našich potoků a řek, kolik haraburdí je pod kameny podél značkovaných cest, kolik ho pokrývá dna našich jezer a ples! každý občan by měl vidět, co všechno vytahali potápěči z mořských ok v horách...

Jaromír Tomeček, Brno, 1985

P.S. Co k tomu dodat? Jen to, že spisovateJ aromír Tomeček byl de facto (smutným) prorokem a že i když se tisíce, možná milióny dobrovolníků z celého světa  snaží Matce přírodě pomoci, zdá se, že už není cesty z tohoto neblahého vývoje zpět... K dalšímu zvýšení metanu v ovzduší přispěli mj. nedávno i sabotéři plynových potrubí, zprávy z letošního léta o vysychajících evropských, ale i čínských či amerických řekách a jezerech jsou katastrofální, leč bohužel pravdivé, a já si nechci ani představovat, na jaké Zemi a v jakých životních podmínkách budou žít naši potomci, naše vnoučata a pravnoučata...

A ještě jedna poznámka na závěr: mnoho páně Tomečkových děl opatřil nádhernými obrázky malíř a ilustrátor Mirko Hanák (1921-1951), o němž jsem psal zde, v Českém dialogu před šesti lety (stejně jako do tehdy ještě vycházejícího Českého kalendáře). Kdo nějakou Tomečkovu knihu má, jistě ocení nádheru Hanákových ilustrací.

Mirek Seifert