Anketa

Otázky (pokračování z minulého čísla)

1) Co si myslíte o Češích a Slovácích, žijících v Americe?

Srdcem i duší jsou to naši lidé, rozum už mají světový. Jsou to takoví naši další velvyslanci ve světě. Mnozí prokázali, že český a slovenský "živel" má co světu nabídnout a že se neztratíme.

2) Stýkáte se z někým z nich?

Často s mnohými mluvím nebo si píšeme. Mezi krajany patří i má sestra, která počátkem 80. let emigrovala a nyní žije se svým americkým manželem na Floridě.

3) Je (není) dobré udržovat s nimi kontakty a proč?

Rád bych, aby komunikace mezi krajany a starou vlastí byla těsnější a bylo jí více. Jistě, každý máme své starosti, životní styl za oceánem a ve střední Evropě je odlišný a k pohodě nepřispívají ani takové věci jako ostudný volební zákon, který krajanům moc nepomáhá v tom, aby se více vžili do dění doma. Věřím, že v době internetu, kdy se vzdálenosti zkracují nejen obrazně, ale i ve skutečnosti, budeme mít k sobě stále blíže. Vzorem by nám mohli být Poláci a polští krajané, kteří si zkušenosti předávají lépe. Mnohem více táhnou za jeden provaz. Alespoň to tak působí. Chce to hodně tolerance a dobré vůle na obou stranách. Sám jsem pro to připraven udělat maximum.

4) Stojí naše republika o tyto kontakty?

Určitě stojí, jen to někdy neumíme dát dost najevo. Tady nelze soudit paušálně a házet tzv. do jednoho pytle. Spousta lidí, firem, politiků, spolků a dalších o kontakty stojí a mnozí je již čile pěstují, jiní se možná bojí nebo se o tyto věci nezajímají z jiných důvodů. Vazby byly narušeny po desítky let a nelze je obnovit a posílit přes noc. Skutečné a pevné vztahy se rodí dlouho a z na první pohled malých detailů. Když se rozhlédneme pořádně kolem sebe, uvidíme množství klíčících semínek. Některá nevydrží, dobrá se ujmou. Dejme jim čas a opatrujme je péčí dobrého hospodáře. Tak jako to naši společní předkové dělali po staletí. Skládat účty budeme příštím generacím.

Petr Bratský, poslanec PS PČR, 48 let, www.bratsky.cz

1) Ti, kteří se v Americe už narodili, jsou v pozici Američanů a s ČR souvisejí pouze původem, případně nevelkou znalostí jazyka. Setkala jsem s některými, kteří tam odešli za lepšími ekonomickými podmínkami, i když většina z nich prohlašuje, že to bylo z politických důvodů. Starší emigranti z roku 1948 patrně skutečně odcházeli z obavy o svou existenci, případně život. Emigranti z roku 1968 podle mého spíš z ekonomických důvodů. Postoj obou je však dnes zcela jasně postojem příslušníků jiného národa, třebaže dosud nezapomněli svůj jazyk a ke staré vlasti cítí určité vazby. Jejich život v jiných podmínkách určil i formu jejich pohledu na život u nás a u většiny -- alespoň před těmi 10-13 lety -- převládalo mínění, že musejí zachránit po všech stránkách zdevastovanou zemi, kde jsou lidi na úrovni tupců, případně opic na stromech. Poněkud se spletli. I my jsme v nich původně viděli lidi s vyšším vzděláním a rozhledem, než máme sami, ale po krátkém čase -- několika setkáních a diskusích -- jsme zjistili, že úroveň jejich (vysokoškolského) vzdělání nepřesahuje úroveň našeho (vysokoškolského) vzdělání a jejich rozhled je dán samozřejmě určitou možností cestovat po světě v době, kdy to zde nebylo možné, nebo aspoň snadné, nicméně je tvrdě poznamenán životem ve "svobodné" zemi. V současné době, kdy zejména mladí Češi mají možnost poznat svět, se tyto rozdíly smazaly. Americké školy jsou stále ještě lépe technicky vybavené, obyvatelé této země mají -- zejména v profesích souvisejících s potřebou vyššího vzdělání -- podstatně vyšší příjmy než u nás, ale jinak žádné rozdíly nevidím. Spíš od mladých lidí, kteří žili rok v USA a studovali na různých středních školách, slýchám že ve chvíli, kdy zvládli jemnosti jazyka, zjistili, že požadavky na výuku jsou podstatně nižší -- ostatně mnozí s velkým úspěchem studují na zahraničních univerzitách.

Řekla bych, že Češi a Slováci žijící v Americe jsou poznamenaní jednak tvrdě konzumní a v současné době téměř totalitní společností, do které odešli a kde peníze jsou na prvním až posledním místě, a zároveň v sobě mají nostalgii po zemi původu, kde se vůbec nežije lehce, ale je tu v ovzduší něco, co v té Americe chybí -- duchovno, které proniká i přes slupku současného konzumního způsobu života, který -- jak zjišťuji u velice mnoha lidí nejrůznějšího vzdělání -- po pár letech už není to, co by právě táhlo. Z našich krajanů v Americe při setkání cítím jistý pocit nadřazenosti (žili ekonomicky a společensky úspěšně) a stálou snahu nás poučovat a kritizovat, jak to děláme špatně, zakrývanou slovy o pomoci své mateřské zemi. V současné době tvrdého nástupu USA do různých kontinentů, který se mi z neamerického pohledu jeví jako snaha o ekonomické (a tím politické) ovládnutí světa, obsazení všech dostupných nalezišť cenných surovin kdekoliv, kde není pevná vláda, se mi nezdá, že by naši krajané na tento svůj pohled měli právo. Ať chtějí nebo ne, stávají se součástí země, která se jiným ve světě (zvlášť těm, kteří mají osobní zkušenosti) jeví jako totalitní a kolonizátorská -- ne ve vztahu ke svým občanům, ale ke každému, kdo není Američan.

2) Teď už ne, lidé, se kterými jsem se ještě nedávno setkávala, už nežijí.

3) Kontakty je vždy dobré udržovat, už proto, abychom viděli, co si myslí druhá strana a mohli korigovat svůj vlastní pohled na svět.

4) Zda naše republika stojí o tyto kontakty, nevím. Pokud je otázka, zda naši političtí reprezentanti stojí o tyto kontakty, tak bych řekla, že spíš ne. Z mých osobních zkušeností je jakékoliv kontakty, a tedy i ty s krajany, zajímají jen v případě, že mohou být prospěšné jejich osobním stykům a kariéře. A naši krajané v Americe ve své většině nejsou v postavení, že by mohli našim politickým představitelům v čemkoli pomoci.

Život v České republice, přesněji v nové politické konstelaci posledních 13 let mě naučil jednomu: tvrdé racionalitě. Vždycky přemýšlím, komu to prospěje. Kdysi, v tom předchozím totalitním systému, jsme si mysleli, že na "Západě" je nejen svoboda tisku a vyjadřování, ale i pravda v tom, co je člověku sdělováno. Dnes víme, že je to tvrdá manipulace vyhovující určitým zájmovým skupinám. A to se netýká jen naší země, ale i těch velkých, jako jsou právě USA. Po létech bláhových představ (myslím tím období před listopadem 1989) jsme vystřízlivěli a není nám z toho dobře. Když ztratíte sen o naději, vždycky to cítíte. Řekla bych, že totéž se děje našim krajanům venku, i když z jiného úhlu pohledu.

AV, 52 let, původně novinářka,

dnes pracovnice v oblasti PR