Dvě výstavy v Museu Kampa

Olga Szymanská září 2022 Kultura česky

Museum Kampa představuje na výstavě s názvem Lidská důstojnost vzájemnou konfrontaci dvou výrazných osobností poválečného sochařství, manželského páru Olbram Zoubek a Eva Kmentová. Výstava ve spolupráci s Nadačním fondem Kmentová Zoubek navazuje na stejnojmenný projekt realizovaný v roce 2021 Galerií Miroslava Kubíka v Litomyšli.

Sochařka Eva Kmentová (1928–1980) a sochař Olbram Zoubek (1926–2017) představují dvě mimořádné tvůrčí individuality, jež se postupně staly ikonami českého i evropského sochařství druhé poloviny 20. století. Byli Olbram ZOUBEK, Eva KMENTOVÁ: LIDSKÁ DŮSTOJNOST ) do 2. 10. 2022

spolužáky z velmi podnětného ateliéru profesora Josefa Wagnera na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se vlastně obrodilo či znovuzrodilo české poválečné sochařství, manželství uzavřeli těsně po absolvování školy. Partnerské, rodinné a přátelské vazby byly důležitou obranou proti demagogii totalitní doby, což se odrazilo i v jejich práci a přístupu k ní. Oba byli autory výrazných plastik, kde důležitou roli hrál člověk, jeho postavení ve světě a době, s niterným prožitkem lidské existence.

Výstava ve dvou podlažích Musea Kampa nabízí okruhy vycházející z děl obou autorů (témata jako figura, gesto, povrch, prázdno a jejich rozdílné či blízké ztvárnění oběma tvůrci), z momentů vzájemné inspirace, i naprosto rozdílného přístupu. Nedílně přítomný je i jejich vlastní vztah, Zoubkova Rodina (1973) či Kmentové Krajina (1969) z otisků jejich těl vypovídají hodně také o vazbách mezi nimi, podobně intenzivně se v tvorbě obou odráží období dlouhé nemoci Evy Kmentové v druhé polovině sedmdesátých let. Přehlídka se soustřeďuje na období od konce padesátých do začátku osmdesátých let, vystaveny jsou nejen známé práce obou sochařů (Zoubkovi Strážci, Běžec, či plastiky ze série Zastřelení; Kmentové Opuštěný prostor, Lidské vejce či stély s otisky prstů a rtů), ale i méně známá díla, reliéfy a drobné plastiky; expozice je doplněna texty z rodinných deníků odrážejících tvůrčí i každodenní život.

Po více než padesáti letech jsou společně vystaveny dvě výjimečné práce Evy Kmentové: Terč – Muž a Terč – Žena, obě legendární díla české nové figurace pocházejí z roku 1968. Zatímco Terč – Muž byl často vystavovaný a v současné době je ve sbírce Musea Kampa, Terč – Žena byla zhruba v roce 1969 získána Arturem Schwarzem do jeho sbírky a pravděpodobně nebyla dále veřejně vystavována. Systematickou prací se ji podařilo najít a získat do sbírky Nadačního fondu Kmentová Zoubek.

BARBORA BLAHUTOVÁ: Dům a socha +host František Svátek (do 2. 10. 2022)

Museum Kampa programově vystavuje umělce, kteří tvořilipředevším za hranicemi domoviny. K představitelům exilového figurálního sochařství patří jihočeská rodačka Barbora Blahutová (*1941) se svým partnerem sochařem Františkem Svátkem (*1945).

Společně žili a tvořili v Itálii, Německu, Švýcarsku a opět v Itálii. Do České republiky se natrvalo vrátili až v roce 2000. Barbora emigrovala roku 1974. Během více než pětadvacetileté etapy se musela vypořádat s nesnázemi typickými pro každého emigranta: existenční nejistotou, s pocity vykořenění i s rolí ženy-umělkyně, která vychovává dvě dcery a přitom dokáže udržet tvůrčí kontinuitu a soustředěně rozvíjet své dílo. Důležitou inspirací bylaItálie, kterou si zamilovala již jako studentka Akademie výtvarných umění v Praze. Získala povolení studovat milánskou Accademii di Brera. Díky tomu se školila v ateliéru mimořádného malíře a sochaře Marina Mariniho, (1967 a 1968), předního zakladatele evropského moderního sochařství, který významně ovlivnil nastupující generaci. Jeho důraz na expresivní účinek soch, potlačení detailů a zjednodušení tvaru přivedly Barboru k chápání sochařského díla jako vyjádření zvoleného tématu zcela svobodnou výtvarnou formou. Tehdy vytvořila soubor sádrových soch s motivy lahví, vajíček, polštářů a figur, následovala tematika moře, lodí, přístavů, skal, krajin a výjevů se stromy a staveními, a to především z různých druhů kamene. Často vycházela z prožité skutečnosti, citlivě vkládaných do soch, často kořeněných nadsázkou. Především Zajištěná rodina (1989), Zapadlí vlastenci (2005) a další. Intelektuální humor často prolínala s melancholií pramenící z existencionálních úvah o křehkosti citového pouta, zranitelnosti života i jeho pomíjivosti, například Připoutaná lodička, Potopená loďka, Poslední sníh.

Přehlídka Dům a socha představuje důležité okruhy její tvorby. K výrazným motivům náleží dům, v její tvorbě symbol zázemí a bezpečí, k němuž během života přilnula jako k bodu spočinutí. Přestože spojujícími prvky Blahutové děl jsou křehkost a velmi specifická ženská citlivost s touhou po teplu domova, neztrácejí díla na věcnosti a jadrnosti vyjádření.

Docílit výsledku nejelementárnějšími výtvarnými prostředky a jednoduchými materiály (sádra, lepenka, průsvitný papír, usušený list nebo tráva) souzní Blahutové práce s kinetickými modely Františka Svátka, které expozici podnětně doplňují.

více: www.museumkampa.cz

 

Olga Szymanská (dle tiskových podkladů)

Fotografie: Expozice v Museu Kampa

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012