SLOVO NA ZÁŘÍ - PÉČE O DÍTĚ

Toto byl název knihy, kterou jsem při prvním děťátku v mých 20 letech měla stále u ruky. Napsal ji pan profesor Josef Švejcar a bylo tam pár nepřesností, řečeno decentně. Ovšem psal to dle svého nejlepšího vědění své doby a svého svědomí. Nic jiného k mání nebylo a knihu jsem hltala, nevěděla jsem nic o tom, jak vychovávat dítě. Nejen hltala, ale přesně se jí řídila. Tak hned v začátku, když bylo miminko malé a řvalo, jsem poslechla radu, že mám dítě nechat brečet, že si posiluje plíce. Rvalo mi to přitom srdce. Neposlechla jsem svou intuici, která mě nabádala vezmi holčičku a pochovej ji. Trpěly jsme tehdy obě dvě.
Pan profesor byl také v padesátých létech propagátorem umělé výživy a jeslí. Později si za to sypal popel na hlavu a snažil se to měnit. Poznala jsem ho jako osmdesátiletého pána při svém prvním rozhovoru s ním. Byl laskavý a upřímně se mi vyznával ze svých chyb. Říkal, že je feminista. Že všechen cit pochází z matčina srdce. Že až poté, co maminka chová a krmí svého chlapečka, ten od ní dostává schopnost milovat a mír rád druhé lidi. Naučil se mnoho od své manželky, jejíž moudrost a ženskost respektoval.
Ještě v pětaosmdesáti letech měl kratší úvazek v krčské nemocnici. Narodil se tam můj první vnuk. O měsíc dříve než lékaři určili. A byl podle patřičných tabulek ohodnocen jako ten s divnou rukou, s divným tím a tím, už si to nepamatuji.a ani nechci. Byl dán do inkubátoru, i když váha byla přijatelná a matce, mé dceři řekli, že je postižený. Brečela mi do telefonu celá zoufalá: mami, víš co to je, když ti vezmou dítě? (Vím, ale to je jiná kapitola.) Vzala jsem sluchátko a volala do nemocnice. Pan profesor byl ve službě.
Řekla jsem mu co se stalo. Za hodinu měla dcera dítě u prsu a „postižení“ bylo to tam. Kluk jako buk prospíval a dnes je sám tatínkem.
K čemu se chci dostat. Dětem skončily prázdniny. Půjdou do školy. Alespoň doufám, že žádný neumětel jim to zase nezakáže. Včera jsem přečetla zajímavý a obšírný článek o tom, jak se za poslední tři roky zvýšil počet dětských sebevražd a sebepoškozování. A že je nedostatek dětských psychologů. Spíš bych řekla, že nedostatek matek a otců, kteří dítě trpělivě vyslechnou a mají pochopení pro jeho trápení. Kteří se dětem nevysmívají a jejich problémy nesnižují, protože už zapomněli, jak mohou být ti malí lidé bolaví skrz prkotiny, jak to jim, dospělým někdy připadá.
Přála bych dětem i rodičům, aby se
přestali honit za penězi a udělali si na své děti čas a klid, jaký si zasluhují.
Eva Střížovská
How to contribute
The Czech Dialogue exists thanks to voluntary financial donations from people from all over the world.
Even you have the opportunity to contribute to its administration with any amount.
Spřátelené instituce
- Anlet
- Beseda - Belgie
- Czechevents.net
- Czechfolks.com Plus
- Czechoslovakstalks.com
- Časopis Čechoaustralan
- Česká centra
- Česká škola bez hranic
- Český výrobek
- Demokratický klub
- Jana Garnsworthy DipTrans IoLET
- krajane.net
- Libri prohibiti
- Nový domov, Toronto
- Průvodce Rychnovem
- Rádio Perth
- Rádio Praha
- Velehrad