Panoptikum trochu k smíchu, trochu k pláči

Když jsem se v létě 1989 dostala do Paříže a oslavila s rozjásanými Pařížany 200 let dobytí Bastily, ptal se mě tamější můj známý, copak to máme za politika, který má jakési potíže s řečí. Myslel tím Jakeše a jeho pověstný projev o té holce Zagorové a bojlerech. Ale ještě dodal, abych se snad nechmuřila, že si váží disidenta Aclava Avla. Za Jakeše jsem se styděla, stejně, jako později za Zemana a pak za Babiše. Od jisté doby si držím od takových patologických zjevů patřičný odstup a spíše humorný nadhled. I když je mi líto, že pokračují ve svém šaškování na hlavní scéně politického jeviště a že jsou lidé, kteří jim fandí. To se mi zdálo neuvěřitelné a nemožné až chvíle, kdy mi jedna ze sousedek, kterou jsem dosud považovala za normální, nabídla jakousi vstupenku s důrazem, že je to zdarma a navíc dostaneme občerstvení, když tam spolu přijdeme. Pomalu se mi začalo tmít před očima. Ano, nemýlila jsem se, vstupenka s pozvánkou byla na milé posezení se ŠMEJDY. Proboha, to tam chcete něco kupovat? Děsila jsem se. Ale ne, já už mám od nich všechny hrnce, deky atak. Řekla s nevinným výrazem. Tak teď už chápu, že skutečně existují hodní lidští chudáčkové s mdlým mozkem. Naštěstí existují i jiní, jak se ukázalo při volebních-nevolebních výjezdech našeho předního Stbáka. Veselé byly bojovné záběry fanoušků a odpůrců agenta, doprovázené pískotem, řvaním, potyčkami mezi sebou i hříšníky trestajících „policajtů“.

Dnes je 21. srpna, tedy 54 let od okupace ČSSR spřátelenými armádami. Vzpomíná se, nacházejí se nové fotografie, hodnotí se, srovnává se to s Ukrajinou. A zase vyskakují lidičky, co se mezi sebou chtějí hádat, protože „tam“ jsou fašisti, Ukrajinci naše občany vyžírají aj. O roce napsala jedna čtenářka na FB, že lidé okupanty vítali v roce 68 květinami. Jak pestré jsou názory lidí, že?

Přeji do září dětem, aby směly chodit do školy.

Eva Střížovská