A MÁŠ COS CHTĚLA

Lidka Lojdová červenec 2022 Kultura česky

Když jsem před stopadesáti lety studovala na vysoké škole kresbu, malbu a sochařinu, měli jsme k dispozici živé modely. Většinou to byli sportovci a trpělivě snášeli naše zkoumavé pohledy, zvláště šlo-li o akty.

Páni, tehdy soudruzi, profesoři zdůrazňovali jak je důležité vystihnout figurální proporce a nepřehlédnout žádný detail. Mne to bavilo. Oslovil mě každý sval, vráska nebo jizva, kterou mi naservírovali ke kreslení. Měla jsem velikánskou radost, že mi známí umělci psali do indexu „výborně“.

Když mi pak Zátopek Čas počtvrté popřál „Šťastný nový rok“ přišla státnice. Po jejím zdolání, svobodné povolání.

Kreslila jsem všecko. Návrhy na obaly krabiček od sirek, omalovánky pro děti, byla přijata do Svazu výtvarných umělců, ilustrovala desítky knih, pomalovala na přání majitelů zeď jednoho hotelu v Chorvatsku, měla samostatné výstavy kreseb v mnoha galeriích u nás i v zahraničí, navrhovala kostýmy na muzikál „Zvonokosy“ v Hudebním divadle Karlín (to ještě žila zpěvačka a herečka Laďka Kozderková). Drbny v kloboukách se slepicema rozesmávaly obecenstvo a na premiéře i manželku autora románu „Zvonokosy“ pana Gabriela Chevalliera dokonce natolik, že následovalo její přátelské rodinné pozvání do Lyonu.

Následně jsem byla vybrána, abych navrhovala kostýmy k filmu „SuperdetektivClap“  v německém Gelnhausenu. Dostala nabídku navrhovat interiéry hotelu v Turecku. Také jsme se dopustila kresleného filmu „Viva Apollinaire“ od autora spisovatele[JB1] Edgara Dutky.

Dál už o své práci vyprávět nebudu, aby to nevyznělo jako vychloubání. To jsem si dovolila svěřit se jen pro představu o tom, co takové svobodné povolání obnáší. Miliony rozhodně ně, jak mě kdysi rozesmáli turisté z Amsterdamu, když mi radili, abych se pro ně[JB2] odstěhovala do Holandska.

Život, kterému by se mohlo vzhledem k jeho délce také říkat živůtek, nám každý rok hodí jeden klacek pod nohy. Čím je člověk starší, tím větší hromadu klacků má před sebou. Kdo ji chce překročit, udělá kotrmelec a vrací se do mládí. Vzpomíná na rodiče, na spolužáky, i na to, co se kdysi učil ve škole. I na té vysoké. Stává se mi, že zase sleduji modely. Potkávám lidi a v duchu je svlékám, jako bych měla za úkol je nakreslit. Je to vzrušující. Žádná nestydatost. Prostě studium proporcí a tvarů. Nedávno jsme zahlédla obézní pár. Vrtalo mi hlavou, jak dlouhé by museli mít ruce, aby se mohli obejmout. A jak si asi opatřili potomka, který cupital za nimi? Nakonec jsme ukončila bádání.

Je jiná doba. Šetříme lesy, není dost celulózy na výrobu papíru, kreslí se na počítačích, osobní kontakty jsou čím dál výjimečnější a tak my předkové mladé generace si s tím lámat hlavu nemusíme. My budeme dál obdivovat třeba zelenou trávu, sluníčka pampelišek, balonky na jejich stopkách a v očích přátel hledat laskavost. Psaný dopis a kresba na papíře bude unikát.

Ludmila Lojdová

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012