Hanička-Rozárka, Senát a Jaroslavo

Na počátku Českého dialogu jsem psala fejetony Z deníčku vydavatelky. Byly to všelijaké roztomilé i absurdní události, které se stávaly ve dnech rozkvětu i boje o přežití časopisu.

Nyní vlastně píšu něco podobného pro změnu na závěr časopisu. Kdy přesně skončí nevím, nezapsala jsem si do deníku, kdy jsem naposledy platila doménu. Ale ona se ozve sama… Může to být koncem roku či jinak.

Takže bych to vlastně měla nazvat místo deníček vzpomínáček.

Dnes mne navštívila Hanička a pozvala mne na oběd do zámku. Bylo to moc milé setkání. Už jsme si ho dlouho slibovaly. A samozřejmě jsme zavzpomínaly. Hlavně na rok 2004. To jsem se totiž šťastnou hrou osudu ocitla na dva tři týdny v Jižní Americe. To bylo tak. Vracela jsem se z měsíčního pobytu v Texasu. Bylo to krásné jako vždy mezi krajany. Ale cesta byla dlouhá a končila na letišti v Paříži, kde se zrovna zřítil strop… Oddychla jsem si až doma v ložnici, kde jsem musela prospat jet leg. Když jsem dorazila do redakce, přišla návštěva. Český kulturní atašé z Jižní Ameriky. A hned začal: milá paní Střížovská vy MUSÍTE přijet do Jižní Ameriky. Zarazila jsem ho, že to nepřipadá v úvahu, jsem vyčerpaná a vůbec nemíním nikam cestovat. Ale naléhal: kdybyste to viděla! Tam je úplné české obrození. Krajané pátrají, jak se tam a proč dostali, kdo byli jejich prarodiče, odkud pocházeli, učí se česky, zpívají české písničky, nosí české kroje. To musíte zažít a napsat! Namítala jsem, že ani nemám žádné peníze, kterými bych si zaplatila cestu, atd.

Loučil se slovy: prosím, přemýšlejte o tom a třeba se najde sponzor na tu cestu, prostě, musíte tomu věřit a určitě se to povede.

A tak jo, začala jsem věřit a zavolala zkusmo do Senátu, kde byl mluvčím předsedy Petra Pitharta Jaroslav Veis. Věděla jsem, že se tam chystá senátní výprava a že povezou na ukázku v letadle výtisky Českého dialogu. Zeptala jsem se drze, jestli by vedle těch výtisků nevzali také šéfredaktorku. Jaroslav se na moment omluvil a šel se zeptat pana předsedy. Ten souhlasil. A já jsem zapomněla na svou nechuť k cestování a začala se těšit. Bylo to velice poučné a v podstatě nezapomenutelné. Vyletěli jsme začátkem prosince vládním letadlem. Na Kanárských ostrovech jsme se na hodinku zastavili pro doplnění nádrže. Bylo to nutné, vždyť před námi byla celá noc letu. Spaní bylo pohodlné, každý měl pro sebe celá tři sedadla, event. ještě jedno naproti, kam se až mohli dlouhonozí natáhnout. Ráno jsme vystoupili v hlavním městě Paraquaje Asunciónu. Udivily mě vysoké domy obalené jakoby plísní. Asi vlhkost od moře…

Ubytování bylo prima a jako obvykle jsem dostala pokoj číslo 13. Mám třináctku ráda. Na třináctku se mi narodily dvě první děti. Dcera v květnu a syn za necelé dva roky únoru.

Všichni jsme dostali lístek s programem. Byl pro senátory, i pro nás ostatní, což byli novináři a charita, která vezla darem sošku Pražského jezulátka. Zatímco senátoři se museli zúčastnit mnoha oficialit, my jsme měli zatím volno. Využívala jsem jej k setkávání s krajany i prohlídce míst, kam jsme přijeli.

První akce byl společný oběd a program na uvítanou včetně tanečního vystoupení, které připravili krajané. Po sérii opravdových českých tanců předvedly dívky v místních krojích i lidové paraquyajské. Moc se mi líbil taneček s vázou na hlavě. Druhý den jsem si hned na trhu koupila sošku, tanec zobrazující. Mám ji moc ráda.

Ale k jádru pudla. Zástupce krajanské komunity pan Jaroslavo Mašek měl projev. A já jsem ho zostudila. Samozřejmě neúmyslně. On svůj projev k senátorům totiž zahájil slovy: vítáme vás pane náčelníku…Důstojná návštěva z Česka se kousla do rtů, ale zachovala glanc. Já sice taky, ale pak jsem to napsala jako roztomilou příhodu z cest do svého časopisu. Když se to Jaroslavo dozvěděl, vůbec nebyl rád. A o to srdečněji vítal učitelku češtiny, kterou tam naše ministerstvo zahraničí vyslalo. Konečně se naučím pořádně česky a už o mě ta Střížovská nebude takhle psát.

Učitelka češtiny Hanka Hanušová je báječná holka a moje kamarádka. Učila češtinu v postatě v celé Jižní Americe. Proměnila své žáky i na herce a připravila s nimi divadelní představení Rozárka a prezidenti. Napsala o tom i knížku, která stojí za přečtení.

Příště napíši víc o rodině Jaroslava.

Eva Střížovská