Otázky pro paní Alenku Klímovou-Brejchovou

Vladimír Stibor červen 2022 Kultura česky

Na setkání Mezinárodního českého klubu, které jsme často pořádali, přicházela i Alena Klímová, básnířka, kreslířka a duchovně založená

žena. Rozhovor s ní zapsal také básník a fotograf Vladimír Stibor. Po malém redakčním zkrácení je zde…

 

Otázky pro paní Alenku Klímovou-Brejchovou

 

Je pravdou, že se celý život vracíme k dětství?

Abych řekla pravdu… tak já ano. Vracím se ve svém stáří ráda časem zpět a ostatně zdá se mi, že v sobě mám stále jak duši stařeny, tak svěží pěkné mladice, ale i křehkou a zranitelnou dušičku, kterou jsem vlastnila ve svém dětství. Nejsou to jen vzpomínky. Mnohdy se cítívám úplně stejně, jako kdyby mi bylo krásných třicet let, jen destrukce těla mne v těchto pocitech docela úspěšně ruší. Nezbývá než tyto stavy lidské existence s pokorou přijmout, vytěžit je a prozíravě upotřebit, například v procesu vlastní tvorby…

 

Co je to Pravda?

Asi tu nepotřebnější a nejjistější formu pravdivých odpovědí na lidské otázky lze nalézt v jednoduchých deseti pravidlech, nám známých jako Desatero. Je tam vše, jak má správně jít životem lidská bytost. I v jiných kulturách jsou moudrými předky ustanovena takováto pravidla. S variacemi na potřeby každého národa. Etnografické, zdravotní, např. vzhledem rozdílnosti klimatu atd. Jinak se mi zdá, že v dnešním, vášněmi, desinformacemi a emocemi přehlceném světě nelze definovat pojem „Pravda“ bez následků roznícení nenávisti, i následného boje. Každý kdo ještě dýchá, má dojem, že jen jeho Pravda je pravda pravdoucí a není ochoten ustoupit ani o píď úvaze, že existuje vždy několik řešení a východisek a též kompromis. Bohužel jsou rozděleni i donedávna se milující rodinní příslušníci. Smutná doba, ale určitě vedoucí v budoucnu, pokud lidstvo přežije, k následnému poučení a doufám i prozření.

 

Je důležitější umět klást otázky, než znát na ně odpověď? Lze si pomoci nějakým příkladem?

Řekla bych, že „Umět si klást otázky“ je veledůležité, i když odpověď hned nepřichází. Vlastně je to progresivní hledání té výše uvedené Pravdy. I když ona bývá v tomto případě z velké části osobní. Definujeme si odpověďmi tak mnohé a je i zábavné se k tomu po létech vrátit. Zrajeme! Jsou to vlastně jakési „Hovory k sobě“.  Takto si psal a odpovídal na své otázky i slavný římský císař a filozof, Marcus Aurelius ve druhém stol n.l. Dokonce prý na území dnešního Slovenska, když bojoval s Markomany a Kvády. Je mnou velmi obdivovaný a z jeho myšlenek smím čerpat i dnes. I já si takovéto „Hovory“ píši už od svých šestnácti let, kdy mi zemřel otec. Ostatně sám se sebou si člověk vždy nejlépe poklábosí. Je však třeba si zachovat svobodu myšlení, shovívavost, prostotu a skromnost. Umět klást otázky obecně a ostatním je dozajista uměním, počinem veskrze provokativním a potřebným, ale je záhodno počítat i s negativní, odmítavou, útočnou a závistivou reakcí.

 

Kolikrát jste mluvila se svým Bohem? Při jakých příležitostech? Co jste si povídali?

Mluvím s ním každým dnem. Nechci, aby mé eventuální prosby o pomoc a rady vyznívaly jako škemrání. Zdá se mi to hloupé. Vždyť pokud je ON, ta neprobádatelná Tvůrčí síla vševědoucí, je to zbytečné. Takže snad je namístě poděkování za dar života i za vše dobré, za ochranu i vedení. Ostatně s otázkou Boha je to, jak všichni víme, trochu složité. Každý z nás má svého osobního Boha a jeho vlastnosti tak trochu přiklání k těm svým. Takže láskyplní mají láskyplného Boha a ti nesmiřitelní zase nesmiřitelného. Zajímaví jsou atheisté. Vlastně jsou také podmíněně věřící. Věří, že „nevěří v žádného Boha“.

Jsem navíc přesvědčená, že jeden lidský život nám nestačí k potřebnému rozvoji a tudíž je pro nás JÍM připraveno mnohé překvapení a zkoušky, které splníme a nebo u nich propadneme a musíme dělat v dalších životech reparát. Někdy je tudíž výhodnější moc se neptat, nečinit, prostě stát se POZOROVATELEM aby ON- Bůh mohl být ČINITELEM.

 

Jaké období ve vašem životě bylo nejdůležitější?

Často o tom dumám. Jelikož miluji své děti, vnoučátka i pravnoučátka, tak mi vychází, že to bylo mé biologické období, plození mých potomků a jejich výchova s mým manželem. Přesto nezavrhuji ani mé následné období tvůrčí činností, a to jak na poli malířské tvorby, v oblasti léčitelství, v tvůrčím procesu spisovatelském, při psaní mých knih prózy, ale hlavně v trošínku nadreálném zápisu těch desetitisíců veršů, které ke mně přicházely v jakémsi snovém podvědomí. Na té známé a ostré hranici mezi bděním a spánkovým útlumem. Přicházely podivuhodným transferem, jakýmsi diktátem mého niterného hlasu, který vnímám jako mužný a o kterém přemýšlím jako o svém Múzovi, Nápovědovi, Sdělovateli. Ostatně své básně vnímám též jako své děti a mrzí mne, že těmto už dobrý vstup do života nezaručím. Takže děj se vůle boží!

 

Říká se, že proti Zlu se musí bojovat, proč se to tak často neděje? Je v tom zakódována naše zbabělost?

Otázkou přímo kardinální je, jak a jakými způsoby proti Zlu bojovat. Jak definovat Zlo? Je Zlo z filozofického pohledu nutné, aby bylo rozpoznatelné Dobro? Je Zlo poučné? Evidentní je, že jakýkoli vyhraněný a nepřátelskými myšlenkami naplněný boj rychle zplodí opět nenávistný a těžko zastavitelný boj. Zdá se, že planeta po věky hostí bestiální plémě, které v nepochopitelné obluzenosti krutostí zabíjí bližního svého… vztekle, bez užitku a v zadání nekontrolovatelných „Zešílivších. Takže lidstvo, zřejmě stále nepoučeno, se „nezbaběle“ rve na bojištích světa a mámy, které své synky tak těžce a s bolestí porodily, vychovaly a s láskou objímaly, smí při nejlepším obejmout a pohřbít už jen jejich chladná mrtvá těla. Tolik slzí bylo mámami světa vyplakáno! Tolik! Bují zrada, faleš, bezpráví a nezastavitelné je šílenství neviditelných loutkovodičů, mocipánů bez tváře. Zlem jsou posvěceny experimenty zlolajníků, kalkulujících se zkázou světa. Pravda se stává lží a vrazi jsou mnohdy za hrdiny. Jsou Nezbabělí? Všichni moudří a lidskost rozvíjející lidé tohoto světa určitě nebudou chtít zabíjet lidské bytosti na bojištích, ani jinde.

Kolik utrpení, bolesti a sil už toto bojování stálo?  Kolik lidských bytovišť, kulturního dědictví a jiných hodnot přišlo v plen? Tohle je to pravé ZLO. A jak proti němu bojovat? Zvolit si takové vůdce, kteří nebudou šílení, moci a majetku chtiví, budou vládnout s velkým rozhledem a nadhledem, empatií a moudrostí. Pokusí se změnit smýšlení lidstva pravdivými informacemi, změní vyčpělá dogmata na polích politických i náboženských a pokusí se sezvat všechny národy tohoto světa bez rozdílu ke společnému stolu, k dohodě o vzájemném míru, spolupráci na všech frontách a k vzájemné lásce. Proč to stále nelze? Ano, zřejmě stále není dostatečná míra bratrství a lásky a služba bližnímu v globálním měřítku je jenom fikce. Snad není na škodu se trochu porozhlédnout po nebojovných národních filozofiích. Existují a jejich představitelé by nás mohli mnohému naučit. Podejme si už konečně ruce v bratrském stisku… Tak moc toužím toto zvolat, ale kdo mne uslyší?

 

Jaké místo či země je vašemu srdci nejbližší a proč?

Čechy, to tlukoucí a posvátné srdce Evropy s nanejvýše magickým a na světě nejkrásnějším městem Prahou. A Proč? Protože miluji složitý, svěží a na metafory nesmírně bohatý jazyk této milované země, mé vlasti, na kterou jsem hrdá. Narodila jsem se tentokrát do této země našich moudrých a vzdělaných praotců proto, že se mi v českém jazyce skvěle píší verše…

 

Tvrdíte, že jste celé své malířské dílo kdysi dávno spálila, je to pravda? A co vás k tomu vedlo?

Ne, celé dílo jsem nespálila, jen třicet obrazů, malovaných olejem. Kresby jsem si zatím… zatím… ponechala. Také jsem spálila neskutečné množství básní, podpaluji s nimi očistné ohně v nocích Valpuržiných a sleduji, jak jejich jiskření vzlétá k noční obloze.  K této destrukci díla mne vedla zralá úvaha váženého pana Michelangela Buonarrotiho, který správně usoudil, že nepovedené artefakty má právo tvůrce zničit. (Doufám, že takhle nebude smýšlet Tvůrce o nás, lidech). Trochu lituji, že jsem si těch třicet obrazů ani nevyfotografovala. Ostatně Michelangelo před svým skonem litoval, že se víc nevěnoval duchovní stezce a Bohu, a že takhle za ním zbylo jen „pár panáků“. Ale já přesto vše miluji jeho pozdní básně.

 

Kolikrát jste potkala ve svém životě lásku?

Někdy se mi zdá, že mou osnovou i útkem je Láska. Cítím zhusta lásku, dnes už jaksi odosobněnou, obdarovávající, nečekající žádnou vratku…  spíš se podobající té podivuhodné s názvem Agapé. Je to dobrý stav a jsem za něj vděčná. Zamilovanost, ten stav závažného sladkého onemocnění, ze kterého se člověk vůbec netouží uzdravit, jsem potkala několikrát a též je nezapomenutelný. Netoužíme sundat brýle, za nimiž je svět nádherně růžový.

 

Na co se vás nikdy nikdo nezeptal?

Zvláštní otázka, a já o ni marně přemýšlím. Stejně tak jako třeba o psychickém mechanismu zoufalství, beznaděje a bezvýchodnosti, které vedou například až k sebevraždě. Zda ji spáchám? Ano, na to se mě zatím nikdo nezeptal.

 

Měla jste ve svém životě na někoho počkat?

Jelikož nevěřím v Náhodu a cítím s velkou jistotou, že vše se děje podle přesného, na vteřiny přesného plánu, a mnohokrát jsem se o tom s radostným údivem přesvědčila, tak si myslím, že nemá smysl na něco, nebo na někoho čekat… počkat. Vždyť vše k nám přijde jaksi samo. Ostatně ve svém hektickém životním úsilí jsem neměla prostor k čekání. Ale dočkat se, ještě i teď, nějaké stejnorodé spřízněné duše, by bylo dozajista oblažující.

 

Českém rozhlase se ptají na konci pořadu Stříbrný vítr „ Jste šťastný?“ A co Vy?

Opravdu nevím jaké jsou očekávané odpovědi. Asi by se lišily. Já se přiznám, že chvíle, opravdu jen chvíle, bezbřehého štěstí jsem zažila ve známých mystických Vnorech, což jsou nedefinovatelné a většinou nečekané záblesky jakési jiné reality, které však většina z nás nikdy nepozná. Trvalý pocit štěstí je krásná iluze. Je však nutné vážit si chvil, kdy se člověk cítí zdráv, milován, zajištěn, neohrožen a potřebný pro druhé. Kdy plně vnímá posvátnost lidských rodin a tím i Nejvyššího Řádu a vesmírných zákonů. Tehdy je možné cítit se Šťastným.

 

Jak lze bojovat proti pokušení?

Určitě ne tím, že si vlastnoručně odseparuji orgán či úd, který mne k pokušení svádí a ponouká. Taky sebemrskačství bych nedoporučila. Co takhle spolehlivá Bílá Magie, což je dozajista i vhodná modlitba, a nebo se soustředit na bohulibou činnost studia, na zanechání stopy třeba v procesu tvůrčím či v pomoci svým souputníkům?

Vždyť je možné být tu i pro druhé a zanechat tak po sobě chutné ovoce. Vždyť po ovoci poznáme se… pak už budeme jen v pokušení to nezakázané ovoce ochutnat a vychutnat.

 

Každá válka je zlo, protože přináší smrt, pošlapává lidskou důstojnost. Proč je tak málo a tichých hlasů proti? Nemusíme chodit daleko, stačí pohlédnout na dnešní Ukrajinu, kde od 24. února 2022 zuří boje.

Snad je v té už bývalé tichosti jistý pud sebezáchovy. Nikdo netouží, aby se válečný konflikt rozhořel na jeho území, aby umírala jeho rodina, jeho blízcí. A mnohdy se válka stávala jaksi neskutečnou, protože byla daleko. Ale právě dnes jsme jí bohužel velmi blízko. Možná proto, právě v těchto dnech, určitě nemluvíme tichými hlasy. Možná se cosi láme, já v to doufám. Možná konečně lidstvo prohlédne a rozpozná hrozbu zániku celého světa v atomové zkáze. Možná, konečně, si podá ruce v bratrském stisku a v úlevě… Ztvárňujme tuto vizi ve svých představách! Je to nástroj z nejmocnějších. Nechť se tak stane…!

 

Ptal jsem se před lety děkana Jakuba Berky z Milevského kláštera, kde byl Bůh za druhé světové války, když existovaly koncentrační tábory. Není to zase tak dávno. A krutá historie by se neměla opakovat.

Lidé mají určitý prostor ve volbě svých činů. Moudrá paní doktorka Kübler Rossová, zabývající se životem, smrtí a opětovného návratu do životů kdysi napsala, že až lidé přijmou fakt reinkarnace, bude na světě lépe. I já o tomto fenoménu často píši. Vždyť představa, že například nacista, zodpovědný za hromady židovských mrtvých v koncentračních táborech se v příští inkarnaci narodí jako Žid, je celkem velmi zajímavá a patrně i odrazující od násilných činů… Války jsou nejvyšším poučením lidstva. Osmdesát let byl v Evropě celkem klid. Jenže pamětníci těch dávných hrůz vymírají, a tak nové přicházející generace tuto poučení plnou zkušenost nemají. Muži odjakživa rádi bojují, už jako malí si na vojáčky rádi hrají. Je to dílo testosteronu. Zřejmě je „in“ bojovat do posledního muže, být za hrdinu i po smrti. Vraždit pod praporci -ismů. Tak je otázkou, zda takový prožitek… nám všem… bude Nejvyšším Architektem lidských životů opět zprostředkován pro dějinné poučení. Další otázkou je, zda to tentokrát lidstvo přežije. Uvidíme, zda je v kosmickém plánu destabilizace kontinentů, vítězství amorality a planetární život vyhlazující smrti. Představujme si trvalý MÍR a blahodárný rozvoj těch „zrnek maku“, jakými se lidstvo z pohledu vesmíru jeví. Představivost je ta nejmocnější síla!

 

A jedna z posledních otázek…  Říká se, že poušť je krásná i v tom, že okolo ní můžeme pěstovat stromy, vysadit jabloňový sad nebo zahlédnout alespoň remízky s trsy šípky a navátých rostlin.

Určitě je i poušť nádherná s ostrostí světla a hloubkou stínů na neustále se přemísťujících hřebenech písečných dun. I v ní je skrovný život, a mnohdy pod ní i zásobárny vody. I v ní žijí, pracují a rodí se lidé. Pokud však vyvinou mocné úsilí, aby kolem ní pěstovali třeba jabloňové sady, nelze si představit nic záslužnějšího a vítězného…

 

Přečetla byste si znovu  Senekovy Listy Luciliovi, nebo raději nějaké jiné knihy?

Ke knihám mého srdce se ráda vracívám. Stoik Lucius Annaeus Seneca byl mým prvým učitelem filozofie a je to už skoro padesát let, co jsem se se zaujetím začetla do jeho Listů Luciliovi. Od té doby jsem pročetla opravdu mnoho knih s filozofickým obsahem a nakonec se jakýmsi mým vnitřním učitelem a mistrem stal Paul Brunton. Pohybuje se v nejvyšší rovině duchovní filozofie. Přijala jsem ho. Ovšem za nejzávažnější knihu ve svém životě stále považuji „Tibetskou knihu o životě a smrti“, kterou napsal tibetský buddhistický učitel a už moderní spisovatel, Sogjál Rimpočhe.

 

Profilovala jste se jako známá česká spisovatelka i básnířka. Co říkáte na současné almanachy české poezie?

Právě jsem si uložila do knihovny vámi editovaný patnáctý almanach českých básníků s názvem „Chléb pouště“ a jsem mile překvapena, jednak množstvím zúčastněných tvůrců poezie a též zajímavými odpověďmi na Vaši všetečnou (jako vždy) otázku. Vlastně svým editováním takovéto záplavy Almanachů děláte důležité dílo a velmi mnoho píšících autorů Vám bude jistě zavázáno. Almanachy vytváří zajímavý obraz o stavu poetické tvorby, a to nejen u nás v české kotlince. Je zde viditelná a naléhavá potřeba opět pomoci české poezii mezi čtenáře. Organizace k tomu povolané pro to mnoho nečiní.

Zaplať pánbůh nejste sám. I knihy poezie a prózy, „železničářské“ Almanachy s názvem „Literáti na trati“ pana Františka Tylšara jsou též úchvatným přínosem pro českou kulturu. Neméně závažné jsou i umělecká periodika Zhoř- art, šumického literáta pana doktora Oldřicha Páleníčka, kde je vysoce odborně přistupováno jak k literatuře a autorům dávným i dnešním, tak i k technice malby, grafiky a kresby, i uměleckým artefaktům, jako je například Ex-libris. Díky tedy všem autorům, těm už vyzrálým i těm, kteří jsou zatím zelení jako jablko v červnu, ale hlavně Vám, editorům, tiskařům a ilustrátorům za významnou činnost a velký přínos české literatuře…

 

Je o vás známo, že milujete Prahu i Šumavu, ostrov Lesbos. Kam byste se nejraději odstěhovala?

Čas od času jsem byla přibalena svými potomky na okouzlující cesty po Řecku jako živé zavazadlo. Velmi miluji Řecko. S jeho mořem běloskalým, s jeho lidmi, chrámy, štíhlými cypřiši, voňavým tymiánem a šalvějí, ale i s tou dávnou paní Sapfó. Je mou nejmilejší knižní přítelkyní i přes propast těch dvaceti šesti století. Pár veršů se nám podařilo, k mému velkému překvapení, napsat dokonale stejně. Přesto se už nehodlám nikam z tohoto, mne drahého koutku světa… stěhovat.

 

S kým byste nejraději vypila lahvinku červeného?

S člověkem mému srdci drahým… s člověkem laskavým a empatickým… duchovně už zralým. S bytostí poetickou, která by měla duši s tou moji stejnorodou…

 

Děkuji za váš čas

 

Vladimír Stibor