OBJEVNÝ VOJTĚCH MARTÍNEK

Nový zájem o příběhy umožňuje poznat lépe nám známá místa i dobu minulou. Dílo publicisty, literáta, redaktora rozhlasu Vojtěcha Martínka dnes opět vzbuzuje velký zájem o silné příběhy mnoha lidských osudů z kraje Ostravska a Beskyd.

V Brušperku se kožešníkovi Ludvíku M. a Anežce 11. 4. 1887 narodil syn Vojtěch. Rozvoj průmyslu Ostravy oslabil soukenický Brušperk, takže rodina zchudla. Na gymnasiu v Ostravě (1908-1913) bydlel v kolonii železáren Vítkovice: žil ze stipendia, článků, básní a povídek. Přispíval do především Stručných dějin literatury české. Zajímal o dílo P. Bezruče, ještě neznámého: později vyjde jeho studie o PB, knižně i jejich vzájemná korespondence za období celých 45 let (nehledě k tomu, že si dopisoval s mnoha osobnostmi).Při studiu na Filosofické fakultě UK v Praze psal o české a světové literatuře, nových knihách do Moravského venkova, Moravských listů, Moravskoslezské revue ad. U pobytů ve Frenštátu p. R. se Vojtěch sblížil se sestrou svého spolužáka Klegy – Otílií. Začaly mu vycházet básnické sbírky, soubory povídek. Při studiu němčiny v Bonnu jezdil i do Krakova. Po státnicích 1913 Prahu opustil. Začal učit na gymnasiu v Moravské Ostravě od roku 1914, kdy se oženil s Otilií. Nemohou-li mít manželé vlastní děti, osvojují si synovce Josefa (právníka, zemřelého v Osvětimi 1943), roku 1945  adoptují syna Martínkovy sestry Vojtěcha (pozdějšího lékaře). Kvůli zdraví Martínka linie v první válce minula. V Ostravě-Hrabůvce působil v pedagogické i obecně prospěšné činnosti, zobrazené hlavně v jeho díle Země duní. Také byl jednatelem Moravského kola spisovatelů, po doktorátu (1916) sestavil odkaz Jan Hus a husitství. Vycházely mu pohádky ve více svazcích, souborně pak roku 1981 pod názvem O královně života. Do románové přílohy deníku Moravskoslezského deníku dodával díla známých a regionálních autorů, kde působil jako redaktor. I do Moravsko-Slezského sborníku s přílohou Naše země, později do časopisu Černá země. Například Fr. Sokola-Tůmy, Arne Nováka ad. Jeho bývalý žák Vilém Závada později vydal řadu děl svého vzoru, což dokládá jejich korespondence, knižně vyšlá 1981. Martínek byl dramaturgem Českého divadla v Ostravě (1919-1923), správcem Městské knihovny ve Vítkovicích. Jako tichý nestranný pozorovatel chápal nový čs. stát pro dva rovnoprávné národy, ale přišlo velké zklamání. Silný motiv snu v dílech provázel autora do konce života. I v publikaci o J. V. Macharovi, ve sbírkách k Ostravě, povídkách. Cestu do Litvy přetavil v cestopis. Tehdy časopisecky vycházející Jakub Oberva je 1. dílem trilogie Černá země. – Po vzniku studia Čs. rozhlasu v Ostravě působil v literární rubrice, později dělal rozhovory, a to i v městském divadle a Domě umění. Za 35 let práce v rozhlase vznikla řada jeho fejetonů, přednášek, glos, úvah. Roku 1937 byl osloven přednést svou řeč k úmrtí TGM. V Ostravě-Hrabůvce obývali manželé M. Od roku 1930 dům se zahradou, kde je pamětní deska s bustou VM a dům je dnes národní kulturní památkou (výše) Zahradu užíval Vojtěch M. k relaxaci a tvorbě. – Tehdy v románu Zrádce národa zobrazil osobnost Karla Sabiny. Od r. 1936 byl předsedou ostravské pobočky Literárně-historické společnosti, členem Čs. akademie věd a umění (nyní Česká Akademie věd ČR). – Vyšly mu další sbírky a historické romance. Z historie a pramenů Brušperku a vyprávění, i s hrozbou války, čerpal k románu Stavy rachotí (1939). Kromě jiných próz je to především románová trilogie Kamenný řád, dokončená 1956. Dle obou románů i Černé země byly v tv-studiu Ostrava natočeny známé seriály. – Ve druhé světové válce Martínek musel školství opustit kvůli své kritice „skryté germanizace výuky i veřejného života“ a omezit spolupráci s novinami. Pracoval v tichu doma. A navštívil vícekrát rodný Brušperk. – Po válce dokončil zejména román Ožehlé haluze. Stál při vzniku Pobočky Svazu čs. spisovatelů v Ostravě, jíž později předsedal. Také Společnosti Petra Bezruče v Opavě, Literární sekci Sdružení slezského umění a Moravskému kolu spisovatelů. Roku 1955 mu byl mj. poct udělen titul Zasloužilý  umělec. Dílo Vojtěcha Martínka silně připomněl zejména u příležitosti 70. narozenin jeho přítel V. Závada. „A nyní začínají zase všední dny-jsou kalné, blátivé, studené. Ale člověk může se schoulit do pokoje a trochu si vydechnout-doufám, že největší příval slávy jest už za mnou a že nyní mohu zas žít klidným životem pokojného občana.“ (z deníku V. Martínka na prahu jeho osmé dekády).Dne 25. dubna 1960 Vojtěch Martínek umírá. Rakev, vystavena v ostravském Domě umění, je o dva dny později dopravena na hřbitov v Ostravě-Hrabůvce nedaleko domu Martínkovy rodiny. Za ni i za řadu delegátů z regionálních i pražských institucí a spolků a také za občany a s provázením mnoha médii se s umělcem rozloučil právě V. Závada. Po zrušení hřbitova v Hrabůvce byly ostatky umělce přeneseny roku 1975 na ústřední hřbitov ve Slezské Ostravě, kde náhrobek vytvořil akad. sochař Karel Vávra. Proto připomínáme letošní 135. výročí narození umělce, jehož rozsáhlá tvorba svým významem daleko překročila hranice regionu Beskyd.

Olga Szymanská