Slovo na květen

JINÁ DOBA?

Je prvního máje a je krásně. Trochu sluníčka, kvetou pampelišky, sedmikrásky, u nás zlatý déšť a začínají jabloně (tady, v Brdech je to vždycky trochu později než v Praze, kde už je celý Petřín obalený květy), ptáčci zpívají, požáry ze včerejších ohňů při pálení čarodějnic jsou uhašeny... Příroda se probouzí a to je krásné.

Svět jako takový však moc krásný zjevně není. Kromě šíleností jako je tzv. korektnost, vyhlašování dalších a nových pohlaví, výzvy k udávání lidí za tzv. dezinformace, zákazů toho či onoho, prosazování elektrických automobilů v době, kdy hrozí, že elektřina možná nebude… A nedivím se, že je jí nedostatek, když jsme jako lidé natolik líní, že za nás elektřina pracuje v kuchyni, na zahradách, v posilovnách atd. Divím se, že po elektrickém zubním kartáčku se nenabízí k použití i elektrický utírač zadku. Je zkrátka jiná doba. Tahle věta často zaznívá i v pořadu Nebezpečné vztahy, na který se občas se zájmem dívám a nestačím žasnout, jací naivní, sobečtí, hamounští, nezodpovědní mladí lidé tam defilují a naopak starší zase ty mladé rozmazlují (často také zaznívá věta: chci přece pro své dítě to nejlepší) a tak ho nechám válet si šunky doma do třiceti a více a všechno za něj udělám, zaplatím. Ale to jsem trochu odbočila… Chci jen připomenout, že DOBA nějaká byla vždycky. Moji prarodiče zažili dvě světové války, rodiče už jen jednu. Třetí a další generace zažívají (tady v Česku zatím jen maličkým dotykem) válku o Ukrajinu.

24. února jsem si ráno pustila na netu písničku, což dělám často, zvedne mi to náladu. Vybrala jsem si ukrajinskou o sokolovi, která se mi líbí v podání Kollárovců. A najednou mi za ní skočila další písnička, kterou jsem dosud neznala. Ukrajinská hymna. Hm, tak si poslechnu jakou mají hymnu, proč ne. A líbila se mi, připomínala mi tu naši českou, pokud je zpívána přirozeně (což je výjimečné). A za chvíli jsem si ve zprávách vyslechla, že Ukrajinu napadli Rusové. Ach, bylo mi z toho pár dní na zvracení. Díky zaměření Českého dialogu jsem s novodobou ukrajinskou historií byla trochu seznámena. Měla jsem tam i čtenáře v české komunitě ve Lvově, Žitomyru, Čechohradu a věděla jsem, jak byli často terčem okupantů. Osmanů, Sovětů, Němců, Poláků aj. Jefim Fištejn popsal nedávno na FB i tu starší historii, kdy v zemi vládla různá knížectví a lidé byli více samostatní na rozdíl od Ruska, kde celá staletí vládli carové a následně pak komunisté, takže široká ruská duše byla celé věky zvyklá někoho poslouchat. To je řečeno velmi velmi zkráceně. Jestli vás to zajímá, koukněte se aspoň na wikipedii. Moc výstižně o této válce hovořil Petr Kolář, bývalý velvyslanec v Rusku, v USA, Irsku. Je to moc chytrý pán. Znám se s ním z doby, kdy na Zamini vedl tzv. krajanské oddělení, které tehdy podporovalo Český dialog. Pak ovšem nastoupily zvláštní politické změny, kdy se např. ministrem zahraničí stal Jan Kavan. Proslul tím, že se mu ve skříni náhle narodily bankovky v ceně milionů a on chudák vůbec nevěděl, kde se vzaly. Český dialog se od Zamini odpojil a Petr Kolář nastoupil do diplomacie. Oba zmínění pánové, kterých si moc vážím, byli toho názoru, že na Rusko platí jen síla. Škoda, že jsou se svým názorem dost osamoceni.

Takže jaká je doba? Covidová, válečná? Právě sedím u počítače a na FB poslouchám rozhovor Tomáše Lukavce s doktorem Janem Hnízdilem. Téma je o válce a o psychopatech. A do toho mi zazvoní pošta. Doručila mi knihu z nakladatelství Portál s názvem Proč volíme psychopaty? Možná v ní najdu odpověď a pak to napíšu. Zatím vám přeji krásné jaro a odvahu žít i v „době“.

Eva Střížovská

Na "retro" obrázku je odsouzeníhodný čundrák. Také jsem  tu dobu žila.