Dialogy v kontextu naší nedávné historie

Původně řeckým slovem „dialog“ (ve staré češtině se jako jeho ekvivalent užívala slova „dvojemluvenie“ nebo „dvúřeč“) označujeme výměnu informací, názorů a postojů mezi dvěma stranami, a to zpravidla za účelem vyjasnění, popř. i sladění jejich stanovisek.

Ve spojení s etnickými skupinami tak můžeme mluvit např. o francouzsko-německém dialogu, dialogu rusko-ukrajinském nebo česko-německém. Bylo-li podle Františka Palackého hlavní náplní historického dění v českých zemích „potýkání a stýkání“ českého a německého živlu, dialog byl jednou z nejpodstatnějších složek onoho „stýkání“, a přispíval tak v mnohém k oslabování válečnického „potýkání“ mezi těmito dvěma etnickými pretendenty na ovládnutí tohoto prostoru, popř. k převádění „potýkání“ na spíše ritualizované souboje nejlépe na poli vědy, vzdělání, umění a kultury.

Již v průběhu osmdesátých let 20. století se slovo dialog začalo hojně užívat v souvislosti jen s jedním etnikem. Postupné sbližování tehdejší „kapitalistické“ Spolkové republiky Německo a „socialistické“ Německé demokratické republiky bylo obvykle nazýváno „německo-německým dialogem“, a tento dialog byl za příznivých vnějších politických okolností hlavním tahounem, který nakonec dovedl obě země k jejich znovusjednocení, k němuž došlo 3. října 1990. Dialog – tentokrát už tedy jen „německý“ nebo dejme tomu „vnitroněmecký“ však pokračoval dál a pokračuje dosud, neboť i po třiceti letech srůstání existuje stále spousta problémů, nevyjasněností a bolestných rozdílů mezi někdejšími „Wessis“ a „Ossis“.

Paralelně s německo-německým dialogem probíhaly na sklonku 80. let a v 90. letech další vnitronárodní dialogy, z nichž se československé společnosti nejvíce dotýkaly a dodnes dotýkají dialogy československo-československé, česko-české a slovensko-slovenské.

Ve srovnání s německým případem měly ovšem dost odlišný charakter. Ve vnitroněmeckém dialogu se totiž diskuse vedla mezi dvěma státními celky s vlastní rozvinutou ekonomickou, společenskou i kulturní strukturou, kdežto ve vnitročeských dialozích byla k dispozici státní struktura se všemi rozvinutými funkcemi moderní společnosti jen jedna, a tou byl stát, jenž vcházel na začátku 90. let do období relativní svobody s fasádou a mechanismy notně pošramocenými předcházejícím totalitním vývojem.

Rozdělení státu na dva v roce 1993 na této charakteristice příliš nezměnilo, protože bylo výrazem tehdy bojovně rozdmýchávaného dialogu česko-slovenského, ale dialog česko-český a slovensko-slovenský ponechávalo stranou. Druhou stranou v těchto dialozích byly totiž jen nepříliš rozsáhlé krajanské a exilové enklávy anebo i jen jednotlivci z řad poúnorových či posrpnových exulantů, kteří zatoužili uplatnit se při obnovování samostatné české (potažmo slovenské) politické, hospodářské či kulturní scény.

Návrat českých krajanů a exulantů do Československa po roce 1989, resp. po roce 1993 do České republiky, a seznamování se zdejší realitou byl velmi bolestný proces, a to z mnoha často protilehlých důvodů.

Každý člověk odcházející dlouhodobě do ciziny si s sebou odnáší vlast svého dětství, tak jak fungovala v dobách před jeho odchodem a jak si ji ve svých vzpomínkách ještě poněkud zidealizoval. Po třiceti čtyřiceti letech pak přijede do země, kde už je všechno jinak – hospodářské poměry, politická kultura, společenské instituce i mluva obyvatel. To je šok, kterým si musí projít každý navrátilec do své vlasti kdekoli na světě – a smířit se s tím, co se stalo, protože čas nepočkal.

Navrátilce z emigrace a z exilu do Československa, potažmo do České republiky však vedle toho čekala ještě řada dalších nepříjemných překvapení. Především život u nás byl tehdy protkán tisícem vědomě prosazovaných nebo jen samovolných odkazů ke komunistické ideologii a někdejším způsobům myšlení, což byla věc, s níž se navrátilci těžko smiřovali. Tehdejší ještě napůl socialistický stát k nim navíc přistupoval hodně dlouho krajně hostilně: vyžadoval u nich tučnou valutovou hotovost na den, protože z jeho pohledu to byli prostě „devizoví cizozemci“, dlouho jim zakazoval obstarávat si tu domy, byty či jiná místa k trvalému bydlení.

A k tomu přistupoval i zběsilý strach tehdejší Klausovy vlády, aby se navracející politická či ekonomická elita nepřihlásila o svá práva a nevytlačila ji z rozjetých privatizačních a dalších plánů na ukořistění výhodných hospodářských celků. Populistickou kampaň proti navrátilcům vzala tehdy za své i značná část české frustrované společnosti, jež si navykla svým v cizině žijícím krajanům předhazovat výčitky typu: „V cizině jste si žili v pohodlí a v teplíčku, zatímco my jsme tu trpěli, a teď si k nám jedete vyžrat smetánku…“

Není divu, že první vlna onoho česko-českého dialogu skončila nejen rozpaky, ale často i rozhořčením. Četní krajani a exulanti se zase stáhli do svých nových zemí s tím, že se starou vlastí nechtějí mít už nic společného, a citlivější z nich, jako například Karel Kryl, de facto na toto zklamání zemřeli: „Kdo jsem? Jen bezvýznamný zatrpklý pária. Ten druhý přebírá vítězství, pocty, ceny…“

Bylo nás asi vícero, kdo si uvědomoval na počátku 90. let, že česko-český dialog se s uvolněním hranic spíš oslabil a znesnadněl, a kdo se různými způsoby pokoušel o odstraňování třecích ploch a zintenzivňování vzájemných styků.

Zcela výjimečná role přitom připadala časopisu Český dialog, který tento úkol naplňoval každodenní mravenčí prací…

Antonín Kostlán,

vedoucí Centra dějin vědy, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Příspěvek zazněl při křtu knihy Český dialog 30, na snímku Eva Střížovská (vpravo) s Marinou Hofmanovou, foto Martina Fialková.