Když rozmluva vydrží aneb O čem je nová kniha Český dialog 30

Marina Hofmanová (Hužvárová)

Elegantní jednoduchá grafika přebalu knížky s vypovídajícím názvem Český dialog 30 vybízí k prolistování, než se člověk pořádně začte do příběhu, který prožívala Eva Střížovská se svým nezávislým časopisem.

Jakou výseč z bohaté historie Českého dialogu se podařilo zaznamenat? Vždyť není možné vměstnat všechno na omezený počet listů, byť materiálu by bylo na několik knih.

Zkušenému editorovi Janu Šulcovi se podařilo najít ústřední linku záznamu onoho turbulentního období doslova nabitého událostmi, setkáními a dialogy. Knížka tak krásně vykresluje život a proměny redakce po uvedené období, jak potvrdil Milan Hodek, v jehož vydavatelství Paper Jam publikace vyšla.

 

V nadějeplném počátku 90. let minulého století vydala Eva Střížovská spolu s kamarádem Petrem Radou nulté číslo časopisu pro Čechy doma i v zahraničí. Tuto euforickou dobu provázela všeobecná radost z otevřených hranic, avšak do vzdálenějších míst se informace stále šířily jen v rámci tehdejších předinternetových možností, tudíž daleko pomaleji a omezeněji (pro mladou generaci zcela nepředstavitelně) prostřednictvím klasických médií – tisku, rozhlasu a televize. A tehdy mezi Čechy a také Slováky na obou stranách bývalé železné opony započal Český dialog, který od onoho 13. prosince 1990 pokračuje dodnes, byť se přenesl z papíru do prostředí elektronického.

 

Ačkoli se Eva záhy ocitla v roli vydavatelky sama, její časopis se postupně stal důležitou spojnicí mezi Čechy a Slováky po celém světě.

Přinášel informace o domácím dění v oblasti politiky, kultury i běžného života, ale také seznamoval se životem české diaspory doslova po celém světě. Z nejrůznějších zemí přicházely krásné ohlasy a dopisy, kolem redakce se seskupili zajímaví lidé, titulu si povšimlo i Ministerstvo zahraničních věcí a začalo část nákladu kupovat, aby jej posílalo ambasádám, Českým centrům a krajanským spolkům. Časopis vešel ve známost a přibývalo čtenářů i autorů.

Redakční radu v té době tvořili Jiří Ješ, Bohuslav Hynek, Petr Brod, Alexander Tomský, Jan Sokol, Stanislav Brouček, Rudolf Battěk, Martin J. Stránský.

 

S uvolněním hranic, ale zejména s rozvojem internetu a sociálních sítí sice postupně pominul hlavní důvod existence časopisu (stejně jako u mnohých jiných zavedených periodik), přesto zůstala skupina věrných odběratelů i autorů, jimž dávalo smysl, aby titul vycházel dál. Navíc si zahraniční čtenáři zvykli při návštěvách staré vlasti zavítat do redakce a rádi se zúčastňovali akcí Mezinárodního českého klubu, různých besed a koncertů. Na co se nesmí zapomenout, to je hudba, která život Českého dialogu doslova prosycovala a tónovala. S Evou a jejími přáteli-muzikanty to ani jinak nešlo a vydalo by to na samostatnou knížku.

 

V časopise, stejně jako v publikaci o jeho historii Český dialog 30, se výrazně projevuje forma čtenářsky oblíbeného naivistického deníčku vydavatelky prostřídaná publicisticky vytříbenými články renomovaných autorů i čtenářů, jakými byli např. Josef Škvorecký, Jaroslav Strnad, Jan Stránský, Jiří Loewy, Ota Ulč, Misha Swinkels, Karel Pokorný, Benjamin Kuras, nebo již zmínění členové redakční rady. „Domácí“ příspěvky, rozhovory a reportáže pak pocházely od šéfredaktorky Evy Střížovské, „kmenových“ redaktorek Jany Volfové, Olgy Szymanské, Mariny Hužvárové, Martiny Fialkové, Vendy Šebrlové a mnoha jiných.

 

 

Moje dialogování

 

Když mne Eva Střížovská vybídla, abych knížku představila tím, že zavzpomínám na roky svého působení v časopise, byla to výzva. Oněch 30 let Českého dialogu jsou totiž i tři desítky let mého života ve znamení společné cesty, někdy ruku v ruce, jindy trochu s odstupem. Ale vždycky s nadšením a vděkem za spousty krásných setkání s nesmírně zajímavými lidmi, s nimiž mi bylo ctí dělat rozhovory a články. S knihou jsem strávila několik večerů, přičemž jsem musela velmi ocenit nejen práci autorky, ale také vklad editorský a korektorský.

 

Eva si mě našla přes Syndikát novinářů zkraje roku 1993, právě když mi skončila dlouholetá pracovní etapa v Československém rozhlase. Prý potřebuje redaktorku, jen teď jaksi nemá na výplaty, ale to se určitě brzy změní. Fajn, krajanská problematika mi rozhodně nebyla cizí, jen přehodit výhybku z rádia na tištěné médium.

 

Bohémská atmosféra Českého dialogu s redakčními poradami v Klubu novinářů v Pařížské ulici nebo v našich oblíbených kavárnách byla báječná stejně jako redakční kolegyně a kolegové. A naprosto skvostné bylo setkávání s vynikajícími osobnostmi z celého světa – jen namátkou jmenuji manžele Kabešovy z USA, kamarádského sýrařského krále Milana Vyhnálka z Tasmánie, z Austrálie pana Kroupu, Jana Jiráska, Bořka Šindlera a Barbaru Semenov z Austrálie, Janu a Eduarda Outratovy, z akademické sféry třeba Tonyho Martinka z Kanady, mikrobioložku Helenu Kopeckou z Francie, geologa Jiřího Březinu z Německa, dlouhé debaty s námi vedl politolog Jiří Polák ze Švédska.

Svou zahraniční reportérskou premiéru jsem pak zažila na setkání exilových spisovatelů v bavorském Scheinfeldu, kde na zámku knížete Schwarzenberka sídlil Archiv exilové literatury pod vedením Viléma Prečana.

 

S Evou jsem prožila také vypjatou dobu „rozvodu“ Českého dialogu (tehdy zastřešeného vydavatelstvím Nová přítomnost M. J. Stránského) s Ministerstvem zahraničních věcí, které začalo financovat nově vydávané konkurenční listy. Nezapomenutelné jednání v Černínském paláci končilo slovy tehdejšího náměstka MZV Martina Palouše: „Tak se aspoň ukáže, který časopis bude lepší.“ K překvapení mnoha lidí nás nekalá konkurence nezastrašila, naopak jsme bránily a naše dílo jako lvice! Nedlouho poté vylétl Český dialog i zpod ochranných křídel vydavatelství MJS k nové samostatnosti. Byla to doba těžká a současně hrdá a krásná.

 

V kontextu aktuální války na Ukrajině je škoda, že se do knížky nevešla zmínka o nesmírně zajímavém setkání Mezinárodního českého klubu v Luhačovicích (kolem roku 1997), kde se rozvinula velká debata o rozdílném pohledu zahraničních Čechů z Východu a ze Západu. Nedalo se zařadit ani moc informací o konferencích SVU, Dnech zahraničních Čechů a jiných akcích. Určitě tak zůstává prostor pro budoucí badatele, kteří mohou čerpat podklady z archivních čísel časopisu třeba v knihovně libri prohibiti, která hostila křest publikace Český dialog 30.

 

 

Ráda bych zde také připomněla vedle plejády autorů též prakticky neviditelné, avšak nesmírně důležité pomocníky, bez nichž by Český dialog nikdy nemohl dosáhnout oné zmiňované pestrosti: ochotnou a pečlivou korektorku a písařku Jiřinu Hanzlovou, ilustrátorku a básnířku Lidku Lojdovou, Vladimíra Pechara, jehož obrázky pravidelně doprovázely rovněž České kalendáře, a v neposlední řadě také Františka Lávičku, věrného grafika a technického tvůrce časopisu i kalendářů.

 

 

Převratná a překotná doba devadesátých let, kdy se zrodil Český dialog, je vykreslována jako ryze násilnická a plná vražd. Je to odvrácená, temná tvář ustavující se demokracie. Český dialog však tuto historickou etapu našich dějin zachycuje  z jiného úhlu. Z úhlu rozšířeného o široký pohled Čechů a Slováků z celého světa, který je mnohdy nostalgický, jindy až extrémně kritický, avšak povětšinou realistický a plný snahy o vzájemné porozumění. A právě o tom je i souborné dílo Evy Střížovské s lakonickým názvem Český dialog 30.

 

Marina Hofmanová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012