TÝDEN ZAHRANIČNÍCH ČECHŮ

Začal již setkáním krajanů ve Vídni ve dnech 24 -- 26.září. Nechci čtenáře unavovat podrobnostmi které vyjdou ve sborníku, spíše se Vám pokusím jako účastník, který byl skoro u "všeho" sdělit mé dojmy, postřehy a všeobecně Vás informovat. Vídeň nás přivítala skvělým počasím. Proběhly zde panelové diskuze se zajímavými lidmi, navštívili jsme školu Jana Ámose Komenského, rakouskou Národní knihovnu se zajímavými zápisky rakouské tajné policie o TGM, české velvyslanectví, České centrum, SOKOL Vídeň v jejich krásné nové hale, známou českou restauraci v Prátru a vše zakončili nádherným plesem v paláci Auersperg. Dostavili se převážně krajané ze západních zemí, což bylo kvůli financím pochopitelné. Bylo pozitivní, že nás poctili svoji návštěvou senátoři z České republiky, členové komise pro krajany -- paní senátorka Jitka Seitlová a pan senátor Jaroslav Šula. Vyslání třetího ze senátorů, příslušníka KSČM, bylo opravdu netaktní -- v závěrečné rezoluci byl vznesen požadavek, aby do komisí pro krajany nebyli voleni příslušníci strany, kvůli které drtivá většina z nás musela opouštět rodnou vlast. Neradi jsme Videň opuštěli. Naši krajané, či rodilý Rakušané s českými kořeny, vykonali a vykonávají obrovský kus práce pro svoji zemi i zemi svého původu.

Praha následovala hned na druhý den po Vídni slavnostním přivítáním krajanů ve staroslavné aule Karolina za účasti rektora UK pana Wilhelma, představitelů státu a politických stran. Opět jsme zažili současnou českou politickou realitu, kdy pan Topolánek, nejvyšší představitel ODS zasedl do předsednictva se žvýkačkou v ústech a před zraky všech ji položil na stůl, poté co byl vyzván k pozdravnému projevu... (Mimochodem strana ODS spolu s KSČM byly vždy proti přáním a požadavkům exilu, ať se to týkalo restitucí, vrácení českého občanství aj., zkrátka hlavním motem těchto stran bylo: nikdo nemusel odcházet. Ráda bych ovšem viděla pana Topolánka, kdyby se narodil trochu dřív a byl za své názory poslán do uranových dolů, s jakým úměvem ve tváří by rubal ten "osvícený" kámen a jak by do sebe nechal kopat sadistickým bachařem, že? - To je pozn. redakce, s kterou pisatel souhlasí.)

Program byl bohatý a nabitý podobně jako ve Vídni -- diskuze, přednášky, návštěvy, filmy a závěrečnou recepcí ve Valdštejnském paláci. Aniž bych podceňoval všechny oficiální akce a jednání, troufám si říci, že hlavním a velmi pozitivním přínosem setkání krajanů z celého světa, bylo navázání osobních vztahů mezi těmi, kteří ví o co jde a kteří hledají cesty do budoucna. Je to o vzájemné efektivní a rychlé komunikaci a práci s mládeží. Za všechny si dovolím zástupně jmenovat paní MUDr. Dagmar Takacsovou, předsedkyni Českého Spolku na Slovensku, která svoji brilantní argumentací a rétorikou velmi pozitivně přispívala k řešení problémů. Pro mne osobně byly největším přínosem osobní kontakty s krajany. Bylo zde už více krajanů z "chudších" zemí, ale o to byly hovory s nimi krásnější a lidštější. Aniž bych se chtěl dotknout krajanů žíjících na Západě -- sám jsem tam dlouho žil a mnohých si velmi vážím -- myslím si, že krajané z Východu nám mohou dávat daleko více, než mi jim. Nejsou tak, smím-li říci "pokažení" konzumem ve svém myšlení a jednání, jako většina krajanů, která žije na Západě. Snad nejlépe to vystihuje citát Egona Hostovského na adresu Západních krajanů, či vlastně civilizace: "Šťastné konzumenty bezobsažné nudy" , či "pěstování kamarádství z "bedny" v duševní prázdnotě". Možná Západ všeobecně potřebuje jisté duchovní impulsy z Východu ke svému opětovnému "očlověčení"?

Jeden představitel bulharského-českého spolku mi sdělil, jak jsou nešťastní a zklamaní, že v Sofii nastoupila do funkce ředitelky Českého centra pani Ransdorfová, manželka jednoho z vedoucích představitelů KSČM...inu "vyhrála" konkurs. Musím se stydět, že jsme "schopni" dopouštět se takovýchto neskutečných netaktností vůči našim krajanům!

Nádherné okamžiky jsme zažili a bylo to pro nás všechny velkou ctí, smět osobně pozdravit "Významné české ženy ve světě" a být při tom, když byly vyznamenávány

Na tiskové konferenci nám paní Barbara Lee Podoski, jedna z nich, 90-ti letá paní, vyprávěla o svém prvním návratu domů: "Vyskočila jsem z vozu a vzpomněla si při tom na Jana Masaryka, jak o Vánocích 1943 přemýšlel o návratu - Až pojedeme domů, já budu v posledním vagonu. Jakmile přejedeme hranice, vylezu ven a zeptám se prvního ajznboňáka, jestli mi dovolí vystoupit.

A potom pokleknu a pohladím tu zem - já jsem poklekla a pohladila tu zem".

Do smrti nezapomenu na to ticho a slzy mnoha přítomných, než zazněl nekonečně dlouhý potlesk. Jejich životní příběhy by měly být médii rozšiřovány jako příklad mladé generaci, která na tyto pozitivní a příkladné impulsy zoufale čeká a je ovlivňována z velké části negativními vlivy, právě dnešními médii, které společnost svými stále primitivnějšími až hloupými produkty dekultivují, prohlubují mravní propad a jdou ve své podstatě proti člověku, skutečně hodnotnému životu, zájmu společnosti a její budoucnosti.

Nemohu a ani neznám všechna jména lidí, kteří k úspěchu setkání přispěli. Za Vídeň patří naše poděkování paní Heleně Baslerové, za Prahu panu Oldřichovi Černému z Ženevy, panu Ivanovi Dubovickému z MZV ČR a paní senátorce Jitce Seitlové. Vykonali neskutečný kus práce. Konečně se začíná, po dlouhá léta přerušené spojení mezi krajany a jejich rodnou vlastí obnovovat. Máme si co vzájemně darovat a máme toho vzájemně moc zapotřebí. Byl nejvyšší čas!