Vzpomínky na rozloučenou

Lidka Lojdová prosinec 2021 Kultura česky

Vzpomínky na rozloučenou

s autorkou mnoha článků pro Český dialog

PhDr. Janou Volfovou

 

 

Znali jsme se už od dob vysokoškolských studií, kdy se mi podařilo opatřit nám v Praze spolubydlení hned po úspěšně vykonaných přijímacích zkouškách. Tak jsme čtyřikrát tři sta šedesát pět dní našeho studentského mládí prožili v laskavé náruči anglicky vyhlížejícího domu na Vinohradech v těsném sousedství vily Karla Čapka.

 

V útulném pokoji tam každá z nás obývala jeden gauč. Gauče byly umístěny proti sobě, a tak jsme se měly stále na očích. Nad Janou visel obraz od Fišárka, nade mnou Madona od neznámého mistra z 12. století. Jana ležela v knihách (na nich nebo pod nimi) od rána do večera. Hlasitě vykřikovala glosy k textům, které právě studovala, Smála se, že píšu milostné verše, které mně právě napadly, na toaletní papír (také podle toho dopadly).

 

Na dobrou noc jsme pravidelně listovaly poezií. Milovaly jsme literaturu. Nafukovala naše duše jako vzducholodě a chtělo se nám létat.

 

Občas přišla nutnost uživit i tělo. To přišly na řadu Chatky, tehdy levné krabí konzervářky, a pivo, občas namrzlé, jak se tetelilo zimou na otevřeném balkóně. S vidinou nedělního oběda jsme během horečných debat dávaly vařit brambory na vařič ve vedlejší místnosti, což nám občas pro důležitější problémy úplně vypadlo z paměti. Naštěstí nás vždy zachránil náš laskavý pan domácí dr. Neumann, bývalý ředitel Union banky. Zaťukal na dveře se slovy: „Dámy, pečou se vám zemáky i s kastrólem,“ A bez výčitek odešel.

 

To bylo v době, kdy Ives Saint Laurent vytvořil pro ženy barevné poetické modely. U nás byly k dostání na krásné holky trička, tepláky a nezřídka jen pánské hubertusy (vlastní zkušenost) a na plesy se šily často vlastnoručně šaty ze záclon.

 

Dodnes mi zní v uších vyzvání k tanci od nezapomenutelného mladíka na vysokoškolském plese v Mánesu: „Smím prosit tříčtvrteční krásku?“

 

My jsme se tolik chtěly líbit! Vždyť v indexu našeho současného věku bylo jako obor zapsánu studium mezilidských vztahů. Zákony mužské přitažlivosti.

 

Západní imperialisté nám byli líčeni jako příšery s vyceněnými tesáky, aby byli pro nás tabu.

 

V kleci tehdejší společnosti jsme si nechávali zdát o mužské inteligenci, protože většina těch inteligentních byla za inteligenci, talent a odhodlání něco v životě dokázat spíš trestána než oceněna. Doporučení pedagogů k jejich dalšímu studiu byla nadřízenými orgány zamítnuta.

 

Proč? Proč vlastně ? Proč?

 

Přesto bychom byly nepřipustily, že láska je běhna, která pokazí, na co sáhne. Naše srdce tikala jako budíky, připravená probudit nás k slavnosti jediné, vytoužené, opravdové, čisté lásky.

 

Na vysokoškolské profesory jsme ale měly štěstí. Byli eminentně vzdělaní, chápající a skvělí.

Den co den nás zvali k hostině, na které nám servírovali vědomosti sice na podnose s marxleninským designem, ale s důvěrou, že my, studenti, máme orientační schopnosti a sami si vybereme jen výživná sousta.

 

Státnici jsme udělaly levou zadní a také ze smíchu a věrné soudržnosti.

 

Potom nás rozdělily umístěnky.

 

Zatímco Jana, včas provdaná za muže, který vlastnil byt v metropoli, působila po léta na Akademickém gymnasiu ve Štěpánské ulici, Já, stále ještě svobodná, jsem titul netitul,  bojovala o přežití v pohraničních horách na základní škole, před kterou nás, učitele, vítal soudruh ředitel u rohožky slovy: „Vomelte si ty křápy.“

 

Nebylo lehké denně vstávat ve tři hodiny v noci, přelézat z autobusu do autobusu, zbytek cesty dojet na motorce Jawa 250, a přesto rozdávat své srdce dětem hladovým po vědění, po umění a po laskavém slovu.

 

Roky běžely, jako by se bály, že je další dohoní a já po řadě složitých životních peripetií začala také pedagogovat v hlavním městě, a to v Nerudově gymnáziu v Hellichově ulici. Tak jsme se s Janou Volfovou mohly zase scházet.

 

Jedenkrát jsme spolu dokonce odjely na dovolenou na zelený ostrov v Neapolském zálivu na Ischii, tam, kde „nebožtíci přejí lásce“, v našem případě přátelství.

 

Svěřila jsem se jí, že mám za sebou další státnici, protože mi malíř Kamil Lhoták doporučil, abych šla studovat výtvarné umění na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy k malíři Cyrilu Boudovi a k sochaři Karlu Lidickému. Kamila Lhotáka se nedalo neuposlechnout, když odhadl můj dětský sen.

 

PhDr. Jana Volfová se nezměnila. Fyzicky panenka z porcelánu, matka tří dětí, duševně silná, statečná jako jednotka paragánu. Dívala se ne mne modrošedýma očima, zasněná, přitom praktická. Sršela energií, někdy až k nevypnutí.

 

Pod kvetoucími banánovníky pramenů živé vody mne požádala, abych ilustrovala její knihu o českých dějinách, kterou právě dopsala. Název „Českých dějin hrátky ošidné“ dal té knize ředitel nakladatelství Academia Alexander Tomský, který se vrátil do Prahy po Sametové revoluci z Velké Británie. Ilustrace jsem samozřejmě dodala. Kniha se dočkala pěti vydání.

 

Život kráčel dál a my už obě jsme měly každá svou rodinu, starostí nad hlavu jako většina obyvatel planety. Byly jsme členky spolku Jeleni, který tvořili Janini kolegové z gymnázia a další osobnosti různých profesí.

 

Samozřejmě jsme se s Janou scházívaly na křtech knih, které jsem ilustrovala, také v jejím rodném domě, který milovala, v obci Veselá u Mnichova Hradiště. Vážila si práce svého tatínka, truhláře pana Adámka, a maminky a babiček a dědů. Také ráda jezdila ke mně domů do Rychnova nad Kněžnou.

 

Poslední léta jsme si už jenom psaly, ona o svých dětech, o nejstarším synovi Honzovi, který s ní bydlel, o mladším Ondřejovi, kterému jsme říkaly „Ondí“ a o dceři Kateřině. Nakonec psávala nejčastěji o slepičkách, které chovala, a o jezevčíku Filípkovi, kterého mívala u sebe v posteli nebo ji kontroloval z pohodlného křesla v pokoji.

 

A pak náhle žádná esemeska. Co je s Janou? lámala jsem si hlavu. Dne 16. 12. 2000 jsem jí napsala: „Držíš v kůži?“ (oblíbený dotaz její babičky).

 

Nic.

 

Dne 31. 7. 2021 jsem jí napsala: „Nic o tobě nevím!“ A náhle telefon. Volal její syn Honza a sdělil mi, že jeho maminka zemřela letos 5. července 2021. Vyprávěl mi o jejích problémech, jak těžce nesla, když odešel ze světa její pes Filípek a že on teď v rodném domě potkává jen sám sebe a moje obrázky na stěnách.

 

Z dlouhého upřímného rozhovoru jsem vycítila, jak velká prázdnota po ní zbyla a bude se prohlubovat čím dál tím víc.

 

Jenko, myslíme na tebe.

 

Lidka Lojdová

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012