Týden zahraničních Čechů aneb Přece se něco trošku pohnulo...

10 2003 Aktuality česky
obálka čísla

Vídeň

i když oficiální začátek byl oznamován na 28. září v Praze, ve skutečnosti mu předcházely čtyři, kulturou a událostmi naplněné dny ve Vídni. Vrátíme se k nim v příštím čísle, jakož i k některým momentům pražským, které se prostě na určené stránky nevejdou a přitom jistě stojí za povšimnutí.

Architekti

Zahájení celého Týdne v neděli v podvečer patřilo otevření výstavy českých zahraničních architektů ve Fragnerově galerii na Betlémském náměstí na Starém Městě pražském. Svými pracemi zdokumentovanými na vkusných panelech zde byli představeni Mirko Baum, Tomáš E. Bitnar, John Eisler, Petr Franta, Martin Holub, Eva Jiřičná, Ivan Koleček, Rostislav Makarov, Jiří Oplatek, Jan Hird Pokorný, Ivan Reimann, Martin Roubík, Regina Loukotová, Jaroslav Šafer, Miroslav Volf, Zdeněk Zavřel. I když ukázky z jejich děl byly vzhledem k omezenému prostoru jen torzem, nicméně odvaha, fantazie a tvůrčí invence z fotografií realizovaných staveb zaujme na první pohled. Těším se, že se jejich tvorbě, ale i jejich životním příběhům budeme moci v tomto časopise nadále věnovat.

Sklenka na uvítanou

Byla účastníkům Týdne nabídnuta hned po vernisáži výstavy v krásném starobylém prostředí Univerzity Karlovy na Ovocném trhu. A já jsem se nestačila zdravit se spoustou starých dobrých známých z různých koutů světa jako je dr. Černý, dr. Anděl, Ivana Dangová, manželé Sochorovi (Švýcary), dr. Olga Marlin, Jan Hird Pokorný, prof. Fryščák, dr. Povolný, Petr Bísek, Anna Balev, Barbara Lee Podoski (USA), Jan Sammer (Kanada), Carlos Stohr (Venezuela), Saša Drbal (Ukrajina), Anna Janků (Egypt), Anička Bašičová (Bosna), Vlasta Lazu (Rumunsko), dr. Lion, Helena Baslerová (Rakousko), dr. Kabela, dr. Diamant (Holandsko), Ivan Jonas, Dagmar Brabencová (Švédsko), Dagmar Takácsová, Helena Miškufová, Jaroslava Světlíková (Slovensko). Andrea Nimmerfrohová (Itálie) a s mnoha dalšími, s kterými mne tito zase seznamovali. A také s dobrými lidmi zdejšími, jako je Jiří Ješ, Josef Vomáčka, Dr. Bohuslav Hynek, Dr. Ivan Dubovický aj., vydalo by to na dlouhý seznam lidí, které jsem ráda potkala.

Dříči

V pondělí ráno si mohli účastníci vyslechnout vítací projevy rektora UK Ivana Wilhelma, předsedy Senátu Parlamentu Petra Pitharta, Jana S. Kruliše -- Randa, Švýcarsko, náměstka ministra zahraničních věcí ČR Pavla Vošahlíka aj.

Ale asi nejvíce ležela tíha organizace a náplně pro tento Týden na Mezinárodním koordinačním výboru zahraničních Čechů, což znamená především na dvou obětavých lidech -- Dr. Oldřichu Černém ze Švýcarska a Dr. Ivanu Dubovickém z Ministerstva zahraničních věcí ČR...a já k tomu hned přidám Dr. Jitku Seitlovou za senátní komisi pro krajany, která byla účastna denně a nejen poctivě odpovídala na dotazy, ale měla i plno dobrých nápadů jak zlepšit to nešťastné dorozumívání mezi námi Tady a vámi Tam. Chystáme s ní rozhovor pro jedno z příštích čísel, určitě vás zaujme, a také ze senátorem Martinem Mejstříkem, bývalým studentským rebelantem z podzimu 1989, který se rovněž angažuje ve prospěch krajanů..

Promluvili první

V pondělí například velice zaujala posluchače řeč Martina Jana Stránského, který jako Američan i jako Čech(oslovák?) nejdříve připomenul svůj rodinný původ (pradědeček založil v Brně Lidové noviny, dědeček časopis Přítomnost, kde byl šéfredaktorem legendární novinář Ferdinand Peroutka, Martinův otec i strýc byli činní v politice první republiky, než je politická situace vyhnala do exilu), poté střízlivě zhodnotil současnou politickou situaci u nás včetně všech zlodějin, které se tu dějí s poukazem na americkou realitu třicátých let, kdy si nejdříve Kennedyové i jiní nakradli, a pak teprve nechali udělat zákon o tom, že krást se nemá. Snažil se vlít i trochu optimismu do budoucna, včetně našeho vstupu do EU, což bylo následně diskutováno...

Na téma Exil sám o sobě a Přítomnost a budoucnost českých komunit v zahraničí vystoupila v pondělí a v úterý řada přítomných s živými a poutavými příspěvky. Ovšem zahájení úterního programu bylo na předsedovi vlády Vladimíru Špidlovi, který mj. řekl: "Republika vás potřebuje." Vláda podle něj připravuje projekt, který má umožnit návrat do vlasti Čechům, kteří o to budou stát.

Milé bylo i vystoupení studentky Šárky Alföldy, která s pomocí psycholožky dr. Marlinové píše diplomovou práci na téma psychologie emigrace.

Ivan Jonáš ze Švédska měl praktické a invenční poznámky k předešlým vystoupením.

Půvabná Věra Kreclová z Uruguaye informovala o tom, jak ona a další krajané se snaží propagovat českou kulturu ve vzdálené jihoamerické zemi. Otevřili nové divadlo, věnované české hudbě a paní Kreclová se přijela mj. zeptat, zda by k nim mohli přijet čeští umělci.

"Myslím, že Češi v Uruquayi mají dobré jméno. Cítíme se pokračovateli myšlenek Jana Husa. Uznáváme slušnost, pracovitost, čestnost.," řekla mimo jiné. Paní Kreclová je nyní kulturní poradkyní uruquayské prezidentky.

Josef Neumann ze Západní Kanady upozornil na podezření, že i mezi krajany ve světě se stále pohybují podivní lidé, většinou tzv. upravenci, kteří jsou placeni z neznámých zdrojů a chovají se, jakoby StB nebyla zrušena.

Prof. Josef Vlček, navrátivší se osmdesátičtyřletý Volyňský Čech pozdravil přítomné, připomenul osud Volyňských Čechů a jeho optimistické vystoupení zahřálo jako malé sluníčko.

Jan Šinágl (Švýcarsko, ČR) pronesl připomínku k prezidentovi republiky, který se nechal zvolit pomocí komunistů a navíc jejich předsedu poté pozval do Lán, a nechal se s ním vyfotografovat v místě, kde stával prezident Masaryk. To je urážka masarykovského odkazu a doba je zralá na renesanci ducha, míní pan Šinágl (a není zdaleka osamocen).

Zástupce Parlamentu PS ČR poslanec Jiří Karas vysvětlil, proč je z rodinných důvodů (persekuce komunistickým režimem) nakloněn ke krajanům, kteří z toho režimu odešli. Řekl, že je rád, že měl možnost navštívit krajany v USA, ale i v rumunském Banátu, kde mají úctu k tradicím, morálním hodnotám apod.

Poté vypukla malá diskuse na téma, proč jsou v poslaneckém podvýboru pro krajany ze sedmi členů dva z komunistické strany. Budeme se muset napříště zeptat zahraničního výboru, který tyto zástupce volí... Připomeňme, že nedávno vypukla podobná diskuse v Senátní komisi pro krajany, kterou podnítil dopis předsedy krajanských spolků v Kanadě J. Šuchmy, kde exulanti odmítli účast komunisty J. Doubravy. Komise se shodla na tom, že ona členy komise nevolí. Já osobně jsem se zeptala soudruha Doubravy, proč tam je a on odpověděl, že nepřevlíká kabát jako jiní. No, to je moc hezké. Ale jeho kabát musí být asi hodně tlustý a kožený, když neví, že jeho straničtí předchůdci popravili a utloukli ve vězeních tisíce lidí.

Pan Karas, který už podal dva zákonné návrhy ve prospěch krajanů, nabádal, aby Češi v USA byli razantnější ve vymáhání svých požadavků i na americké straně, tj. v kongresu apod. Řekl i jednu pro mne velmi zajímavou věc, kterou bych ráda prodiskutovala třeba s psycholožkou Marlinovou, totiž že, když přijede z Čech nějaká oficiální návštěva, mnozí z těch, kteří byli komunisty ze své země víceméně vyhnáni, je najednou klidně vítají, podávají jim ruce a nejen těch, ale i jiných zástupců ze staré vlasti se nedokážou zeptat na to, co je skutečně pálí. Jakoby se najednou dojali tím dotykem se starou vlastí....(jsou ale výjimky, viz vyhození soudruha Ransdorfa z newyorské Astorie).

Legislativa -- pondělí a úterý

Velmi, velmi bolestná již po 14. let. Lidé, kteří odešli a rádi by se vrátili a v mnohých případech dali do vínku ČR své nabyté znalosti a vědomosti v zahraničí, se nemají kam vrátit, protože jejich byty, domy byly bolševiky ukradeny a dosud nenavráceny. Mnozí o svůj majetek ani nemohou soudy požádat (už vůbec to, že musí požádat je výsměch), protože nemají české občanství, které jim bylo také ukradeno. (A také mají možnost se jej zpátky doprošovat, ale jen za určitých podmínek, které zde není možno rozepisovat. K jejich pochopení je třeba téměř si najmout advokáta a i po jeho vysvětlení zůstává někdy rozum stát.)

Přiznám, že jsem na tuto část sekce neměla moc žaludek a pobývala jsem spíše v kuloárech, kde jsem rozmlouvala s lidmi. Sleduji to již 14 let a jediný pokrok -- a to skutečně díky Senátní komisi pro krajany při PS ČR (a snad také mé vlastní, když jsem v roce 1996 nemohla v Austrálii volit a tak jsem sepsala petici, která se v Parlamentu v roce 1997 projednala a zaknihovala a možná ještě něco...) je návrh korespondeční volby.

Lidé, kteří v zahraničí bydlí 1000 až 5000 kilometrů od našich ambasád, mají, řekněme legračně, skutečně trošku obtížnější pozici jak se zavčas k volbám dostat nemluvě o byrokracii, která toto vše předchází a lidé ji neznají. Takže znovu opakuji, že občané USA mohou volit v nejrůznějších místech světa včetně Plzně, Maďaři a Poláci dávno volí korespondečně, zatímco občané ČR se musí ty tisíce kilometrů dostavit kamsi na úřad a ještě předtím spolknout kila byrokracie. Když se na to zeptáte zasvěcených, odpověd zní: Není tu politická vůle. Tato věta mi zní hlavou již od roku 1990 a vůbec se mi nelíbí, spíše mne provokuje k burcování slušných lidí, aby se probudili a chovali se normálně, ne tak, jak jim nakazuje něčí politická vůle. Moc se těším, jak s dr. Marlinovou nebo s jiným psychiatrem či psychologem, rozebereme tuto tak často používanou větu v české politice. Já jako novinářka a nikoli lékařka si dovoluji nabídnout označení: Politická vůle značí darované korýtko, kde je co jíst a není dobře čeřit tekutinu navrchu. Myslím, že tomuto tématu se ještě hodně budeme věnovat, tak pojďme dále, abych to nezapomněla.

Češi v Americe

Výstava o Češích v Americe a o česko-amerických vztazích v Muzeu Hl. města Prahy. která začala ve středu 20. září a potrvá do listopadu 2003, je součástí Týdne. Připravila ji řada organizací v čele s ing. Ivanem Dubovickým. (Omlouvám se ostatním, ale tento list by byl jedním velkým seznamen...).

Dobové dokumenty, rytiny a unikátní fotografie i plakáty zachycují vztah mezi Českými zeměmi a Amerikou od prvních kontaktů Joachima Ganse, pražského rodáka a metalurga výpravy Richarda Grenvilla n ostrově Roanoke v Severní Karolíně v roce 1585, přes působení Moravských bratří, velkou vlnu emigrace 19. a 20. století až po poslední exilové vlny a současný stav české komunity v USA.

Na zahájení výstavy vystoupil vnuk Masarykova přítele a Muchova mecenáše Charlese Craena, Thomas Craen z USA. Taktéž předseda Senátu PS Petr Pithart, velvyslanec USA v ČR Craig R. Stampleton a další přispěli k úvodním projevům...

(Další informace lze získat:

ivan_dubovicky@mzv.cz

Středa a čtvrtek

Pokračoval program legislativní, ekonomický a politický, který vzbudil dozajista nejvíce zájmu. My mu budeme věnovat konkrétní články a závěry týkající se přijatých zákonů na dlouho a dlouho palčivá témata v průběhu dalších čísel. Shrnutě snad lze říci, že krajané převážně kriticky, nicméně velmi střízlivě a podloženo jejich dlouholetými zkušenostmi i bedlivě sledují naší politickou scénu s mnohdy arogantními představiteli, s bankami, v nichž za tichého přihlížení předchozích vlád zmizely miliardy korun spořivých občanů v kapsách postkomunistických monstrzlodějů, chodících si bez trestu (tedy ne chodících, ale vozících se mercedesech) a strouhajícíh mrkvičku těm, co okradli.

Ale zdá se, že stále přibývá lidí, kterým to není jedno a kteří se spojují v aktivitách proti bezpráví. A bezpráví v Českých zemích po 14 letech tzv. sametové revoluce - to je další velké téma, které se na týdenní konferenci prolínalo všechni sekcemi. Ne nadarmo vystoupil právní nestor, téměř 100letý dr. Anděl ze Švýcarska, který celý svůj život věnoval za boj proti totalitě a posledních 14 let za boj proti diskriminaci našinců žijících v zahraničí. Restituce, občanství, to jsou největší kalibry, s kterými se s neuvěřitelnou energií i jasnými argumenty snaží pomoci postiženým spoluobčanům. Je smutné, že přes dílčí výhry je stále převálcováván tzv. již dříve zmíněnou "politickou nevůlí". Zdá se logické, že ti, kdo nemají politickou vůli, nemají v politice do dělat. Co si o tom myslíte?

Ve středu a ve čtvrtek také v sekci kultury a sdělovacích prostředků vystoupil Milan Krupička, ředitel zahranuičního vyslání Radio Praha, zástupce Státního ústředního archivu Praha Vladimír Křesťan, předseda Čs. ústavu zahraničního Jaromír Šlápota, Miro Janeček za Kanadské listy, znovu Martin Jan Stránský s Libuší Koubskou s informací o Přítomnosti, zástupci MZV informující o jejich časopisu České listy, které svého času i teď, vzbudily pozornost ve spojitosti či nespojitosti s Českým dialogem kontroverzní ohlasy. Myslím však, že tam zaznělo jak z MZV tak ode mne určité mírotvorné prohlášení v tom smyslu, že oba časopisy jsou něco úplně jiného a oba plní svou určitou funkci. České listy chtějí informovat aktuálně z ministerstva, Český dialog je živý mezinárodněkrajanský list s třináctiletou tradicí a velkou oblibou a důvěrou čtenářů.

(To ovšem nemění nic na tom, že vznik Českých listů byl ve své době před třemi lety a za působení Kavanovy podřízené dr. Prouzové, která jej iniciovala, listem, který bez zjevného varování zrušil spolupráci s Českým dialogem a nedal si ani tolik práce, aby se graficky či obsahově odlišil, prostě okopíroval již léta zavedený Český dialog tak, že mnozí čtenáři, kteří se zrovna hluboce nezajímají o politiku, si ani nevšimli, že dostávají něco jiného.)

Snad je tu třeba podotknout, že MZV chtělo v roce 1994 Český dialog vzít pod svá ochranná křídla a vydávat jej přímo z ministerstva. To jsem ovšem s lítostí (vzhledem k financím) odmítla s tím, že list musí zůstat nezávislým. A že to bylo dobře, se ukázalo právě ve shora zmíněné době, kdy ministerstvu údajně vadily "drzé" úvodníky, ať už moje či dr. Stránského...

Ale dosti k této věci, na Týdnu zazněla mnohem závažnější a zajímavější témata. Například dr. Dagmar Takácsová z Košic řekla nahlas cosi, což jsme už před lety -- ale jaksi bez značného úspěchu otiskli -- totiž nápad, aby se krajané ze Západu více zajímali o ty z Východu. (Už mi v hlavě hučí očekávanými námitkami, jak jsme se nadřeli než jsme si k jakémusi výdobytku pomohli....) Ale uvědomte si, prosím, že jenom pouhý směr odchodu tam či onam rozhodl o příštích osudech mnoha rodin. A ono nejde jen o finanční pomoc, či třeba pozvání k návštěvám, zakoupení knížek apod., ale spíše o to, že jsme děti jednoho národa a že nás zase není tam mnoho, abychom si dovolili ten luxus kašlat na sebe navzájem. Prostě, měli bychom se o sebe více zajímat a pomáhat si, víte. Tohle veliké téma se bude v našem časopise ještě hodně objevovat, jakož i další, která na Týdnu zazněla, ale prostě se nevejdou, list není nafukovací...

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012