BUDE ČESKÝ DIALOG SMETEN?

Eva Střížovská listopad 2021 Ostatní česky

Kniha vyšla, ale kromě koronaviru jsou divné i jiné věci. Ačkoliv knihu vzal do distribuce snad renomovaný distributor, nikde není vystavena mezi novinkami, tak jak to bývá s jinými knihami. Když se na knihu někdo zeptá v knihkupectví, musí si ji objednat. To ovšem znamená, že o ní musí nejdřív vědět.

Prosím naše milé čtenáře, aby nám pomohli v šíření informace, že naše obsažná kniha o třech desítkách let Českého dialogu je na objednání k dostání v knihkupectvích.

Děkujeme.

 

 

BUDE ČESKÝ DIALOG SMETEN? A to podle titulní strany, na které kdosi zametá velkým koštětem široké malostranské schody. Tento rok byl dosti dramatický.

Bydlela jsem tehdy už přes tři roky se svým časopisem Český dialog u dr. Martina J. Stránského na Národní třídě.

Martin první co udělal, když jsme se o možnosti spolupráce začali bavit, že vytáhl z kapsy kalkulačku. A když na ni dával všelijaká data, co jsem mu říkala - kolik výtisků, kolik stojí tiskárna, kolik stojí poštovné do zahraničí apod., stačil se mi při tom gentlemansky omlouvat, že prvně počítá. .Ale já jsem byla ráda. Jestli něco neumím, tak to je byznys.

A když jsme se dohodli, moc se mi ulevilo. O nic jsem se nemusela starat, jen o náplň časopisu. Bylo to jako pohádka. Dostala jsem místnost, sekretářku, počítač. Ale musela jsem se snažit udělat z poloamatérského časopisu magazín na úrovni. Martin byl laskavý, ale také přísný kritik. A někdy i náladový. Když mi jednou vynadal za obálku, která se mu nelíbila, řekla jsem, že si ji měl nakreslit nebo aspoň vyjádřit, jak si ji představuje. Já mám ráda modrou, on žlutou, to přece nelze kritizovat... ještě horší to bylo, když jsem mu zasáhla do úvodníku. My jsme oba psali úvodníky. On je měl dost kritické, já jsem se snažila o vyrovnání nějakou mírnější formou.

Jednou mi udělal přednášku o Peroutkovi. To, že se nedá zkrátit? obrátil se Peroutka na autora s dlouhým článkem. A vzal rukopis, utrhl z něj půlku a řekl: takhle to bude stačit.

Za pár dnů jsem potřebovala zkrátit Martinův úvodník asi o pět řádků. Několikrát jsem si jej pozorně přečetla a usoudila jsem, že jeden odstavec u konce je už vlastně opakováním části textu předtím. A tak jsem to škrtla.

A jéje! To jste měli vidět a slyšet jak jsem to schytala.

No, nebyla jsem Peroutka...

Brečela jsem tehdy tajně na WC a říkala jsem si, že to nemám zapotřebí, že zítra prostě už nepřijdu, ať se s časopisem děje co chce. Ale přece jen mi to nedalo, přišla jsem a strávila jsem pak ještě v zázemí Přítomnosti spoustu krásných pracovních chvil. A s Martinem se přátelíme dodnes. Ale k roku 2000: Nejdříve Martinův úvodník:

 

Slovo vydavatele

HULVÁTSTVÍ

 

Současná společensko-politická situace vyvolává určité obavy. Potvrzují je nejčerstvější průzkumy veřejného mínění: řada z nás je nespokojena s poměry do té míry, že téměř 25 procent touží po návratu totalitního systému.

Přímý výraz této nespokojenosti jsem zaznamenal při nedávné jízdě tramvají  „No to tedy je moc!" vykřikl starší pán vedle mě, přičemž ostře ťukal ukazovákem do novin. Jak se ukázalo, rozčílil ho článek, v němž se redaktor ptal premiéra Zemana, zda-li poté, co falešně obvinil exministra Zieleniece z korupce, neuvažuje o vlastní rezignaci. Premiérova odpověď doslova zněla: „Pane redaktore, to nechte na mně. Až vy' budete ministerským předsedou, což se bohdá nikdy nestane, bude vaše svaté právo rozhodovat jako ministerský předseda. Zatím tak nerozhodujete. "

Ostatně Miloš Zeman se svými výroky proslavil už mnohokrát. „Jsem člověk, který na svých výrocích trvá, prohlásil poté, co soud loni v červnu opět rozhodl, že se má omluvit „ Od roku 1993 jde už o třetí případ. Ani jeden z těchto soudních příkazů Zeman dosud nerespektoval. Premiérovo chování není proslulé jen doma. Stačí se zeptat českých velvyslanců či dalších našich diplomatů nebo úředníků sloužících této zemi v cizině. Málokdo dokáže zachovat pokerovou tvář.

Definice slovo hulvátství zní: vyjádření hrubým, sprostým, urážejícím způsobem. Lze konstatovat, že osoba, jejíž výroky jsou soudem opakovaně označované za nepravdivé, urážlivé a tudíž vyžadující omluvu, má přinejmenším sklon k hulvátství. Když tou odsouzenou osobou je premiér České republiky, není na čase se konečně pozastavit nad tím, kam se až situace dostala? Stačí jen rozhořčené ťukat do novin? Miloš Zeman, jehož platíme ze svých daní, jako předsedu vlády této země nedovede omezit svůj sklon k hulvátským projevům. Navíc nerespektuje soudní rozhodnutí, která mu nařizují, aby se za vlastní výroky omluvil, i když sám občanům tvrdí, že soudy se mají respektovat. Tohle by přece mělo stačit členům jeho strany - pokud si váží sami sebe, aby ho přinutili k okamžitému odstoupení z funkce. Pokud tak nečiní, je čas, aby se s touto žádostí obrátili sami občané na vládu a parlament. Ostatně víc než 200 tisíc lidí tak už prostřednictvím výzvy „Děkujeme, odejděte!" učinilo.

Naše budoucnost závisí jak na formálních aspektech transformace, jako jsou nové zákony, tak na neformálních, jako je společenské chování a morálka. Problémem České republiky je, že neformální transformace tady nedrží krok s formálními. Proto - na rozdíl od jiných zemí - není divu, že se u nás občanská kritika zformovaná v celostátních hnutích, jako jsou Impuls 99 nebo výzva „Děkujeme, odejděte!", soustřeďuje nikoliv na potřebné změny v zákonech či politických programech, ale na pouhý jediný bod: chování politiků.

Tento požadavek se na české politické scéně neobjevuje poprvé. Prezident Masaryk, Ferdinand Peroutka o další tvrdili, že politika neobstojí bez mravního základu. Masaryk pro to měl termín - humanismus. Je skutečně na místě položit si otázku, zda způsoby našich politiků, zvlášť oněch vysoce postavených, nepatří mezi hlavní problémy České republiky. Všude v západní Evropě nebo ve Spojených státech je chování politiků ostře sledováno. Výroky našich politiků by v těchto zemích byly nepředstavitelné. To, že jsou tady tolerovány, vypovídá cosi i o nás. Ale spočívá-li problém v nás, neleží v nás i řešení? Když se naši politici mohou takhle projevovat, protože jim to dovolujeme, co nám brání v tom, abychom jim to nedovolili? Zaplaťpánbůh nic.

Martin Jan Stránský

DO KANADY

Dostala jsem pozvání na význačnou Konferenci českých spolků do Kanady. Napsala mi předsedkyně Božena Kellnerová, že by je moje návštěva potěšila, že mě sice nemohou finančně podpořit, ale že se o mě na místě postarají. A ozval se pan Vladimír Mašata z Calgary a nabídl mi ubytování. Martin mi slíbil koupit letenku. A tak jsem se moc těšila.  S Vladimírem Mašatou jsem si e-mejlovala, ale pár dní před mým odletem nebyl k sehnání (později jsem se dozvěděla, že byl na Havaji), jen mi v posledním e-mejlu, ale asi 10 dní předtím, napsal, že bude čekat na letišti a že bude mít na hlavě bílého stetsona.

Den před odletem jsem ho opět nemohla sehnat a začínala jsem být mírně nervózní. V tom přišla do redakce moje přítelkyně Paula, která se do ČR vrátila před několika lety z USA a z Kanady. Řekla jsem jí, že toho Vladimíra nemohu sehnat, že tam přiletím..a co? Počkej, mám přece v Calgary bratra Jendu, řekla a hned jsme žhavily dráty.

Jo, ať klidně přijede, počkám na ni na letišti a ať si vezme dobré boty, druhý den máme svátek a půjdeme na výlet na hory, řekl ten hodný Jenda Bouz..

Pan Maršík mě druhý den ráno odvezl na letiště. V kabelce jsem mj. měla knihu  Příběh malého uprchlíka. Napsal ji Jendův otec Jan Bouz dle skutečnosti. Jak s rodinou utíkali v roce 1949 za hranice, jak živořili v různých uprchlických táborech a jak se nakonec dostali do Kanady. Psal to z pohledu malého kluka, kterým byl právě Jeník.

V letadle jsem si knížku ještě znovu s chutí přečetla a na Jeníka, který je dnes o trochu starší než já, jsem se těšila. Pán, Kanaďan, co seděl v letadle vedle mne, se mne zeptal, v jaké řeči je ta knížka, co jsem četla. A o čem je? A tak jsem mu to s radostí řekla. Zajímalo ho to a tak jsem byla ráda.

Jendu jsem na letišti hned poznala. On mne taky. Běželi jsme k sobě a objali se. Pak jsem mu řekla o panu Vladimírovi a rozhlédla se - všude byly samé bílé stetsony, letištní zaměstnanci je měli jako součást uniformy...ale přece jsem pana Mašatu v tom jeho bílém klobouku také hned poznala. Přivítali jsme se a já jsem se omluvila, že první tři dny budu v Jeníkově rodině a pak přijedu na konferenci. Byl také milý a pochopil to.

víme...

 

Konference

Byla jsem tam velmi přátelsky přivítána, stejně tak jako delegátka z Ministerstva zahraničí paní Prouzová. Byla jsem požádána, abych řekla pár slov, což jsem udělala moc ráda. A nezapomněla jsem poděkovat MZV za to, že Český dialog distribuují do krajanských spolků.

Při tom jsem se samozřejmě obrátila na Alenu Prouzovou a hezky jsem se na ni usmála, lidé jí zatleskali. Ale nevěděla jsem v té chvíli, že ona je naopak ničitelkou tohoto časopisu.

To bylo tak: když se ona stala na MZV ředitelkou tzv. krajanského odboru, přišla do redakce na naši redakční radu. Rady většinou spočívaly v tom, že se nakoupily chlebíčky, uvařilo kafe a moudří pánové si povídali mezi sebou i se mnou, pak si rozebrali nějaké knížky, které jsem jim nabídla, protože jsem je měla od vydavatelů a byla jsem ráda, že je tím mohu potěšit. Já už jsem byla potěšená, že pánové věnovali našemu časopisu svůj vzácný čas, popovídali, možná měli i pár laskavých připomínek, ale to bylo vše. Kdybych na nich chtěla nějaké hodnocení, kritiku, nešlo to by asi skloubit - všichni pánové byly osobnosti...každý by časopis pojal jinak. Ale dr. Prouzová, spíš mám chuť napsat soudružka, to pojala takto: Máte tady málo kultury, řekla. (kulturních stránek je málo, a to, že se na Růžovém paloučku loučili pobělohorští emigrati, to máte špatně. Jak špatně? Přece k tomu byly vydány letáčky, dodnes mám jeden s trnovými růžemi v obrázku schovaný. Zkrátka, byla to osoba, která musela za každých okolností prudit.

Marina, která mi tehdy jako volná redaktorka pomáhala, mi po schůzce řekla: Hele, ona ti chce ten časopis ukrást! Co blbneš, odpověděla jsem. Taková šílená práce za skoro žádné peníze? Co by s tím dělala?

Ale Marina měla pravdu. Paní - soudružka P. měla totiž za manžela spisovatele, který se objevil na seznamu spolupracovníků s StB. Po sametovce měl asi problém se někde uplatnit A tak mu v rámci své funkce na MZV založila časopis České listy a on ho asi doma dával dohromady. Prostě okopírovali Český dialog. Stejné rubriky, stejné zaměření. Sehnala jsem si právníka, dala mu zálohu 5 tisíc, což je v dnešní době sranda, ale tehdy to byl můj měsíční plat. Napsal mi žalobu k soudu, ale nemohla jsem ji podat, protože soud na mně chtěl 40 tisíc. Už nevím proč, asi jsem chtěla také nějaké odškodnění. Takže soudružka ten časopis na MZV prosadila. Byl hezky graficky upravený, ale dosti nudný.Jeho šéfredaktor, takový typicky český srabík se mi při každém setkání omlouval, že ten kšeft vzal...dobře věděl, že je to snaha o smrt ČD...ale i když MZV na to dávalo každý měsíc asi 70 tisíc, nevydrželi žít víc než pět let..

Ale o tom později. Nyní Kanada.

Po konferenci jsem byla pár dní u Vladimíra Mašaty. Měla jsem pro sebe jakousi velikou suterénní místnost, bylo to velmi pohodlné a měla jsem  dost soukromí, abych si psala poznámky apod. Také jsem mohla přijít na jeho počítač a kouknout se, co mi kdo píše. A to tedy psal! Marina::

 

Přišel dopis od Ministerstva zahraničí, že končí s odběrem časopisu. MJS mi řekl: máte výpověď paní Hužvárová, já ten časopis nemohu platit.

Řekla jsem: ale já nejsem vaše zaměstnankyně, tak mi nemůžete dát výpověď. A paní Střížovské jsem slíbila, že po dobu její nepřítomnosti budu na časopisu pracovat. A mimochodem, paní Střížovská přivezla z USA dar na časopis 150 000 korun. To znamená, že ještě alespoň na jedno číslo peníze jsou. - A tak dobře, řekl MJS, uděláme ještě číslo 7.

 

MJS napsal loučící se sloupek se čtenáři. Jakože už dál nebudeme vycházet. Já jsem napsala sloupek, kde jsem vyzývala. Chcete.li nás, objednejte si nás!  Ale pak jsem litovala...objednali si, ale bylo to tak málo čtenářů, že předplatné stačilo zaplatit pouze leden, únor a ostatní měsíční výtisky byly „na vodě".

Naštěstí AFCR v čele s panem Jeřábkem,.nám ještě několik roků nějaké peníze poslalo i když méně než poprvé..

A taky jsme se museli odstěhovat z Národní, protože MJS potřeboval ty místnosti pronajmout někomu, kdo za to bude platit

A tak jsme při loučení, spolu s vydaným sedmým číslem uspořádali i loučení s redakční radou. Pánové přišli všichni a teprve se dozvídali, co se stalo. Byli jako ochromeni. Co teď? Alexander Tomský byl ale praktický: „Heleďte se, já žádné peníze nemám, ale jako ředitel vydavatelství Academia vám nabízím kancelář s telefonem. Dáte na zadní stranu reklamy našich knih a bude to vyřízeno.. A tak jsme se já a Marina zase stěhovaly…     .

Toto jsem poslala domů z Kanady

 

ZPRÁVA Z KANADY

České a Slovenské sdružení v Kanadě má za sebou bohatou historii své činnosti. Vzniklo již za 2. světové války. Po roce 1948 začaly za oceán proudit davy politických uprchlíků, jimž šlo v nastávajícím komunistickém ráji často o život. Založit novou existenci v nové zemi bylo tvrdé. Čechoslováci však postupně překonávali těžkosti (třeba nezvyk na náročnou fyzickou práci, kterou museli projít, či absolvování školy, z které už měli z domova diplom, ale tady jim nebyl uznán, a zařazovali se úspěšně do kanadské společnosti. Nezapomínali přitom na Českou republiku a všemi silami se snažili svět upozorňovat na potlačování svobody a nutnost obnovit v zemi uprostřed Evropy demokracii. Když přišel rok 1968 a s ním okupace ČSSR tzv. spřátelenými státy, pomáhali čs. Kanaďané nové vlně příchozích. Aby nemuseli podstupovat stejné martyrium jako oni před dvaceti lety, vyvinuli úžasné úsilí na vytvoření důstojnějších podmínek pro lidi, utíkající před ruskými tanky. Lidé ze Sdružení zejména Vladimír Krajina či Jiří Corn a další se zapsali zlatým písmem do zmíněné historie svým neutuchajícím elánem a vstřícností. (Dobře to je mj. popsáno v Ivanově knize Čech v Kanadě.) Podobně se dá mluvit i o Jiřím Mackovi či Josefu Čermákovi, nynějšímu předsedovi Sdružení, který ve dnech 24. -26. května 2000 vedl 52. Kongres ČSSK. Připravila jej odbočka Sdružení v Calgary v čele s její předsedkyní Boženou Kellnerovou.

Kongres probíhal v příjemné neformální atmosféře, která k této „kovbojské” provincii patří, nicméně zároveň v patřičném důstojném rámci. O prvé se přičinil hned uvítací a seznamovací večer se steakem přes celý talíř připravený českým kuchařem, o další zdravice význačných českých i kanadských osobností i zároveň některá vystoupení delegátů.

Velvyslanec ing. Vladimír Kotzy připomněl, že pokračují vzájemné návštěvy českých a kanadských představitelů, bohužel se zatím nepodařilo zrušit víza pro Čechy.

Málo se píše o tom, že za hromadnými migracemi Romů do Kanady i do Anglie, které znovuzavedení víz způsobilo, jsou ziskuchtiví právníci, jsou placeni státem za zastupování nemajetných osob a tak si na svůj „business" lákají.

Setkání Čechů a Slováků v Calgary pozdravili i významní kanadští představitelé a poté se svými příspěvky vystoupili delegáti jednotlivých poboček Sdružení. Miloš Šuchma informoval o rozvíjející se spolupráci se senátní komisí pro krajany a o deseti otázkách, které krajané z Kanady zaslali českým politikům. Týkaly se jejich názorů na palčivé problémy, např. získání českého občanství, možnost korespondenční či internetové volby, restituce, lustrace, ideologie KSČ a fašismu, obchodní spolupráce apod. Zatím z několika desítek oslovených odpověděli čtyři, ale protože nebyl udán žádný termín, lze další odpovědi očekávat.

Dr. Prouzová (přítomná ředitelka Odboru kulturních a krajanských vztahů MZV ČR, která do této funkce nastoupila v době opoziční smlouvy) s ing. Vladimírem Kotzym se shodli, že tyto otázky měli předem vidět. Šuchma pak kritizoval současnou politickou situaci, především opoziční smlouvu, tunelování bank a přemíru bývalých komunistů ve vládě (se stejným příspěvkem vystoupila i delegátka za St. Kathrin, Nadja Huml), a vyslovila názor, že přítomní zástupci České republiky jsou zároveň i zástupci současné vládní garnitury. Ti se ohradili tvrzením, že zastupují ČR jako takovou. Spor rozřešil svým vystoupením Jan Drábek, který řekl, že sice zastupují ČR, ale musí respektovat pokyny současné vlády. (Ví o čem mluví, byl po roce 1989 velvyslancem v Keni a v Albánii.)

Politické „vměšování” krajanů do české politické scény se přetřásalo ještě při závěrečné rezoluci, kdy bylo většinou rozhodnuto, že není při této příležitosti vhodné.

Na pořadu byla i jiná témata: Zdeněk Fišer informoval o letních dětských táborech a o potřebě podchycení zájmu mladé generace. Ivan Satori o vynoření internetové prezentace kanadských i jiných spolků, Jerry Jelínek o práci České obchodní společnosti v západní Kanadě. Bohužel, nelze jmenovat všechny řečníky, ač by si to (pánové Novák, Hlubuček, Waldauf, Parkman, Pešta, dámy Blanka Rohnová, Božena Kellnerová, Alena Valdštýnová a další) určitě zasloužili.

Neskromně (jinak by to bylo neupřímné) chci doplnit, že i Český dialog měl v programu Kongresu důstojnou prezentaci. Po velmi srdečném veřejném uvítání jak paní Boženkou Kellnerovou, tak předsedou celého kanadského Sdružení Josefem Čermákem, jsem měla možnost připomenout desetiletou snahu časopisu o skutečný dialog mezi námi ZDE a vámi TAM. Poděkovala jsem za dopisy a podněty krajanů, kteří pomáhají tvořit „svůj” časopis, a velmi důrazně jsem upozornila na skutečnost, že je třeba poděkovat Ministerstvu zahraničních věcí ČR, prezentovaného zde dr. Alenou Prouzovou. MZV již 7 let kupuje na dva tisíce výtisků časopisu a posílá je na své náklady do celého světa. A to nejen krajanům, ale díky česko-anglické verzi v posledním půlroce i zájemcům o české reálie, a tím podporuje nejen turismus, ale šíří i povědomí o existenci kulturního národa ve střední Evropě.

Na Kongresu Čechů a Slováků jsem se znovu přesvědčila, že krajané, žijící po léta ve fungujícĺch demokraciích, mají na rozdíl od nás „doma”, střízlivější pohled na politické události a - pokud o to budeme stát - rádi nám pomohou radou i činem. A za to jim patří uznání.

Eva Střížovská

VÝSTUPNA HORU ŘÍP

Nápad na setkání, které se uskutečnilo 5. července 2000, vznikl při čtení seznamu předplatitelů Českého dialogu, kde se jméno Čech vyskytovalo v hojné míře, a to dokonce v různých koutech světa. Spojili jsme se s Městským úřadem v Roudnici nad Labem a „upekli” jakýsi scénář. V Českém dialogu a v Mezinárodním českém klubu jsme pak vyzvali lidi k účasti. První se přihlásil Jiří Čech žijící ve Vídni, a následovali další zájemci. A samozřejmě, že jsme nechtěli diskriminovat nositele jiných jmen, a tak jsme vyzvali k účasti Nováky, Dvořáky, Smetany, Jirásky, Čermáky, Černých, ale i nositele jmen, která třeba úplně česky neznějí jako Schwarzenberky, Kolowraty, Waltry, Schulze a další zájemce o tento společný výlet. Volali, psali, mejlovali.

Až z daleké Tasmánie zatelefonoval Milan Vyhnálek. Ptal se, zda-li se s pomocí hole na tu horu „vydrápe”, zda-li není moc strmá. Ujistili jsme jej, že to určitě zvládne. Sokolové ze Švýcarska si zamlouvali patnáct míst v autobuse, Jiránkovi z Austrálie (a další) se zajímali o možnost ubytování v okolí.

Ukázalo se, že uskutečnění takového nápadu není tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo. Bylo třeba zajistit: muziku a další program pod horou, pódium, stánky s občerstvením, přenosné záchody, elektrický přívod, objednat autobusy z Prahy a z Roudnice, sanitku se zdravotníky, domluvit se s Chatou na Řípu, aby zajistila obědy pro vícero lidí (do poslední chvíle jsme netušili, kolik jich přijde) a také se domluvit s páterem Milošem Szabó na bohoslužbu. Měla jsem z toho hlavu jak věrtel. Ještě pár dní před tím dnem jsem volala na všechny strany,.kontrolovala, jestli je všechno ok. Ale nebylo. Chyběly přenosné záchody a, voda na umytí rukou a hlavně – elektřina na výstup pro kapelu, která bude hrát na novodobém valníku, tedy americkém tracku.

A přišel den D

Bylo větrno, ale nebylo vedro a hlavně - nelilo. Program pod horou zahájila jedna z nejlepších českých country kapel TAXMENI. Hráli z obřího amerického tracku tak jako nedávno v Plzni při oslavách osvobození a vítr se pral s nataženými plachtami.

Ale lidé přijížděli a přicházeli. Autobusy, svými auty, na kolech, na motocyklech i pěšky. Na mě bylo přivítat hosty a přiznám se, že takhle obrovskou trému jsem snad nikdy neměla, ačkoli před mikrofonem, na nějakém pódiu či jen tak před větším množstvím lidí jsem zdaleka nestála poprvé. (To ta odpovědnost za to, aby všechno „klaplo” tak jak má, byla tíživá.)

Písnička střídala písničku a už se přiblížila chvíle historie, kombinovaná s roztomilými výstupy.-

Na pódium důstojně vkročili Praotec Čech s Praotcem Lechem. Urostlé mladistvé postavy v dobových kostýmech s dobovými účesy, s holemi podobnými kyjům. Slušelo jim to, těm našim, tisíc pět set let starým předkům. S vtipem pohovořili o tom, odkud a proč přišli a jak se jim cestou zdaleka dařilo. Hned zpočátku bylo jasné, že Čech má navrch nad Lechem, takže ten brzy prohlásil, že tu stejně nezůstane, že bude pokračovat do Polska. Také se zmínili o tom, že se jim tahle hora líbí proto, že jim tvarem připomíná krásné ženské ňadro. Pak Praotcové vyzvali lid, aby je následoval na vrchol hory, že jim ukážou pěknou zem, kde by mohli žít. Jejich vystoupení ovšem trošku narušila jiná dvojice v dobových kostýmech a vlasech, která je označila za podvodníky s tím, že pravý praotec Čech se svou pramátí jsou oni neb mohou ukázat občanský průkaz se jménem Čech. A hned to také doložili. Přiznali se však, že přišli z Jablonecka, což zas trochu odporovalo historické pověsti. Nicméně, byli vyzváni, aby se připojili k výstupu na horu a pomohli tam dovést všechny přítomné. A tak se šlapalo. Nálada byla skvělá a mezi stromy dokonce ustal vítr. Někteří borci to vzali svižně hned od začátku. Samozřejmě, sokolíci. Ať už ti z Kanady, ze Švýcar, z Čech a Moravy. Jiní šli s rozvahou. Lidé s holemi (kromě Milana Vyhnálka i naše věrná spolupracovnice, která má kovová kolena, Helenka Kovaříková) nebyli rozhodně výjimkou stejně tak jako malé děti či matky s kočárky. Redaktorka televize Nova Brigita Šantorová srdnatě vykračovala v módních vysokých podpatcích, zatímco její kolega kameraman to v půli vzdal a běžel dolů pro auto. Pravda, kamera váží šestnáct kilo... A ten náš starodávný český „kopeček” je chvílemi docela strmý. Cesta je však schůdná, lidé si mohou odpočinout na několika lavičkách. Bylo hezké se ohlédnout z kopce na ten zástup báječných lidí, kteří přišli pozdravit ten starodávný kopec a setkat se spolu. Byla tu reprezentace Čechů opravdu z celého světa. Vybrali jsme šikovně termín - den po sokolském sletu. Sokolové tedy převažovali. Při svém nedávném putování po západní Kanadě jsem navnadila plno lidí, kteří si spojili výlet do Prahy na slet s výstupem na Říp. A nejen oni. Byli tu mí přátelé a známí z USA, z Austrálie, ze Švédska, ze Švýcarska, ze Slovenska, z Bosny, z Rakouska, z Afriky, z Holandska a z celých Čech a Moravy. z Orlicka přijelo 40 skautů.

Program ale začal pod Řípem už v 11 hodin. Taxmeni zahájili, pak jsem na track vylezla já a snažila se mít úvodní řeč, díky všem, kdo pomohli uspořádat tento trochu šílený podnik, atd. Jenže jsem měla tak strašnou trému, že jsem si musela na pomoc povolat Marinu, zatímco moje sestra do mě vpáčila neurol. S Marinou už nám to šlo (později jsme si moderátorskou dvojku ještě několikrát vyzkoušely).

A kromě Čecha, Lecha vystoupila se svým krátkým projevem také paní doktorka Volfová:

!

Moji milí přátelé z domova i z ciziny, sokolové.

Dovolte mi, abych pronesla několik slov o Řípu, o praotci Čechovi. A protože trocha poezie a historie nikoho nezabije, začnu slovy slovenského básníka Jána Kollára: „Aj zde leží zem ta před okem mým.. .” Stojíme na hoře Řípu, dávné vyvřelině ztuhlé pod povrchem, který působením věků voda a déšť odnesly. Proč se praotec Čech zastavil právě tady? Možná, že ho upoutal baculatý tvar vrchu připomínající oblé tvary žen, jež ho přiměl k zastavení.

Legendu o Čechovi najdeme poprvé u pražského probošta kronikáře Kosmy. Letos uplynulo 955 let od jeho narození a 875 od jeho smrti. Tehdy z jeho ruky vypadl přiostřený brk, kterým psal svou kroniku. On sám byl podle tehdejšího zvyku ještě ženat a to s Božetěchou. Sám označil příběh o praotci národa za málo věrohodný, neboť ho slyšel od starců se kterými často besedoval, patrně u sklenky dobrého moku. To mu však neubírá nic na půvabu. Krajina našeho domova vyniká skutečnou líbezností. Ať jde o klidné a mírné a úrodné nížiny, lahodné křivky hor, či dramatičnost pískovcových skal a strmé vrcholky dávno vyhaslých sopek. Žádná z řek k nám neposílá své vody, zato všechny odnášejí vzpomínku na mladost do evropských moří. U Kosmy se také dozvíme, jak naše země přišla ke svému jménu. Jeho lid ho oslovil: „Poněvadž ty otče sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby země slula Čechy.” Dojatý odpověděl: „Zachovej nás země líbezná bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení do pokolení.”

Na kopečku u starobylé rotundy jsme se zhoufovali a poslouchali veselé proslovy – své si řekli opět Čech a Lech a také a také Jan Jiránek, starosta Sokola v australské Adelajdě. Ten přinesl na vrchol Řípu mléko (bylo ještě v igelitovém pytlíku jako za totáče) a strdí.

Na fotce rozzářených tváří kolem je vidět, že se dobře bavily.

Následovala ekumenická mše v kostelíku, moc hezká s důrazem na lidi, kteří museli opustit vlast.

Po návratu dolů z kopce pokračoval program v podobě písniček Taxmenů a rozhovorů lidmi mezi sebou. Všichni byli nadšeni. I ten vítr už ustal.

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Slovo vydavatele u příležitosti ukončení: vydávání, vyšlo v čísle 7-2000

Vážení a milí čtenáři,dovolte, abych Vám s politováním oznámil, že držíte v rukou poslední číslo Českého dialogu z produkce našeho vydavatelství. Důvod mého rozhodnutí je prostý. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, odbor pro krajanské vztahy, který nyní řídí PhDr. Alena Prouzová, se rozhodlo zrušit rozesílání výtisků do světa. Důvody tohoto kroku jsou jednak současná finanční situace ministerstva, určitá představa vyslovená paní ředitelkou, že i oni by se rádi pokusili vydávat vlastní časopis podobného typu, a konečně nespokojenost ministerstva s časopisem samým.    Přesto bych rád poděkoval Ministerstvu zahraničních věcí ČR za dosavadní podporu, bez které by časopis nemohl vycházet. Tato skutečnost nám byla, jak jistě víte, již od počátku známa. Učinili jsme proto určité kroky, které měly ulehčit naši vnitřní situaci omezit závislost na ministerstvu, což se bohužel nezdařilo. Prosím předplatitele našeho časopisu o laskavé pochopení obtížnosti situace. Náhradou za předplacená čísla Českého dialogu Vám nabízím Přítomnost, měsíčník z produkce našeho vydavatelství zaměřený na politické a kulturní otázky. Domnívám se, že od doby, kdy vydávání časopisu přešlo do našeho vydavatelství, se úroveň Českého dialogu zlepšila po všech stránkách, jak obsahově, tak graficky. Stále rostoucí počet čtenářů i předplatitelů mou domněnku jen potvrzuje. Za tento úspěch časopis vděčí především šéfredaktorce paní Evě Střížovské, celému týmu redakce a redakční radě - všem právem náleží dík a úcta za vysoce profesionální práci.   Jako vydavatel Českého dialogu i dalších titulů mohu s potěšením konstatovat, že naše časopisy našly své čtenáře jak u nás, tak v zahraničí. Coby člen konzultativní rady Senátní komise pro krajany žijící v zahraničí a zároveň jako osoba „transplantovaná” na posledních deset let do Prahy jsem přesvědčen, že vztah mezi krajanskou komunitou a mateřskou zemí se pomalu, ale jistě zlepšuje. Dochází k tomu na mnoha úrovních, počínaje zmiňovanou senátní komisí přes ministerstvo zahraničních věcí až po regionální a lokální iniciativy. Přestože my Češi žijeme roztroušeni po celém světě, naše zkušenosti jsou rozdílné a naše očekávání se mnohdy nenaplňují, všichni si jistě uvědomujeme, že matku máme jen jednu.   Ze všeho nejvíce musím poděkovat Vám, milí čtenáři, za četná vlídná přijetí pracovníků naší redakce, kteří tak na svých cestách světem získali mnoho bohatých zkušeností plných příjemných pocitů a nevšedních zážitků. A ty, jak pevné věřím, nejsou zdaleka posledními.

S pozdravem Martin Stránský

 

Slovo šéfredaktorky

V roce 1990 jsem založila časopis Český dialog, neboť jsem usoudila, že Čechoslováci, žijící již léta ve fungujících demokratických systémech, mohou být dobrými rádci naší, konečně se nově rodící demokracii. Byla to hodně těžká práce. Jako všechno, co teprve vzniká a hledá svou cestu. Ale po několika letech se začala cesta naplňovat. Jednak s pomocí čtenářů, kteří přispívali k obsahové náplni, tak později i vstřícností Ministerstva zahraničních věcí ČR (bohužel, brzy bylo Československo rozděleno, a tak nadále jen „Češi".), které se rozhodlo „dialog“ mezi Čechy doma i ve světě podpořit, zakoupilo každý měsíc na tři tisíce výtisků a poslalo je na české ambasády a spolky v celém světě. Aktivisté spolků tak měli pocit, že česká vláda na ně pamatuje, a často vedli s časopisem „dialog“, který byl užitečný pro „obě strany oceánu“, což je samozřejmě symbolické označení.

Časopisy, které nejsou tzv. bulvár a které nemají na svých stránkách obrázky nahých slečen či mrtvol mimozemšťanů, mají nárok na existenci jen v případě, že získají finanční podporu od sponzorů. Lze vyjádřit poděkování MZV ČR, které v této roli po několik let působilo. Nyní tuto spolupráci zrušilo.

Nyní již Český dialog na ambasády o na spolky nedostanete, pokud si jej přímo nepředplatíte.

Vše záleží na Vás, milí čtenáři, zdali si nás objednáte v potřebném počtu, abychom mohli zaplatit tiskárnu a dále vycházet. Vyzývám Čechy a Slováky v celém světě, aby si sami rozhodli o event odběru Českého dialogu/Czech Dialogue. Pokud se sejde patřičný počet čtenářů (nejméně tolik, aby každý jeden stávající odběratel získal tři další), „jedeme dál“, a to radostně.

Věřte, že i já budu ze všech sil hledat možnost, jak sehnat peníze na tisk dalších čísel časopisu. Pravděpodobně bude nutné jedno až dvě příští zdvojit, tedy udělat letní pauzu, které využiji k shora zmíněnému.

Prosím, dejte nám obratem (nejlépe e-mailem, faxem) vědět, jestli máte o ČD zájem. Potřebujeme znát počet SKUTEČNÝCH zájemců. Peníze můžete poslat až později, neboť v případě nedostatečného počtu objednávek by se nám administrativně těžko posílaly zpět...

V každém případě prohlašuji, že budu v písemném a jiném kontaktu s krajany pokračovat a že se můžou těšit mj. i na zajímavé čtení s pracovními názvy Z deníčku vydavatelky a šéfredaktorky, Mezi našimi v Austrálii, Mezi našimi v Americe aj. Doufám, že se tímto s Vámi neloučím.

Eva Střížovská