AUSTRÁLIE

Eva Střížovská listopad 2021 Ostatní česky

ÚRYVEK Z KNIHY ČESKÝ DIALOG 30

 

V  RUSKÉM NEBI

Sedím v obřím boingu a konečně mám čas na psaní. Jaká to krása! Hledím z okýnka na bílé závěje mraků, poslouchám hukot motorů či hudbu ze sluchátek a zaplňuji sešit. Žádné telefony, žádné starosti, všechno zůstalo tam dole, pod mraky…

Myslím na svého tátu, který leží v nemocnici a kterého jsem opouštěla jen velmi nerada. Ale on mi tu cestu přál. „Budu na tebe myslet, holčičko, a představovat si, kudy poletíš přes půl zeměkoule,“ řekl mi v úterý před odletem, když jsem se s ním přišla rozloučit. Ukazovala jsem mu na mapě KLM (s touto společností letím) nakreslenou linku do Austrálie. Hezky jsme spolu počítali na prstech jak asi v deset budu v Amsterdamu, v poledne nad Německem, pak poletíme nad Itálií, Řeckem, Kaspickým a Černým mořem atd.

Všechno je jinak. Z Amsterodamu jsme vyletěli směrem na moře, tedy na západ. My snad jedeme do Ameriky, to já nechci, alespoň ne teď, protestovala jsem. Ale právě nám do sluchátek vysvětlili, že ten velký stroj je řízen automaticky elektronicky, je tedy zcela samostatný a ví, co dělá. A na televizní obrazovce, kde nám občas laskavý stroj prozradil, kde se nacházíme, se po chvíli objevilo švédské Malmo a po další chvíli šipka mířící nad Rusko. Tady teď plujeme nebem, i když rychlost tisíc kilometrů za hodinu zdá se pomalá, pomaloučká. Širá Rus je opravdu širá, přeširá…

Šipka na obrazovce ukazuje na Moskvu a trvá pár hodin, než se posune za toto město. Tam opět vytrvá několik hodin. Škoda, že není vidět pod mraky. A taky škoda, že táta nemohl vidět se mnou ta malinkatá políčka, jezírka, městečka, kanálky a silničky, tak hezky jakoby podle pravítka narýsovaný a postavený holandský Legoland. Vychutnala jsem tento pohled po startu z Amsterodamu. Ale ve výšce 11 tisíc metrů už je máloco k rozeznání, i když se v mraku objeví sem tam trhlina. Body dole mohou být zrovna tak domy jako lodě na moři seshora je všechno modré a bílé.

Vzpomínám s trochou provinění na své holčičky (mám se tak báječně a ony ne) v práci, které vzaly na svá bedra mé povinnosti, abych mohla odjet na celé tři měsíce. Určitě to nebudou mít lehké, tak jako to nemám lehké já, když připravuji do tisku nové číslo, odpovídám na dopisy, jednám s tiskárnami, věřiteli a dlužníky. Můj pracovní rytmus se na dva tři měsíce před odjezdem zrychloval z běžné rychlosti  závodního klusu koně až do rychlosti kosmické. Nejen, že jsem se snažila vyřídit spoustu záležitostí, které na vyřízení stále čekaly, aby po mně zůstal tzv. čistý stůl, což šlo dost těžko, protože záležitosti denně přibývaly, ale chtěla jsem dívky řádně zaučit do stylu své práce. Jestli se to povedlo řádně, to nevím, ale snad si poradí, jsou dospělé a inteligentní.

V letadle vůbec není nuda. Pouštějí nám grotesku, něco na způsob Jen počkej zajíci, což byla groteska ruská, kdysi za socialismu v československé tv k vidění. Tady je místo vlka svalouš, jinak je to  stejně surové a výroba asi americká.  Ztrácím  pojem času. Vstávala jsem ve čtyři,  v půl šesté jsem naposledy zamávala ředitelce Mezinárodního českého klubu a mé věrné přítelce Jiřině Hanzlové, v  6.35 jsme startovali na Amsterodam a mně bylo divné, že se vůbec nerozednívá. Teď zase letíme na opačnou stranu, tak se nebude asi zas stmívat. Právě jsme poobědvali dle mých hodinek ve dvě a přeletěli jsme Evropu.  To je tedy prťavý kontinent, když se dá přeletět za několik hodin. A zase překvapení. V Saratovu pod námi je pět hodin odpoledne a je skoro tma. A hele, zasněžená krajina! A to letíme k jihu! A už je tma jako v pytli. Podle mých hodinek 14.30. Takže je to jinak, kdo mi tohle vysvětlí? Je to škoda. Pohled na Indii, Pákistán, Tibet by byl určitě zajímavý. Oznamují nám, že venku je minus 54 stupňů Celsia a že máme do Singapuru ještě 4000 kilometrů.

Když po zastávce v Singapuru startujeme, vychází slunce. Druhé svítání za mého pobytu v letadle. Opouštíme zemi plnou bujné zeleně a letíme nad Indickým oceánem přes zelenohnědé placaté (alespoň z výšky se tak zdají) ostrovy k Severnímu teritoriu.  Je neuvěřitelné, že z výšky 10 tisíc metrů jsou vidět vlny na moři. Nad obzory vlevo se tyčí ohromná černá sopka, jistě větší než celý Středočeský kraj.  Je krásně, oblohou plují jen malé mráčky, Sydney prý hlásí 26 stupňů, za okny však stále minus 50. Chce se mi spát. Upadám do snu, ale umiňuji si, že musím být bdělá až budeme nad Austrálií. Můj mozek poslechl. Tělu se nechtělo. Ale hlas MUSÍŠ byl silný. Otevírám násilím oči zrovna ve chvíli, kdy šipka na obrazovce se začíná dotýkat severního břehu.  Pohlédnu dolů. Ach, ach, ach. Zastavuje se dech, srdce taje. Fantastický a bizardní pohled! Moře ozářené sluncem  končí a tam, kde začíná země, leží jakoby obrovité pokroucené kmeny stromů s pahýly pokroucených větví. Že by práce mimozemských civilizací? Země je růžová a stromy tmavé… nebo jsou naopak světlé? Prudký sluneční jas si hraje s barvami, mění je, jak se mu zachce. Nebo jsou to snad mořské zálivy? A hned dál jsou vidět dlouhé čáry napříč zemí a některé kolmé, které končí či začínají uprostřed země, která je hnědá, trochu zelená a hodně červená. Jestli jsou to silnice, nikdo po nich nejede. Nikde známka života. Až po hodině letu první shluk několika domků. Jsme ve výšce 11300 metrů, do cíle zbývá 3200 km. Dalších pár domečků je k zahlédnutí po další hodině letu. A pod námi stále červenající se poušť.

Jak tak koukám na tu pustou zemi dole, vzpomněla jsem si na příhodu, kterou mi kdosi z Austrálie vyprávěl. V roce 1968 sem přijela další velká vlna emigrantů z Československa. Nejdřív se však v uprchlických táborech, např. v Itálii, rozhodovali, kam  se chtějí odstěhovat. Někdo chtěl do Kanady, do USA. Jedna rodina se mezi sebou živě dohadovala, až nakonec syn prosadil svou – Austrálii. A jak potom letěli nad místy, nad kterými letím nyní já, matka, která chtěla Kanadu, chytla za hlavu svého syna a začala jí mlátit o okénko. „Já tě zabiju! Tohle že je ta země zaslíbená, kam nás táhneš, takhle pitomá poušť? Nejradši bych tě z toho letadla vykopla!” Ječela prý.

Myslím na lidi, kteří sem přilétali či ještě dříve připlouvali lodí, na co asi mysleli, když vůbec netušili, do čeho jdou a jestli se ještě vůbec někdy budou moci vrátit nebo alespoň přijet domů na návštěvu za svými blízkými, které tam v dálce zanechali. Snažím se vcítit do jejich pocitů a musím říci, že mi není moc dobře…

Ale už se blížíme k jihovýchodu. Tady konečně začíná zeleň, objevují se pole, farmy a Modré hory. To už jsme dost blízko Sydney a počínáme nad ní kroužit. Inteligentní boening hlásí, že je zde velký vítr a my musíme počkat. Hory z výšky vypadají zcela bez života, což je mi podezřelé, protože o nich vím, že jsou oblíbeným výletním místem Sydneyčanů. Že by tu nebyl ani hotel ani penzion? Zvlášť, když je vidět pěkné jezero?  No, uvidíme na zemi. Ale ještě nad ní stále kroužím. Teď pro změnu nad mořem, letiště nepřijímá pro množství letadel. To však neznamená, že vítr ustal. Naopak, hází velkým létajícím strojem, řízeným elektronickým mozkem jako by to byl vrabec. Je to dost zajímavý pocit. Stroj se třese, skáče a naklání. Rusovlasá dívka vedle mne je bílá a tiše zvrací do pytlíku.

Konečně se sneseme na dlouhou betonku a já se ocitám v zemi na tři měsíce vyvolené.

Béďa na mne dle slibu čekal. Pak jsme jeli černým méďou asi 80 km na venkov. Kabrielovic dům stojí na velkém pozemku s výhledem na city. Kristýnka mne uvítala dobrou večeří a ukázala mi  pokoj. Pak jsme popili trochu vínka a popovídali co nového, hlavně u nás, v ČR.

Tohle byla vlastně moje první dlouhá, předlouhá cesta. Byla jsem strašena jetlagem, ale nic. Ráno jsem čerstvě vyskočila a po snídani, kdy manželé Kabrielovi odjeli, jsem vstoupila do rajské zahrady. Modře kvetoucí jakaranda, žluté citrony, oranžové pomeranče vůkol a zpěv ptáčků. Ovčácká fenka Anča mne přátelsky doprovázela. Usadila jsem se u dřevěného stolu se svými papíry. Napsala jsem si body, co budu říkat na besedě v Sokole a také svůj první příspěvek do Českého dialogu, který večer přepíšu na počítači a pošlu do redakce. Připadala jsem si jako v pohádce.

Můj den D byl stanoven na 17.listopadu v 17 hodin, 7 let od sametové revoluce. Měla jsem trochu trému, ale moc jsem se těšila. Však tu mám už plno přátel, které jsem potkala při jejich návštěvách v Praze a také jsem dostala několik krásných zvacích dopisů.

Bedřich s Kristýnkou mě do Sokola zavezli s tím, že mne později vyzvednou. Uvítání bylo úžasné. Dokonce přijel z Tasmánie Milan  Vyhnálek. Starosta Jiří Jelínek, Hana Gerzanic, Jan Jirásek s manželkou Blankou, Jarda Zahrádka, Ray Černý, Eva Šťastná, Bořek Šindler a mnozí další, báječní lidé mne přišli přivítat a s radostí naslouchali mé řeči. Byla jen taková přátelská a upřímná, že se těším, jak si s nimi jednotlivě budu setkávat a jak si s nimi popovídám. A hned se rozvinula debata, dotazy létaly, já jsem odpovídala jak jsem uměla.

A teď prosím trochu trpělivosti s malou vsuvkou, kterou jsem psala ještě v Praze asi měsíc před mým odletem:

 

Jitka již měsíc pilně zpovídá krajany v Melbourne, Canbeře aj. Z její poslední faxové zprávy vyplývá, že to byli například: M. Čechová, novinářka, T. a S. Bělský, JUDr. M. Kantor,. honorární konzul v Melbourne, J. Kollárová, jednatelka Sokol Melbourne, J. Košnar, mistr uměleckého rámování a pozlacovač, JUDr. J. Kroupa, E. Kožďal, obchodník, J. a M. Kutka, stavební firma, Z. Kůrková, ředitelka motelu, P. Pospíchal, starosta Sokol Melbourne, Semecká A. + Macákovi M. a J., představitelé katolického sdružení Šumava, V. Šustková, vdova po Lubovi Šustkovi, B. Váňová, vdova po F. Váňovi, který 30 let vydával noviny Hlas domova, J Viola, předseda čsl. sdružení ve Victorii, J. Weilová, K. Wendt, dopisovatel exilového tisku, A. Wostrá, E. Zlatý + V., majitelé české restaurace, manželé Soustovi V. a M., J. Skálová, Zd. Šolín, M. Hemala, bývalý předseda Společnosti pro vědu a umění, I. Kolařík, ředitel Ústavu pro etnické záležitosti. Zúčastnila se výroční oslavy 28. října v Melbourne, kterou organizoval Sokol Melbourne, dále slavnostního aktu položení věnce u pomníku padlých, který zorganizovala Čsl. obec legionářská v Melbourne.

 

Jitka na tom společném setkání v Sokole měla take řeč. Byla tam však přísnou učitelkou a přítomní lidé její zlobiví žáčci.: Doufám, že spolu budeme dobře vycházet, že nám vyjdete ve všem vstříc, budete nám dávat patřičné informace, které my poté zpracujeme literárně. Tvářila se přitom nafoukaně a nepřátelsky.

Rudla jsem přitom hanbou. Naštěstí měl někdo dobrý nápad, že si zazpíváme české písničky. Nálada se vyladila a zachytila jsem směrem ke mě I pár litujících pohledů.

Její další kroky vedly podle jejích plánů do Queenslandu. A já už jsem se s ní v Austrálii nesetkala. Jen jsem potkávala lidi, s kterými se ona předtím setkala a žehlila jsem trapasy, které způsobila. Ona chtěla, aby se o ni lidé starali, aby jí vozili, krmili a šatili a ještě se k nim chovala přezíravě.

Zůstávala jsem v Sydney a měla své krásné programy. Béďa mne každý den kolem 9 ráno dovezl do města a sám šel pracovat do svého filmového studia Fontána. Večer jsme zase spolu jezdili k němu domů, kde náš už čekala Kristýnka s večeří. Když jsem někdy potřebovala dovézt někam I během dne, přijel pro mne na zavolání z Fontany řidič.

 

Tři měsíce putování – Sydney, Canbera, Adelaide, Melbourne, Tasmánie a znovu dvakrát Sydney – byl zážitek.  Napsala jsem o tom knihu Mezi našimi v Klokánii. Je plná setkání s milýmI lidmi, kteří mají své příběhy (ty by také byly na knihu) Kromě tzv. Osmašedesátníků jsem se setkávala se zajímavými lidmi různých profesí, kteří museli prchat přes lesy, močály a sněhové závěje v letech po komunistickém puči. Po příjezdu lodí museli dost těžce manuálně pracovat v přiděleném místě dva roky, než se mohli věnovat něčemu jinému, třeba znovu studovat nebo si založit živnost. Bylo dojemné, jak hezky mne přijali mezi sebe, jak mne zasvěcovali do svého příběhu, ale I do současného života, jak se o mne otcovsky starali. Brali mě na výlety, ukazovali mi pamětihodnosti jejich měst, zajímavosti  venkovských mist, kde žili a samozřejmě jsem poznala zblízka veškeré československé spolky. Tam jsem měla besedy a nabízela své časopisy, kalendáře a hudební kazety. Za utržený peníz jsem pak putovala dál od města k městu, kde žili Češi.Bylo to krásné a dobrodružné.

Měla bych zmínit báječné lidi, které jsem poznala a kteří už nejsou na tomto světě: Bývalý starosta Sokola Sydney Jarda Zahrádka, Roger Procházka se svou Hedy, operní zpěvačkou, kreslíř Bob Kalivoda se svou ženou Trudy, historik Standa Berton, Jan Jirásek, obětavý aktivista, velký vlastenec (ten doslova odplaval do nebe, když si jako každé ráno šel zaplaval na Bondi Beach, a to bohužel zrovna na Štědrý den), právník Bořek Šindler (autor vtipných článků do sokolského zpravodaje a do Českého dialogu), můj věrný kamarád Milan Vyhnálek z Tasmánie, přezdívaný sýrařský král, výtvarník Mirek Mařík, který mě laskavě a s humorem mu vlastním  provezl celou Tasmánií. A musím zmínit i DOSUD ŽIVÉHO – A ZAPLAŤPÁNBU ZA TO – Míšu Vondráčka. Nejen že mne vzal na týdení výlet k divoké řece do Licoly, kde jsem poznala asi dalších prima padesát lidí a zažila krásné trampování, ale poradil mi, jak a co dál s Českým dialogem. A jelikož jsem ho poslechla, Český dialog žije dodnes.

 

Na setkání v Sokole jsem tehdy založila petici za to, aby Češi v zahraničí mohli volit. Podepsaly ji desítky lidí. Někteří s nadšením, někteří odmítli s tím, že tomu, co se děje u nás, nerozumí. Petice měla svůj patřičný osud, následovaly ji časem I další petice z různých koutů světa, nicméně, dodnes, po vice než dvaceti letech je možnost Čechů v zahraničí volit, jen velmi omezená. (Hlavně vzdálenostmi od ambasád.) Já sama jsem při svém putování světem nemohla volit asi pětkrát.

 

 

 

.

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012