BROOKLYNSKÝ MOST

Z mého prvního výletu do USA, kdy mi kamarád, který vydával v New Yorku také české noviny řekl: Nemůžeš psát pro krajany, když jsi nebyla v Americe. A tak jsem letěla. On mě provázel po městě a seznamoval mě s prima lidmi.

Už jsi tu tři dny a ještě jsi nepřešla Brooklyn Bridge, pravil Honza, čímž myslel, že to je teda pěkná ostuda. A protože byla neděle a stejně jsem nemohla navštěvovat oficiální zástupce ČR či zástupce spolků, souhlasila jsem, že jedeme do „down town”.

Ačkoli znám Honzu již devět let, netušila jsem, jaký je nadšený chodec - sportovec. Ouha, ouha, již to vím. Nejprve jsme přijeli do dolního Brooklynu, což je jakási lepší část této obří čtvrti, dříve samostatného města.

Bydlí tu prý umělci, význační politici a zazobanci, neboť nájmy tu jsou značné. Ale, nemyslete si, že jsme hned přijeli do centra těch slavných. Jenom na krajíček a odtud jsme putovali sportovním krokem mnoho kilometrů k pobřeží. Pravda, cestou jsem viděla mnoho zajímavých domů, parků, kostelů, psů zlatých rotwairů, ale musela jsem svým nožkám domlouvat, aby vydržely to tempo. Naštěstí měly obuté pohodlné botasky, jejichž historie stojí za zmínku.

Zakoupila jsem ie před časem v městečku Camden v Austrálii, neboť mi tam bylo řečeno, že i když je horko, potřebuji pevné obutí proti hadům. Botasky, takové obyčejné bílé, jako u nás prodávají na stánku Vietnamci, stály 20 AUD. Australanka Kristýna, která mne doprovázela, se trochu divila, že kupuji ty nejlevnější, že třeba nejsou té kvality, aby mi dlouho vydržely Ale ujistila jsem ji, že to je fuk, že je na konci své cesty po Austrálii v tom případě klidně vyhodím. Ale nebylo třeba. Vydržely. Jen ta běloba se trochu proměnila. Prošla jsem v nich pěkný kus „Klokánie". Zůstaly na nich růžové pozůstatky australského prachu. To se moc líbilo všem mým dětem i vnukům. Všichni by chtěli mít „ty boty s červeným prachem z australských pouští”. Dostal je vnouček Janek, protože měl steině velikou nohu jako já. To se moc nelíbilo jeho mámě, mé dceři Janě, které také dobře padly a která namítala, že Janek je „hned zničí”, zatímco ona by si je považovala. A protože je fikaná a protože jí Janek musí poslouchat, koupila mu brzy jiné boty a vyměnila je za ty „poušťové”. Jela s nimi pak na Tenerife, na Kanárské ostrovy, kde s nimi prošla po lávových píscích, čímž nasákly i trochu tmavší barvu. Pak jsem si je od ní zase já půjčila do Švédska, protože isem odjížděla narychlo a neměla jsem ani minutu na to, abych někde chodila a kupovala si sportovní boty. Když  jsem odjížděla do USA, přinesla mi dcera boty s velkorysým dodatkem, že ona právě dostala nové „perfektní" botasky od svého přítele a že si tyhle tedy už mohu nechat. „Děkuji,” pravila jsem, mám k nim cestovatelský i rodinný citový vztah..

A tak jsme s Honzou šlapali a šlapali, až jsme se dostali k pobřeží s pěknou vyhlídkou na Manhattan a poblíž mostu Brooklyn Bridge. Kráčela jsem po mostě se vší vážností tváří tvář skutečnosti, že jsem SKUTEČNĚ uprostřed New Yorku a jdu po důležitém mostě, který vypadá ale úplně jinak než náš Karlův. Má také pěknou historii: V době, kdy byl postaven, byl nejdelším visutým mostem na světě. Je tomu již sto sedmnáct let, otevřen byl 24. května v roce 1883. Navrhli jej otec a syn Roeblingové, průkopníci ve stavění velkých visutých mostů.

Brooklynský most spojil Manhattan s tehdy ještě samostatným městem Brooklynem a tím vlastně sjednotil New York.

Most měří 486 metrů a navíc má podobně dlouhé nájezdy. Původně zde jezdily vagóny tažené lanem, poháněné parním strojem. Rychlost byla 16 km v hodině. Dnes tu jezdí v šesti pruzích stovky tisíc vozidel denně.

Při svém otevření byl most nazýván osmým divem světa. Stavěl se 14 let. Součástí návrhu pana Roeblinga byla i cesta pro pěší. A ta je tu, rekonstruovaná, naštěstí, dodnes. Lidé tu chodí, běhají i jezdí na kolech.

Nalevo je vidět South Street Seaport, tedy jižní přístavní ulice, napravo Čínské

město. Nejdřív jdeme do té levé. Je to architektonická oáza pohody, navržená českým arch. Hirdem Pokorným), turistických krámků, kejklířů, hospůdek a lodí. Poté, co jsem si v dlaních potěžkala různé suvenýry z kovu, sádry, ze dřeva atd., a usoudila jsem, že je to příliš těžké, než abych to vláčela v tašce (to je dobrá výmluva na drahotu, co?), a poté co jsme si prošli pěkný kus pobřeží, pozval mne Honza na oběd. Vstoupili jsme do ráje mých představ o restauracích a bistrech. Na ploše přiměřeně velké tak, aby zde nevznikla fobie z nedostatku prostoru, ale zase aby se zde nemuselo jezdit na koloběžce, bylo umístěno na desítky stánků s etnickými kuchyněmi. O, jaká to slast! Bloumala jsem od Řecka, Itálie přes Indii a Čínu k Thajsku a k mnoha dalším lahůdkám, ale chyběla tu kuchyně česká. Ne, že by chyběla mně, ale škoda promarnit gurmánskou cestu jak zviditelnit klady Česka ve světě...

Dala jsem si báječnou hustou polévku chilli s fazolemi všech barev a salát všech dobrých zelenin, zatímco Honza, jako správný Američan, kromě jiného musel mít svůj sendvič.

Při odchodu jsme venku na molu chvíli poslouchali velmi dobrou taneční a hudební skupinu studentů. Zaujalo mne, že i, podle nás, tlusté dívky, tančily a zpívaly bez jakéhokoliv náznaku pocitu méněcennosti.

Poté Honza usoudil, Že isme si řádně odpočinuli, a že můžeme dále šlapat. Hnal mne na druhou stranu mostu, do Čínského města.

Možná přitom řekl něco jako: Pokud nevstoupíš do Čínského města, nebyla isi v New Yorku! Asi měl pravdu. Nelitovalo jsem. Byl to zážitek. Ačkoliv znám něco podobného z Londýna, kam se vstupuje malebnou čínskou bránou, tady je to zase větší a hustší.