NA SLOVÍČKO S JOSEFEM ŠKVORECKÝM

Další ukázka z mé nové knihy

V nejbližší době má být na naše obrazovky uveden dokument, který jste natočil v létě v různých místech Čech. Jaké bylo vaše putování?

„Točili jsme v místech, kde se odehrávají moje romány. V Náchodě, v Hořicích v Podkrkonoší, ve vojenském táboře v Mladé, v Čihošti. Bylo moc zajímavé se po letech vrátit do dějišť románů. Například Mladá. Vojáci už tam nejsou, odtáhli, ale místní lidé toho litují, protože s nimi šmelili. Mohli si od vojáků koupit, co chtěli, i kanón. Místní pan starosta říkal, že četl Tankový prapor, že je to věrné, znal oficíry, kteří tam vystupovali. Jenom měl námitku, že malinkatý ďábel Borovička se jmenoval Jedlička. To já vím, jméno jsem mu změnil schválně. Ale nevěděl jsem, co mi starosta také řekl, že byl děsně na holky. Že chodil do Mladé a chtěl, aby mu opatřili nějaké ženské, že v táboře žádné nejsou. Já jsem si tehdy myslel, že je to takový prcek, který má jen svou ideologii, a on měl zřejmě i lidské zájmy... Dojemné to bylo v Čihošti. Mluvil jsem s neteří pátera Toufara, o kterou se staral, a s dvěma starými ženami a jedním pánem, kteří byli svědkové čihošťského zázraku. Oni pevně věří, že to zázrak byl. Že nebylo možné, aby farář zkonstruoval nějaké kladky a dráty, to by všichni hned viděli. Když tam tehdy přijelo StB a faráře Toufara odvezli, zavřeli kostel. Tři dny tam cosi dělali, pak přijeli s farářem zpátky a chtěli natáčet film. Farář však byl tak ztýraný, oteklý, že nemohl ani vylézt na kazatelnu. Zhroutil se, odvezli ho. Lidé říkali, že se pohyb křížku dokonce opakoval i poté, co byl farář mrtvý. Já myslím, že to byl skutečně veliký zločin. Jeden z těch ideových. Pátera Toufara si vybrali proto, že byl úspěšný kněz, poměrně mladý člověk, vždycky v neděli sloužil mši a večer šel hrát do hospody na basu. Chodila za ním mládež, byl nebezpečný. Nebyl to nějaký Plojhar, který by věrně sloužil. Jezdit po Čechách bylo zajímavé i jako pohled na viditelné změny. Spousta soukromých obchůdků, hospůdky, kde není tak drahé jídlo jako v Praze. Podhoubí prosperity kapitalismu neboli občanské společnosti je právě v malém podnikání. Drobní živnostníci jsou lidé, kteří vytvářejí hodnoty, kteří se snaží vyhovět poptávce. Mají rádi svůj podnik, který jim kvete pod rukama, a oni jsou šťastní. Podívejte, Sinclair Lewis napsal kdysi román Umělecké dílo - A Work of Art. Je to příběh člověka, který si vždycky koupí nějaký zpustlý hotýlek a ten zvelebí. Má radost, když prosperuje, když jsou tam lidé spokojení. Pak se zase koupí jiný hotel. Dívá se na to jako na umělecké dílo. A já myslím, že tohle je duch malého podnikání. Nejen snaha vydělat - samozřejmě, že každý si rád vydělá, nikdo není rád chudý - ale spojit to s pocitem tvůrčí činnosti. Jedna z velkých chyb komunismu byla, že se uznával pouze jeden druh talentu, který se dal legálně zpeněžit - talent umělecký. Když uměl někdo hrát na housle, psát romány, malovat paňáky s rudými hvězdami, mohl být milionář. Jenomže lidé mají různé talenty. Někdo má talent obchodní, jiný k uměleckým řemeslům, k medicíně... “

Bohužel, neslyšela jsem váš dnešní příspěvek do diskuse na téma Exil - Domov, můžete jej trošku charakterizovat?

„Moje téze byla taková, že nechci mluvit o tom, co by exil měl dělat pro domov, ale o tom, co by mohl domov udělat pro exil. A uvedl jsem jeden výstražný příklad. Byl jsem v Austinu, v Texasu na posvícení. Je tam kopec jménem Hostýn a kostel Sv. Václava. Vyhrávala tam česká kapela ze středního západu, kde je spousta takových kapel. Muziku, ale dost ji swingují, prostředí je prosycené jazzem. Sedl jsem si s jedním důstojným pánem z Chicaga. Narodil se v Americe a mluvil málo česky. A on: mi říkal: Loni  jsme tady měli kapelu z Prahy. A já na to: A jak se vám to líbilo? Odpověděl, že vůbec ne. Hráli niger, byl to nějaký jazzband. Vyvážet český jazz do Texasu! Ale na druhé straně, Češi v Americe, i v Kanadě, si stále drží českou kulturu, dědictví. Nerozlišují mezi lidovou písní, prostě založí českou kapelu a hrají. Šijou si kroje, jsou na to jsou hrdí, všechno je to bohatý materiál, který by měl někdo zpracovat.

Třeba rodina Špačků. Nedávno jsem tam byl na návštěvě. Ptal jsem se na Sissi. – Jo, myslíte Zuzanu? Ta se má dobře. A tím to je ok. A ta Sissi je přitom velká herečka. Dovede vypadat jako mladičkej cumploch, z kterého se stane slavná krasavice. Když jsem dozvěděl, že tady se hrál její film Coalminer´s daughter pod názvem První dáma country music. Hrozně mě to rozesmálo, Kdyby ten film byl uveden ve správném překladu Uhlokopova dcera, nikdo by na něj nešel. Ona je také česká vlastenka. Nedávno měla interview v televizi a tam učila lidi vyslovat své jméno. Ne spejsik, ale špaček.“

Co si myslíte o Českém dialogu?

„Myslím  si, že je to výborná myšlenka. Že ta hráz mezi domovem a exilem byla uměle vytvořená. Nejdříve ji vytvořili Rakušani. Rakouská vláda například zakazovala dovoz českých novin  Tak se dovážely tajně. A tajně se také četly u Urbánka, nakladatele. Dvořák si tam například chodil číst Newyorské listy. A komunisté to zdokonalili. A je to blbost. Podívejte, Severní Amerika, to je emigrantská země. Dostat se do Ameriky stát se Američanem vůbec neznamená přestat být Čechem. Všichni Američani mají nějaký etnický původ, a mají svoji kulturu. A jsou tam výborní čeští lidé. Třeba profesor Machann z texaské univerzity. Narodil se v Americe, tak jako už i jeho tatínek. Napsal velice pěknou knížku Krásná Amerika, což jsou dějiny texaských Čechů. Takového člověka byste měli pozvat. Ten by tady m ěl přednášet. Ten přesně ví, co jsou to texasští Češi. Oni jsou to vlastně Moraváci, Moravci nebo Šlonzáci. Pro zajímavost- on má kamaráda, který není Čech, ale hraje na cimbál. Protože tam cimbály jeden Čech vyrábí, takže na ně všichni hrajou.“

Třeba byste ho mohli pozvat vy, jako Český dialog.

Děkuji za námět k přemýšlení i za celý rozhovor.

Eva Střížovská