Z DENÍČKU VYDAVATELKY

Takhle začíná moje velká kniha o třiceti letech s Českým dialogem. ČD je jeden z mála nezáviských časopisů. Možná jedinný. Poté co byl 14tideníkem, měsíčníkem, atd., je už deset let na webu. Sama se divím, že s ním žiji již více než třicet let. Většina mé práce nebyla placená. Ale zato jsem poznala tolik báječných lidí z celého světa i z domova, že si o tom jiný může jen nechat zdát. V knize je obsaženo mnohé (všechno by se nevešlo ani do třiceti knih) zajímavé nejen z mé práce a setkávání se s příběhy lidí, z politiky, kultury i pestrých událostí devadesáítých let. Začíná trochu naivivistickým deníčkem, pokračuje příspěvky autorů z domova i ze světa, příběhy lidí, co se v osmačtyřicátém plížili močály šumavsských lesů za svobodou. Je tu...ale o tom zas příště. Nyní chci postupně uvést některé ukázky z knihy, která právě vychází !

Z DENÍČKU VYDAVATELKY ROK 1990 A 1991

3. srpna

Noviny chceme vydávat od podzimu. Měli bychom začít. Sháním materiály a debatujeme s Petrem, co tam má být. Asi bude nejlepší vydat je k prvnímu výročí 17. listopadu. Nevím, jak to stihneme. Mám hodně práce ve dvou redakcích, kde jsem zaměstnaná, rodina mě příliš neužije...

3. října

Dnes jsem přihlásila naše noviny na ministerstvu kultury. Byl tam dotazník jak Lovosice dlouhý a docela milý dr. Tůma, který mi ho pomohl vyplnit. Já jsem na administrativní práce expert. Co můžu, spletu, ztratím nebo založím jinam. Stala jsem se tedy vydavatelkou periodika a můj kamarád z Austrálie šéfredaktorem.

3. listopadu

Napsala jsem dojemnou vzpomínku na loňský listopad a spoustu dalších věcí do prvního (ale správně vlastně nultého čísla) našeho nového časopisu (nevím, jestli jsou to noviny nebo časopis, když je to čtrnáctideník s pestrou náplní, ale se skromnou černobílou formou tisku). Už se těším, až vyjde. Lítám po tiskárnách, sháním, kde by nám ho tiskli v přijatelné ceně. Monopol Rudého práva ještě funguje, velká tiskárna nás nevezme. Naštěstí se zdá, že můj bývalý spolužák, který je šéfem tiskárny Tesla Hloubětín, je ochotný vzít tuto zakázku. Výrobní doba jeden týden se mi ale zdá dost dlouhá. Cena deset tisíc za tři tisíce výtisků je asi spíše mírná.

10. listopadu

Australský kamarád přišel s dobrým nápadem. Je blbost vydávat nulté číslo jako listopadové, stejně už to nestihneme, vydáme rovnou číslo na Vánoce. To bude číst v klidu víc lidí a budou si ho v zahraničí možná i půjčovat. Kromě dojemné vzpomínky na listopad jsem všechno předělala. Nemám z toho moc dobrý pocit. Přes noc změnit celé číslo, když nejsou žádné připravené materiály.

Je to trošku splácané. Trochu poezie, trochu nostalgických vzpomínek, Lada, Seifert a tak. Není to podle mého gusta, ale kamarád tvrdí, že to zabere a přinesl dvě stránky vymyšlených inzerátů. Tak se to prý ze začátku vždycky dělá. Také ke mně nastěhoval jeden počítač. Snažím se s ním naučit pracovat. Baví mne to, ale ještě mi to moc nejde.

Přijala jsem svou první spolupracovnici Růženku. Je to milá mladá dívka. Vydala se do rádia Svobodná Evropa a vymámila z Petra Broda seznam členů Společnosti pro vědy a umění. Dva tisíce adres, na které pošleme zdarma nabídkové číslo. Sháním horečně další adresy od lidí, které znám. Každý má někoho venku…

17. listopadu

Právě jsem se vrátila domů z Václavského náměstí. Celá dojetím ubrečená. Prezident Bush a prezident Havel tam pronesli historické projevy. Amerika a Československo se spolu opět po dlouhé době mohou kamarádit. Skoro by se mi chtělo napsat bratřit, ale bratrství jsme si jaksi za posledních čtyřicet let užili.

Sedám ke computeru a píšu reportáž do NAŠEHO časopisu. Už mi to docela jde, jenom nesmím do klávesnice mlátit tak, jak jsem zvyklá z psacího stroje. A taky chybička se udělá natotata. Sáhnete na písmenko, chvilku tam zůstanete a místo Praha máte Prrrrraha. Je to zábavné, ale trochu zdržuje pořád se vracet a opravovat. Těší mě, že už umím soubor zasejfovat neboli založit, aby se nevymazal, či jak říká kamarádka Eva Olmerová - nevyzmizíkoval. Ona to však používá spíše ve smyslu něco zapomenout. Ach, milá kamarádko, už jsem si na tebe dlouho neudělala čas, co? Nezlob se, mám teď moc práce. Dvě redakce a příprava vlastního časopisu, to jednoho zaměstná.

23. listopadu

Dívka Růža je báječné stvoření. Nejen že je půvabná a má úspěch ve všech úřadech a institucích kam vstoupí a něco vyjednává, protože všude sedí plno pánů, kteří se nad papíry nudí, ale ona je i pracovitá.

6. listopadu

V Československém rozhlase, v zahraničním vysílání (tedy i pro krajany) je člověk jménem František Novotný. Dnes jsme ho společně s šéfredaktorem navštívili. Bylo to milé. Nabídl nám rum a sponzorování poštovného pro naše nulté číslo.

Navíc je to hezký člověk.

1.prosince

Nejvyšší čas dát NÁŠ časopis do tisku. Musíme ho do 13. prosince rozeslat na dva tisíce adres, aby došel do vánoc. Rozhlas se jménem Františka Novotného zavázal, že nám celou tu poštu odešle. Čítá to asi 16 tisíc korun. Deset tisíc za tiskárnu zaplatím já ze svých dvou platů.

A tak jdu dát do tiskárny předlohu…

13. prosince

Vyšlo nulté číslo. Je strašné…graficky i obsahem, chudičké s chybami, ach jo.

Se sestrou Lídou a dalšími pomocníky strkáme výtisky do obálek, na kterých už jsou nalepené adresy, kam to Čs. rozhlas zašle. Když jsme to s Lídou zavezly naší škodovkou do rozhlasu, ženské v poštovním oddělení moc nadšené nebyly, i když o tom už dopředu věděly. Tak jsme jim tam přímo na místě ještě s Lídou pomohly sázet razítka.

Z tisíce rozeslaných ukázkových výtisků se pak přihlásilo 37 lidí. Za 14 dní jsem poslala další tisíc časopisů na adresy SVU. Přihlásilo se 35 lidí.

Eva Střížovská