Milan Lasica: Rád potkávám lidi, s nimiž mohu mlčet

Ve věku 81 let tento rok zemřel slovenský herec a spisovatel Milan Lasica. Odešel tak navždy mistr laskavého humoru i hloubavé satiry. Začínal psaním autorských dialogů a scének, ve kterých porušoval všechna pravidla realistického divadla. Ve své tvorbě si bral za vzor české komiky Jiřího Voskovce, JanaWericha a Miroslava Horníčka.

Milana Lasicu lákalo divadelní a filmové prostředí již od útlého věku. Rozhodl se  proto vystudovat dramaturgii na divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, kterou si velice oblíbil. Během studií se seznámil se svým následným dlouholetým spolupracovníkem a hereckým partnerem Júliem Satinským. Brzy spolu začali vystupovat v Tatra Revue a netrvalo dlouho a oba získali angažmá na bratislavské Nové scéně. MilanLasica v jednom ze svých posledních rozhovorů pro Reflex na Satinského zavzpomínal: „Seznámili jsme se asi v polovině padesátých let. Od útlého dětství jsme bydleli v téže ulici, on na jednom konci a já na druhém, jenže tenkrát to byla ohromná vzdálenost. Důležité ale je, že jsme měli v dětství podobné zážitky a podobně se dívali na svět. První zábavné číslo jsme vymysleli na procházkách podél Dunaje. Bylo výsledkem čisté improvizace. Sami jsme ho vytvořili a sami se mu smáli. Tehdy jsme netušili, že by se to mohlo zdát směšné i někomu jinému. Nápady jsme „chrlili“ oba, byly ale i chvíle, kdy jsme se jen procházeli a mlčeli. Každopádně bylo od začátku jasné, že Julo je ten vypravěč, zatímco já spíš glosátor a autor point, takže to do sebe zapadalo. Když jsme se zprofesionalizovali, pracovali jsme různě. Někdy jsme psali společně, jindy každý zvlášť a dodatečně to dávali dohromady. Zpočátku jsme se pokusili o čistá improvizovaná vystoupení, kdy jsme si určili jen téma. Později jsme pochopili, jak je důležitá příprava, a psali si velmi důkladně texty. Přesto při zkouškách a představeních docházelo i na improvizační vsuvky. Měli jsme dialog, jmenoval se Humoristický, jenž trval při premiéře deset minut a po padesáti reprízách tři čtvrtě hodiny, takže jsme ho museli krátit. Naše společná kariéra vyvrcholila v Českém rozhlase sérií absolutně improvizovaných rozhovorů pod názvem Škola života. Takže na konci jsme se k totální improvizaci vrátili. Ale v rádiu je to snadnější než na jevišti.“

Komika Lasici a Satinského byla vždy založena na rozebírání banálních životních situací a jejich posunu až do absurdna. Poloha jejich textů však neměla být únikem z reality, ale naopak zvýrazněním a upozorněním na prázdnost jazyka a nebezpečí konvenčního myšlení. Na počátku 80. let si Lasica se Satinským založili vlastní Studio S. Milan Lasica se do značné míry věnoval také svému původnímu povolání. Autorsky zaštítil řadu představení a inscenací,například Večer pre dvoch, Soirée či Radostná správa pre všetkých. Jeho sólovou dráhu  filmového herce odstartoval nezávislý snímek režiséra Jána Lacka Vždy možno začať z roku 1961. Lasica ztvárnil více jak tři tucty rolí, převážně komediálních a satirických. Prvním režisérem, který si jej vybral do dramatického filmu, byl Juraj Herz, který již dobře známého slovenského herce obsadil jako jednu z hlavních postav do snímku Sladké hry minulého léta. Čeští režiséři měli Lasicu poměrně v oblibě, v osmdesátých letech si zahrál ve čtveřici tuzemských filmů, přičemž herecké nabídky z České republiky měl Milan Lasica i po revoluci, kdy se zhostil skvělým způsobem dalších humorných rolí. Zmiňme třeba jeho skvělý výkon v seriálu Saturnin či celovečerní komedii Výchova dívek v Čechách.

V rozhovoru pro Reflex popsal jejich přístup k natáčení:„Asi nejlepší snímek, ve kterém jsme hráli, byly Herzovy Sladké hry minulého léta. To byl ovšem slovenský film. Dobrého režiséra poznáte podle toho, že od vás nic nechce a stará se o svoje věci. Herz byl výjimečný. Lipský byl laskavý a nikdy na něho nezapomenu. Pod jeho vedením jsme hráli ve filmu jako dvojice L+S. To se nám předtím podařilo jen s režisérem Cvrčkem ve filmu Nekonečná – nevystupovat. Lipský nás nechal napsat dialogy a respektoval naše nápady. S Chytilovou jsem na její žádost začal psát scénář filmu Pasti, pasti, pastičky. Moc mi to nešlo, ale zato mě obsadila. Byla velmi autoritativní umělkyně, která věděla, co chce. U Kachyni jsem měl jen pár filmovacích dní, ale byl jsem vděčný i za ně, protože jsem od něho neviděl špatný film. S Menzelem jsem hrál u Lipského a pak mě obsadil do Obsluhoval jsem anglického krále. Nejvíc pro mě ale udělal tím, že mě zavezl do Kerska k Hrabalovi. Nechápal jsem, jak tak plachý člověk, jako je Menzel, může točit tak dobré filmy. Hrál jsem ještě u Fuky (Samorost), Kleina (Vážení přátele, ano) a u Věrčáka – doktora Vlacha v Saturninovi.“

Milan Lasica byl také nezapomenutelným interpretem řady svých písní. Jeho život se proto s písní na rtech uzavřel – stalo se tak na jevišti Studia L+S, na místě, kterému věnoval mnoho let svého života a jedinečné množství inspirace a humoristické invence.

Anna Sobotková