Mezi našimi v Americe

Eva Střížovská srpen 2021 Naši ve světě česky

Socha Svobody

„Podívej, Evo, jestli nepůjdeš na sochu Svobody, nebyla jsi v New Yorku, řekl Jan. „Podívej, Honzo, já nejsem žádný turista, já jsem tu spíš pracovně a vůbec už nemám chuť stát někde hodiny frontu na to, abych lezla do hlavy nějaký soše,“ já na to.

Tak asi začala naše debata, která končila tím, že mě Jan částečně násilně, částečně intelektuálně a historicky (vyprávěl mi řadu příběhů těch, kteří sochu zprvu odmítli, pak litovali a pak ji navštívili) přesvědčil tam jít. Dobrá, smířila jsem se a nereptala. Ale také – nelitovala.

Přijeli jsme metrem na krásný jižní cípek Manhattanu, prošli parkem plným rozkvetlých magnólií a poskakujících veverek a u kasy jsme si za pouhých šest dolarů koupili jízdenku na loď, která byla zároveň vstupenkou do sochy a ještě další jízdenkou na ostrov Ellis Island.

Nejprve však musíte vystát frontu číslo jedna na loď. Abyste se nenudili, křepčí kolem vás na molu plno kejklířů, muzikantů, bezkostních umělců, tedy těch, co si umí dát obě nohy za krk, a dalších čarodějů. Samozřejmě s nataženou dlaní či kloboukem, čemuž většinou neodoláte a ten dolárek tam vhodíte, protože oni to umí, vykřikují „co chcete zahrát“ ve všech možných řečech, jsou roztomilí a vědí jak na vás.

Jízda lodí na malý ostrůvek, kde socha trůní, je zajímavá, člověk kouká na Manhattan z moře, je to zážitek. Pak se vystoupí a jde se, pravda, do fronty číslo dvě. Stáli jsme v ní dost dlouho, ale bylo to i místy zábavné. Ve frontě za námi stáli pubertální hošíci, kteří se starali o to, aby se okolí nenudilo. Před námi byla indická rodinka, jejíž jeden synek se snažil o totéž. Asi po hodině posunování se ten, asi tak šestiletý kluk, naštval a měl toho dost. Určitě netoužil jít do sochy a dával to znát řvaním, kopáním a válečním se po zemi. Jeho taťka zachovával bohorovný klid a jen mu láskyplně domlouval. Kluk řval víc a víc a tatík se s omluvným úsměvem ohlížel na své okolí. Lidé se rozdělili na dvě skupiny. Jedna fandila tátovi, jedna klukovi. Ale to už jsme šli dovnitř a Indové se mi ztratili z očí.

V přízemí sochy se můžete rozhodnout buď pro výtah, ale ten jede jen do půlky a potom už nemůžete dál, nebo pro schody, které vedou do té pověstné hlavy. Znamenalo to další hodinu posunování po jednom kroku, po jednom schodu. Ale řekla jsem si sama pro sebe, že to patří k poznání Ameriky, a tak jsem po tom vystoupení konečně do hlavy k okýnkům, z nichž je vidět zase Manhattan, ale na druhé straně i Brooklyn a na další straně Ellis Island, a pak moře, moře, kterým sem připlouvali na lodích chudí lidé z celého světa, aby si polepšili. Vnímala jsem tato pozitivní fakta a byla jsem ráda, že už se neleze až do ruky, což je ještě mnohem výš.

A pak zase pomalé posunování se po točitých úzkých schodech dolů v davu lidí.

Tam, v přízemí je, jak už to při turistických atrakcích bývá, plno stánků s tisíci malými, středními i velkými porcelánovými, železnými, papírovými, umělohmotnými, textilními, skleněnými sochami Svobody v ceně od 2 do 200 dolarů. A také historické muzeum, kde je patrné, proč a jak socha vznikala.

Eva Střížovská

(Ukázka z chystané knihy o 30ti letech ČD.)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012