HEREC – VELKÝ – PŘÍTEL

Olga Szymanská srpen 2021 Kultura česky

Též Divadlo Drak v Hradci Králové informovalo, že několik dnů před svými sedmdesátinami zemřel koncem července 2021 jeho bývalý dlouholetý člen herec VLADIMÍR MAREK. Narozen 6. srpna 1951 v Praze, absolvent oboru loutkoherectví DAMU, v letech 1973–1990 působící v divadle Drak. Od roku 1991 v angažmá Divadla Na zábradlí v Praze. Současně hrál v muzikálech, filmech, pohádkách – v Hradu duchů (nedávno uvedené v tv k poctě herce) hraje zlo-syna čarodějnice.

Byla jsem hrdá, že s rodinou bydlíme od sedmdesátých let v Hradci Králové. A že hry, tehdy již známého divadla Drak doma i v Evropě, mohu vidět. A to díky i mnoha přátelům z Draku. Ze starších to byla (Mirka) Kostřábová či (Honza) Pilař. - Odbočím: jako náchodská školačka jsem nedělní dopoledne vyrážela k náměstí na plácek s boudou pro loutková představení. S nimi sem přijížděl z Draku právě Pilař. Těšila jsem se, jak je „rozhýbe a rozmluví“, na jeho pozdrav rodičům, s nimiž se znal. Po přestěhování rodiny do Hradce jsem si uvědomovala, že krása Jana tkví v jeho hlasu i herectví, pročež vystupuje i na činoherní scéně, v hradeckém rozhlasu, ve filmu. – Nuže, poznala jsem další ze souboru Draku: Jirku Středu s neloutkářsky pojatými hrami, výtvarně netypické scény Pavla Kalfuse, Míru Wildmana, Jirku Vyšohlída se scénickou hudbou. Josefa Kroftu, režiséra, Petra Matáska, scénografa, otce Davida, později Jana Bornu, režiséra, i Václava Poula. Další ne, život mě zavál mimo Hradec. Až na jednu osobu – jak přibližně probíhalo naše seznámení, popíšu.

Po představení jsme byli zváni do divadelního klubu Draku. Žádný div, že tehdy jeden z mála stánků k setkávání praskal ve švech. U baru dvě osoby. J. Pilař, druhá zády, téměř překrytých dlouhými vlasy. V duchu jsem Janovi přála takový večer. On jemně se dotýkaje ramene dlouho-vlásky, řekl -- „Chci tě seznámit s osobou, kterou ještě neznáš.“ – Ta se otočila: jemná tvář, ale s výraznými rysy, modré oči, ale s pronikavým pohledem. Jan pokračoval – „S osobou, o které  hodně uslyšíme… To je Oli, dcera mých kamarádů a tohle je Míra…“ – „Oficiálně jsem Olga, ale slyším i na Oli, jak kdo chce.“ –„Já jsem Vladimír Marek.“ – „Musím něco vyřídit, tak zatím…“ a Jan se vzdálil. S V. jsme si přiťukli a začali debatu, což vydrželo na víc sklenek. -- „Tak už jste se seznámili?“ zazněl za námi hlas Honzy, já na to – „Bavíme se, pro mě, o zajímavých věcech.“ Vladimír se nadechl –„Honzo, je to paráda, Oli po mě nic nechce!“ – „Fakt?“ nevěřícně se tvářil Jan a Vladimír kývl –„Fakt“, pak ke mně – „Řeknu teď něco, o čem jinak mlčím. Ale ty, myslím, jsi dobrá kamarádka, tak bych rád, aby to bylo jasný – jsem na kluky!“ Nejdřív jsem skoro upadla, ale pak si řekla, že má asi důvod, proč tohle řekl a hned… – „A je to venku,“ řekl Honza i s otázku v očích. Řekla jsem – „Nemám s tím žádný problém...“

Tak začalo naše přátelství s Markem, jak jsem ho oslovovala, neboť tím mi připomínal jednoho z evangelistů, čemuž byl rád. On mi říkal Oli. Honzova slova, že o V. hodně uslyšíme, se splnila. My věděli, že k tváři s dlouhými vlasy se nehodí nakřáplý hlas. Tak mistrovsky užívaný pro hlavní či přední postavy představení Draku: Popelka, Zlatovláska, Šípková Růženka, Píseň života, Unikum-Dnes naposled, Prodaná nevěsta, Mlýnek z Kalevaly, Královna Dagmar, Kráska a zvíře ad. Při děkovačce byli pak mnozí překvapeni. – Když jsem pracovala a bydlela už mimo Hradec, telefon nemaje (byly pevné linky, na něž se čekalo léta), i tak jsme se v mém bytě setkávali, když dojel neohlášen. A když už telefon byl, zvonil i v noci – „Tady Marek, prosím tě, můžu dorazit?“ – „Jasně a kdy tu budeš?“ – „Jsem na cestě.. za hodinu. Znáš to, dnes po představení už jsem ani nešel do klubu, dostal jsem echo, že mě zas uhání nějaká „fanča“ (fanynka). Ano, charismatický herec poutal pozornost mnoha. Když nehrál, dojel i ve dne. Pak jsme debatovali do úmoru. A tak vím, že s rodiči často chodil do divadla, hráli mu pohádky v domácím  loutkovém divadle. Sám hrál s maňásky, a proto se ocitl v pražské Říši loutek /po mnoha letech pro ni připravil pohádku o Třech zlatých vlasech děda Vševěda. Chodil i do Ústředního loutkového divadla a jeho zákulisí. Vnímal veškeré umění citlivě, ale loutkovému přišel na chuť, když mohl začít vodit právě krásné marionety v Draku. Tak si ho tzv. kumšt našel sám.

Když jsme po roce 1990 oba už byli v Praze, dál jsme se vídali. S řadou osobností se bavil o všech tématech, tím se stali jeho přáteli. Mezi ně mě počítal jako – dle svých slov: „ženskou, s níž měl nejdelší vztah – „kecací“.  Měl „své démony“, a tak jsem mu říkala, ať se nehrabe v minulosti, žije přítomností, plánuje do budoucnosti. Měl rád secesi, obdivoval němý film. Jakýkoliv nevkus odsuzoval. Důležitý byl pro něj právě Josef Krofta, tak se na něj těšil po jeho přednáškách jakožto profesora na DAMU. Marek miloval všechno živé, psi pro něj byli osobnosti. Ke svým přátelům byl otevřený. – Chtěl si zahrát hlavní roli v Lady Macbeth, měl už za sebou roli Královny Alžběty v Richardovi III., Chůvy v Romeovi a Julii. Mohu dosvědčit, že v nich byl bravurní. Záviděl mi jedno: práci, byť krátce, v knihkupectví – chtěl být prodavačem v knihkupectví, když by nebyl hercem. Buďme rádi, že hercem byl.

Jsem moc ráda, že jsem měla možnost poznat Vladimíra Marka jako mistrovského herce a loutkoherce. Jako velmi citlivého člověka.

 

Olga Szymanská

Fotografie: Archiv autorky

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012