Pohnutá historie obrazu Alfonse Muchy

Když se v roce 1910 vrátil malíř Alfons Mucha z Ameriky, měl před sebou zcela jasné předsevzetí: vytvořit soubor monumentálních obrazů, na nichž zachytí historicky významné okamžiky ze života slovanských národů. Již o dva roky později předává městu Praze první tři obrovská plátna Slovanské epopeje a v každém z následujících let maluje nejméně dva další obrazy, v roce 1926 dokonce šest. Poslední Muchova práce – Přísaha svornosti Slovanů, namalovaná jako reakce na německou okupaci, se stává podnětem k jeho zatčení gestapem. Je vyslýchán - Slovanská epopej je nacistickému režimu trnem v oku. Vzápětí nato, 14. července 1939, slavný malíř umírá. Vedle slovanské epopeje však vzniklo i několik dalších významných obrazů inspirovaných historickými událostmi z českých dějin. Vzpomeňme jen obraz Jana Rokycany pro radnici v Rokycanech. Ve třicátých letech stavěla Spořitelna v Nymburce své nové sídlo. Z podnětu předsedy správní rady MUDr. Josefa Šrámka, primáře zdejší nemocnice, velkého znalce umění, byl k výzdobě spořitelní dvorany zvolen rozměrný lunetový obraz. Pod dojmem shlédnutí Slovanské epopeje ve Veletržním paláci v Praze navrhuje doktor Šrámek požádat o vytvoření obrazu Alfonse Muchu. Úspěšným zprostředkovatelem se stává nymburský akademický malíř Hanuš Bohman, který se s Muchou osobně zná.

Námět díla byl konzultován s historikem Václavem Vojtíškem, velkým znalcem středověkých dějin. Vycházel z významné historické události, která zásadním způsobem ovlivnila další vývoj středověkého Nymburka, a to příklon nymburských měšťanů k husitství.

Centrálním výjevem obrazu je slib věrnosti Nymburských husitským ideálům vkládaný představitelem nymburských mšťanů do rukou kněze Jana Želivského. K vytvoření díla definitivně přivolil čtyřiasedmdesátiletý Mucha při své první návštěvě Nymburka v dubnu 1934, první skici si načrtl při dvou několikadenních pobytech v květnu a červnu 1935, když domaloval obraz Píseň pro pražský Hlahol. Stejně jako tento rozměrný obraz maloval i plátno pro Nymburk v prostorné kreslírně živnostenské pokračovací školy v Kyšperku (dnešní Letohrad), kde v posledních letech dlouhodobě pobýval u příbuzných své ženy, v rodině továrníka Fischla. Za přítomnosti autora byl obraz „Poddání Nymburka L.P.1421 Bohu a pražanům“ nainstalován v čele spořitelní dvorany počátkem roku 1936. Dnes už bohužel nežijící Marie Hofmanová, dcera řezbáře Václava Hofmana, který pro obraz vytvořil podle Muchova návrhu vyřezávaný rám včetně dvou terčů se znakem Nymburka a alegorickým symbolem spořitelnictví – včelím úlem, na tento okamžik vzpomínala: „Byla jsem tehdy mladá učitelka a malíř světového jména mne velice zajímal. Setkala jsem se s ním v době, kdy spolu s tatínkem instalovali ve spořitelně obraz, mnohokrát. Ačkoliv byl tatínek „jenom“ řezbář, Mistr Mucha si ho velmi vážil a jejich vztah se odvíjel na úrovni vzájemné úcty a respektu před prací toho druhého. Pracovali spolu několik týdnů a při slavnostním odhalení stál můj tatínek vedle autora obrazu a oběma lidé, kterých se sešlo obrovské množství, gratulovali. Stejně jako panu primáři Šrámkovi, z jehož podnětu bylo dílo vytvořeno.“ V roce 1941 se spořitelna přestěhovala do nové budovy na náměstí a do uprázdněných prostor byla umístěna veřejná knihovna. Ačkoliv v době okupace musela být celá řada výtvarných děl zobrazujících národní nebo slovanské náměty ukryta, nebo byla dokonce zničena, zůstal kupodivu Muchův obraz bez povšimnutí německých úřadů na svém místě po celou válku. Přežil bez úhony i padesátá léta. Knihovna se v roce 1960 přestěhovala do bývalého kina Oko a uvolněná budova byla velkým nákladem adaptována pro Okresní výbor Komunistické strany Československa. V tom okamžiku se začal odvíjet příběh, v němž bylo jedno z významných děl české kultury málem zničeno. Obraz totiž musel být z nařízení tajemníka Bláhy, které znělo „okamžitě“, jako ideově nevhodný odstraněn. Překrásný rám byl rozřezán a spálen a obraz z něj vyříznutý svinut a odložen do kotelny. Jen proto, že role byla příliš velká, nebyl spálen, ale odklizen na půdu. Správce objektu v druhé polovině roku 1967 dostal za úkol „na půdě uklidit a všechny ty krámy vyházet“. Protože mu však bylo líto zničit velikou roli plátna (že je zevnitř pomalované, vůbec netušil), nebo si s ní snad nevěděl rady, došel za jevištním mistrem Městského Hálkova divadla Jendou Krupičkou a řekl mu: „Vy to plátno určitě na nějaké kulisy upotřebíte!“ Když pan Krupička dovezl na dvoukoláku svitek plátna do divadla a na jevišti ho rozvinul, zjistil, že „jsou na něm namalovaný nějaký paňáčkové“. I když to byl prostý člověk, přece jen poznal, že to není ledajaký obraz, proto si k jeho prohlédnutí přizval malíře Hanuše Bohmana. Ten byl v té chvíli jako u vytržení, jelikož se domníval, že obraz je navěky ztracen. Nadšeně se ujal jeho restaurování a po rekonstrukci divadla v roce 1968 byl obraz zavěšen na železnou oponu. Ačkoliv to nebyla ideální instalace, vždyť železná opona slouží k ochraně proti rozšíření případného požáru mezi jevištěm a hledištěm, visel na ní dlouhých dvacet let. Teprve v roce 1999 pro něj našel vedoucí nymburského muzea František Sýkora vhodné místo. Po zrušené „budovatelské“ expozici v prvním poschodí bývalé synagogy vznikala nová historická expozice „Nymburk v proměnách věků“ a čelo sálu bylo jako na míru pro restaurátorsky ošetřený obraz Poddání Nymburka L. P. 1421 Bohu a pražanům. Při příležitosti jeho konečně reprezentativního a vhodného umístění se dokonce v depozitáři muzea našly i vyřezávané polychromované terče z původního rámu. A ještě jednu peripetii, týkající se obrazu a Mistra Muchy, stojí zato zmínit. V lednu roku 1995 objevil ředitel Městského muzea v Letohradu Pavel Hrdina v depozitáři na půdě letohradského zámku na roletové tyči navinutý papír. Jaké bylo jeho překvapení, když v něm identifikoval kresbu tužkou - skicu k nymburskému obrazu. Několik figur je na ní propracováno do maximálních detailů, například chlapec se sepnutýma rukama, boží bojovník opřený o žerď monstrance či starý husita v přilbě a s plnovousem.

Jan Řehounek