Naše Bílá nemoc-19

červenec 2021 Aktuality česky

Karel Čapek napsal Bílou nemoc v roce 1937. O smyslu hry v kontextu dané doby netřeba diskutovat. Čapek, bytostný demokrat a humanista, varoval před válkou, která byla v roce 1937 již zcela nevyhnutelná a od nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933 reálně očekávatelná. Kromě tématu války zde nacházíme i varování před nebezpečím totalitního režimu. Čapek tehdy jistě cítil dusivý, svíravý pocit na hrudi, možná si připadal jako člověk v širém moři, který ani na jedné straně nemůže zahlédnout břeh, a přitom už mu dochází síly, takže je odsouzený ke smrti utonutím. Československo na konci třicátých let totiž platilo za jeden z posledních ostrůvků demokracie v umírající Evropě. Obklíčeno autokratickými režimy postrádalo vyhlídky na přežití. Dvacet let budovaná demokracie, průmysl a kultura čelila hrozbě totálního zániku a Čapek jakožto člověk vysoce inteligentní, s velkým nadhledem, si toho musel být hořce vědom. Přesto nemlčel a volal na poplach, leč jeho hlas a hlasy nemnoha dalších zůstaly opuštěné či překřičené agresivní většinou.

 

Karla Čapka řadím mezi výjimečné mozky divadelní a literární scény, mezi mistry slov, kterých se v dějinách narodila jen hrstka. V mých očích jasně převyšuje třeba i Williama Shakespeara. O Bílé nemoci se někdy píše jako o hře časově limitované dobou vzniku, o hře, která reaguje na konkrétní události (asi málokdo by neidentifikoval bojechtivého Maršála s démonickým Hitlerem) a tím se stává omezenou a pro budoucnost nezajímavou. Dovolím si tvrdit, že nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Varování před zlem a dokonalé zachycení lidské malosti a ubohosti je ryze nadčasové, a nebo alespoň tak trvalé, jak dlouho ještě bude fungovat lidská společnost.

I dnešní demokracie je tvrdě vystavena těžkým zkouškám a různé formy autokratických režimů se plíživě derou k moci a kus po kuse jako koroze rozežírají právní stát a občanskou společnost. Ani náznakem se nemůžu blížit Čapkovu literárnímu géniu, ale troufnu si domnívat se, že naše mravní ideály a hodnoty by spolu souzněly. A proto i mně je o necelých sto let později smutno z doby, v níž sílí politický marketing a populismus, kdy extrémisté a další síly rozeštvávají společnost, kdy dochází k veřejným a hanebným útokům na základní demokratické instituce, jaké představuje senát či Ústavní soud (ochránce a garant ústavnosti!), kdy se určité elity bezostyšně paktují s nedemokratickými režimy či kdy lež a nenávist ve veřejném prostoru drtí pravdu a lásku. Ale to by bylo na jinou úvahu.

 

Bílá nemoc je rovněž hra bezvýchodná a depresivní. Hra, v níž se lidstvo může zachránit, kdy získá navzdory zdánlivě neřešitelné situaci téměř zázračné řešení, ale právě sami lidé tuto možnost promrhají a uvrhnou se do neodvratné zkázy. Jako kdyby Karel Čapek symbolicky předjímal dobu pandemie koronaviru. Čím jiným než Bílou nemocí naší doby, totiž je covid-19?

 

Čapkova hra pojednává o lidech, o jejich morálce a zodpovědnosti, o krizi i trvání hodnot, a totožné zkoušce nás vystavuje současná pandemie. Stejně jako doktor Galén objeví zázračný lék a uzdravení lidstva je na dosah, i my bychom se z koronavirového bahna mohli vyhrabat. Mohli, ale nečiníme tak. Naopak zrovna jako postavy Čapkova dramatu kráčíme vstříc trpkému konci. Stejně jako selhávají Čapkovi hrdinové, selhávají i lidé dnešní doby. Ať už to jsou vlády či jednotlivci. Ve výsledku ale prohrají všichni, jak nám Čapek ukázal. Už více jak rok celou planetu terorizuje vir, který rozmetal zažité (a naivní) představy o našem životě a bezpečí. I když se z něj zázračně vyhrabeme (v nic jiného se už ani věřit nedá, ale právě v takových chvílích se zázraky dějí), nebude už nic jako dřív, celý svět se promění. Otázku, zda k lepšímu, či horšímu, jako už tolikrát zodpoví lidstvo samo. A snad třeba poprvé využije dějinné šanci a zvolí lepší cestu? Protože pandemie koronaviru není jen katastrofa doslova planetárního významu, zrovna tak je

to i neméně obrovská šance na pozitivní změnu myšlení, chování a žití vůbec. Španělská chřipka Kalifornie 1918. Nos roušku, nebo půjdeš do vězení!

Do určité míry je nevýslovně kruté, co s naším světem dokázal napáchat virus, který v porovnání se svými předchůdci působí, co naplat, ne úplně nejděsivěji. Když před sto lety na sklonku první světové války vypukla španělská chřipka, přičítá se jí dnes více jak 40 milionů obětí za jediný rok a smrtnost až 20% (tyto údaje se ale značně liší podle různých zdrojů). Když ve středověku zasáhla Evropu poprvé morová rána, zdecimovala její obyvatelstvo během jediného roku řádění ze 60 milionů na 30 milionů. Za jediný rok dostala polovinu Evropanů… A nutno podotknout, že černá smrt se s oblibou vracela po několik dalších staletí a prakticky neexistovala generace, která by se s ní nesetkala. Přesto to lidé vydrželi. Prostě žili a žili a žili… A i my přežijeme pandemii covidu-19. Jen zůstává velkou neznámou, do jakého světa se pak probudí ti z nás, kteří budou mít to štěstí (nebo smůlu?), že se ho dočkají. Jisté je, že to nebudou všichni, a hrůzné, že řada ztracených životů je, a ještě bude, zbytečná.

Možná, že kdyby covid-19 od začátku kosil celosvětovou populaci se stejnou brutalitou a nemilosrdností jako jeho starší sourozenci, věnoval by mu svět větší péči a přístup každého jednotlivce i státníka by se vyznačoval mnohem větší zodpovědností a naléhavostí. Takhle to vypadá, že u části lidí zvítězila a dosud možná vítězí představa, že se vlastně nejedná o nic tak strašného a že určité ztráty jsou akceptovatelné, protože mě se to přece netýká… Ve skutečnosti se to ale týká všech a všichni jsme už částečně prohráli. Svůj dřívější svět, dřívější život. Nemusí to ale být porážka fatální. A stejně jako lotos vyrůstá z bahna či se fénix rodí z popela, i z téhle porážky může vzklíčit něco pozitivního. 20. léta 21. století, ať už vstoupí do dějin jako léta covidová či postcovidová, nadějná či pochmurná, rozhodně nebudou nudná.

Když v roce 1929 krachem burzy na Wall Street odstartovala světová ekonomická krize, která v důsledku přinesla nástup totalitních sil a druhou světovou válku, Tomáš Baťa o ní mluvil ne jako o krizi ekonomické, ale o krizi morální, hodnotové, lidské. I tím způsobem lze nahlížet na současnou pandemickou situaci. Že cesta, kterou se tehdy vydala část lidstva k jejímu překonání, vedla strmě do pekla, dnes známe z hodin dějepisu, ale zdaleka už není tak jisté, zda se – byť třeba jen část – soudobé populace nevydá v jejích šlépějích stejně jako hrdinové Čapkovy hry.

Naše Bílá nemoc-19 tu je. Karel Čapek tu svou ukončil brutálně, beznadějně. Dějiny mu v následující dekádě daly za pravdu, ale velkoryse lidstvu ponechaly cestičku naděje. Jak se svou Bílou nemocí-19 naložíme my?

Tomáš Zářecký

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012