ČD úryvek z osmé části

Eva Střížovská květen 2021 Naši ve světě česky

Milí čtenáři,

pokouším se vybrat úryvek z mé připravované knihy. Je to těžké, je tam moc a moc stránek, za třicet let se skutečně nashromáždilo mnoho událostí i zážitků dobrých a méně dobrých. Zatím jsem ještě v "úžasných devadesátkách", ty se z dnešního pohledu zdají plné nadšení, energie a radosti z možné krásné budoucnosti. Jak to dál pokračovalo, však víte. Já také a v knize je z těch třiceti let. opravdu hodně.

Uvítám vaše názory, ohlasy

Autorka.

 

Tasmánie

 

Letadélko z Melbourne do Tasmánie letí asi hodinu. Přistávali jsme na zelené louce, kde běhaly slepice. Zavazadla byla připravena k vyzvednutí na jakémsi dřevěném větším trakaři.  Bylo to pro mě trochu legrační po těch zkušenostech z velkých letišť, kde pořád na mně někdo chtěl nějaké doklady, prohlíželi mi zavazadla a ptali se, jestli nevezu nějaké jídlo nebo drogy. Stáhla jsem si svůj kufr z trakaře a přistoupila k bílému mercedesu, který na mě čekal.

Tento nejmenší a nejjižnější stát australské federace je velký jako Česká republika, ale žije zde jen necelých půl milionu obyvatel. Tedy stejně jako v Austrálii, každý má místa dost. Na rozdíl od „mainlandu“, tedy hlavní země, jak tady říkají Austrálii, je Tasmánie hodně zelená, znají tu jaro, léto, podzim, zimu, což se líbí mnoha Čechům a Slovákům, kteří si ji zvolili za svoji. Příroda je rozmanitá od vysokých hor s jezery přes buše a rozsáhlé pastviny po písčité pláže, a samozřejmě kolem moře. Je tu hodně historických budov z doby prvního irského a anglického osídlování. Mají tu smutnou prioritu v rychlosti vyvraždění původního obyvatelstva. Podařilo se to během krátké doby do posledního černého človíčka puškami. Byl primitiv, to je pravda, ale byl tu první a doma. Podobně se to stalo i s tasmánským tygrem, pruhovanou šelmou psovitou. Lepší je to s tasmánským ďáblem, malým černým „medvídkopsem“, který se tu drží, ale stejně mi bylo líto, když jsem jich plno potkávala přejetých na silnicích…

Také mě napadla taková divná věc. Nedávno postřílel šílený blonďáček v historickém městě Port Arturu na třicet lidí, kteří si přišli na terasu kavárničky dát kávu či zmrzlinu. Hned po příjezdu do Sydney jsem si o tom přečetla velikou reportáž v novinách. Bylo to otřesné. Ten kluk, který vypadá jako andílek, měl normálně holku, se kterou chodil a nic nenasvědčovalo tomu, že by mu tak moc přeskočilo, že vezme pušku a jde střílet pro nic za nic lidi, a to včetně žen a dětí. Mně se nějak vtírá myšlenka, že tu někde ve vzduchu, v horách, co já vím, zůstal nevyřízený účet z těch starých dob. Že tu někde poletoval duch těch původních obyvatel, který tomu klukovi nakukal co má dělat. Aby si dnešní civilizovaní lidé uvědomili, že zabíjet se prostě nemá. To jsou ale hlouposti, co mne napadají, co?

 

Sýrařský král Milan Vyhnálek

Na Tasmánii mě jednoho horkého dne uprostřed ledna z malého letiště ve Wynyardu poblíž městečka Burnie, vyzvedl slavný sýrařský král Milan Vyhnálek. A hned měl pro mne připravený přitažlivý turistický program. Nejdříve mě zavezl k jeskyním původních obyvatel, kam jsme dále do výšky vyšplhali po svých. Jal mne jednak smutek nad jejich osudem, jednak krása vyhlídky z těch skal směrem na moře. Pak jsme navštívili městečko Burnie, kde Milan donedávna bydlel, a jeho také donedávna slavnou mlékárnu Lactos. Respektive mlékárna je slavná dál, ale Milan už není jejím majitelem. Když se rozhodl jít do důchodu, prodal ji. Ale protože mu to nedalo, ve Smittonu, nedaleko odtud, postavil mlékárnu novou. (Což byla ale poslední kapka trpělivosti jeho ženy, která měla jeho podnikání za celý život už dost, a tak odešla.)

V Lactosu jsme ochutnali řadu sýrů od slaných a kořeněných po jemné a sladké a zapili to skleničkou vína. Pak jsme ještě zajeli do několika přírodních parků s vodopády, ptakopysky a rozkvetlými a roztodivnými květy a pak už jsme jeli do Smittonu, kde má teď domek na mírném vršku (vombatím parku, který vytvořil), s pohledem na louky, kde se pasou jeho stáda krav. (Doufám, že jeho a Nermuťovu knížku Kde je tráva zelenější čtenáři znají a nemusím ji zase připomínat.

Večer jsme trávili s jeho družkou Maruškou a jejím synem Pavlem nad dobrou večeří, dobrým šampaňským a dobrým vyprávěním. Milan je velikým českým vlastencem. Odešel v padesátých letech jako mladíček a začínal od píky. Vypracoval se na světového odborníka ve svém oboru. I když vyhořel, ztratil peníze a majetek, nikdy se nevzdal a zbudoval všechno znovu. Po listopadu 1989 se chtěl vrátit a stavět zde mlékárny. Když však pochopil, že komunismus a jeho následky, zvláště v projevech lidí, nemůže nikdy pochopit, rozhodl se, že zůstane v Tasmánii a bude pomáhat. jinak. Začal sponzorovat české studenty zemědělství. Zajistil jim práci na farmách v Austrálii a Tasmánii, aby mohli vidět, jak se dělá skutečně ekologická zemědělská výroba, aby se naučili angličtině a aby mohli své poznatky přinést zpátky do vlasti. V roce 1995 dostal čestný doktorát Univerzity Karlovy.

Kromě toho, že mě pan doktor Vyhnálek vzal na návštěvu ke svému synovi (pracuje v jeho firmě jako technik, ale nemá už takový zápal pro sýry jako Milan), na horu Nut, do městečka Stanley a na další pamětihodnosti a zajímavosti, měla jsem ke své radosti možnost poznat zblízka i jeho sýrárnu značky Mella a mlékárnu Lacros.

Krávy se pasou volně na zelené trávě a když mají pocit, že mají vemena plná, dojdou si do mlékárny. Zařadí se do fronty na točnu, kam, když vstoupí, je jim připojeno dojicí zařízení. Během asi deseti minut, než se točna otočí, jsou podojeny a mohou zase klidně sestoupit a vrátit se na louku. Mnohé to však nedělají, protože se jim točna líbí, že se svezou alespoň dvakrát…

Nad tím je můstek pro diváky, turisty, protože tento tak jednoduchý Milanův vynález je stále světovým unikátem.

U kraviček i v sýrárně panuje laboratorní čistota. Necítíte zde jakýkoliv závan sýra, i když se zde vyrábí i romadur. Knížka Zelená je tráva, skutečnost, co jsem mohla na vlastní oči vidět i Milanovo vyprávění o mléku, sýrech je neuvěřitelně zajímavé. Snad proto, že Milan je neobyčejný člověk i ve svých pětasedmdesáti letech plný tvůrčího elánu, schopný vtipného nadhledu a moudrého pohledu.

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012