Hajzlpapír a knihy

První slovo v nadpisu, které nezní zrovna noblesně, vzniklo jistě v době, kdy záchody našich domácností doplňovala hromádka nastříhaného Rudého práva. Autorka Marta Urbanová se zamýšlí nad touto dobou a zmiňuje zahraniční návštěvu, před kterou se za to styděla. Mám také své zkušenosti.

Jednou (snad v roce 1975) jsem autem vezla jednu známou, anglickou dámu do Karlových Varů. Pozorovala okolí a sem tam i komentovala. V Kněževsi: „Hele, to je hezká kavárnička, ale kde jsou ty dámičky, které si venku povídají a pijí kafíčko?“

Narážela tím zřejmě na zahraniční kavárničky a obchůdky, kde bývá většinou venku posezení na občerstvení.

Byl čtvrtek. Když jsme přijely do Varů, všimla si dlouhé fronty lidí před knihkupectvím. – „Co to je? Dávají tady něco zadarmo?“ – Ale ne, to lidé čekají na nové knížky, co dneska vycházejí – „Oh, jaký to vzdělaný národ! vykřikla.překvapeně. A dodala: „Já jsem nyní byla v Holandsku a to se nedá srovnat. Tam mládež chce jenom ty drogy…a tady – knížky! To je neuvěřitelné!“

Ale ten toaletní papír nám taky doma chyběl. Pak se můj manžel, jazzový muzikant, stal členem dixielandové kapely, která občas jezdila i do toho „zlého“ zahraničí. Když celé kapele sem tam na hranicích celníci prohlíželi kufry, nestačili se divit. Kufry byly nacpané toaletním papírem, dámskými vložkami, prášky na praní a dalšími nezbytnostmi, které u nás nebyly. A samozřejmě kazetami a deskami s muzikou.

Eva Střížovská