Současné filmové zpracování života Boženy Němcové….

Alena Klímová únor 2021 2021 Kultura česky

Takto krásně psal kdysi pan Václav Tille o naší milované spisovatelce Boženě Němcové:

„Byli bychom jistě šťastni, kdyby v naší historii, a to nejen literární, ale i národní, provždy utkvěl obraz krásné štíhlé ženy v přiléhavém šatě pískové barvy s bílým kloboučkem na havraních vlasech, svázaných v uzel, kdyby byly tak záhy nepohasly ty temně zelené oči, které měly bolestně démonický výraz, zatímco se její rty tak líbezně a vlídně usmívaly a rozkošný důlek zvyšoval ten soulad ženských půvabů“.

Po shlédnutí současného filmu tří producentek lze říci, že je naše paní Božena opět mezi námi, ovšem díky pokleslým praktikám rychlé výroby „Celebrit“  v naší době. Metodou je novodobé pravidlo… čím hůře se o někom mluví, čím intimněji a vlezleji se bulvár zavrtává do života budoucí „Celebrity“, tím více jsou takové zprávy prodejné a poživatelné pro mnohé čtenáře. Potažmo tím lépe nastane rychlé zviditelnění takové osoby.

Takže se český národ, po zhlédnutí série Nedokumentu o velké české spisovatelce, rozdělil. Mladší, díla Boženina povětšině neznalí muži ryčí, v souhlasném přikyvování k surovým praktikám opilého Josefa Němce, že oni by takovou strašnou, nehospodárnou, rozhazovačnou a promiskuitní ženskou také hnaly z domu bičem. A ženy, hlavně matky více dětí, Boženu chápou, obdivují a litují. Občas špitnou, že film je národní a literární ostudou. Moudrým, kterých zas až tak moc není, a určitě zasvěceným literátům a též povolaným tvůrcům, je z tohoto dryáčnického záznamu Boženina života nevolno. Jsou to ti, co četli její úchvatné Dopisy lásky s překrásnou a zasvěcenou předmluvou Jaroslava Seiferta a mnoho dalších publikací od seriozních badatelů. Tam, v Dopisech lásky, je Boženina Duše odhalena až na samu dřeň a zavoní tam i její bezbřehá touha po lásce, té pravé obdarovávající, něhyplné, věrné… té božské… snad podobné už Agapé, té, která však v našem světě prakticky nevykvétá. Je jí té lásky třeba, jak sama říká, jako květině rosy…

Film  těchto tří tvůrkyň, které netřeba jmenovat, se nese tak trochu ve stylu „podle sebe a doby ve které momentálně žiji… soudím tebe“. Zkrátka je třeba šokovat publikum tvrdým naturalizmem, a pak to přinese ten kýžený Vývar. Povedlo se!

Asi tyto tři grácie správně usoudily, že kdyby Boženu vylíčily jako ucabrtanou a nenačančanou mámu čtyř dětí, které někde ve vlhkých bytech porodila, od kojeňátek vychovala a s tou svou věčnou chudobou vyživila až do dospělosti, málokoho by to vzrušilo.

Ano vychovala je téměř bez manžela, bez jednorázových plenek, automatické pračky, Hamé výrobků, drahých kočárků, očkování a jiných současných vymožeností. Lze si to vůbec představit? Zůstala při tom krásná a žádoucí pro mnoho mužů, proč jí to upírat. Žádná z těchto tří tvůrkyň nežila v té vzdálené a jistě o mnoho cudnější, morálnější a puritánské době, ale přesto dokázaly efektně vyfabulovat a předvést milování Boženy s mladým básníkem v průjezdu, zatímco o patro výše, v pavlačovém domě, křičelo hlady její nehlídané batolátko… To už nemluvím o milování s o mnoho let mladším studentem medicíny, Hanušem Jurenkou a o nechutnosti její zakrvácené bílé košile při tomto aktu. Při předvádění rudě zbarvených fáčů jejím doktorem Lajblem se mnohým divákům zřejmě rozhoupal žaludek. Opravdu velmi těžko by se šlo milovat při gynekologických potížích, které nakonec způsobily celkovou vodnatelnost (úmrtní list) a Boženinu smrt na zřejmě jednu z nejhorších nemocí. A to v poměrně ještě dobrém a produktivním věku.

Nevím, zda si tyto tři ženy při skicování milostných eskapád této spisovatelky uvědomily morální zvyklosti i etiku té vzdálené doby, zda si vůbec dovedly přestavit, co to znamená dostat to božské povolení tvořit a obdržet též vzácnou sensibilitu, zázračný to fenomén, při kterém je otevřen niterný sluch a spisovatel, podle jakéhosi naléhavého a neodbytného diktátu, MUSÍ slyšené SDĚLIT.

To se stalo naší paní Boženě a ona začala žít i v této druhé tvůrčí rovině. To vše při tehdejších podmínkách spisovatelů. Jen s primitivním rozskřípaným perem a inkoustem, bez psacího stroje, natož dnešních PS.

A ona to, i se sladkou zátěží svých čtyř krásných dětí, dokázala… zvládala! Neuvěřitelně skvěle zvládala! Že stihla milovat i pár zajímavých mužů? Jaké to bylo asi milování při vší té náročné spisovatelské práci a dalších domácích svízelích? Možná, že převážně cudné a platonické, kdo to dnes, za spoře průhlednou oponou času, posoudí? A proč jí to malé sladké cukrátko nedopřát? Její život byl velmi složitý, neuvěřitelně náročný hodně osamělý a bylo v něm mnoho hořkostí a bolesti. Takto však vznikají velká díla.

Prizmatem filmu tří současných žen však bylo opravdu na Boženu Němcovou a její dílo znovu upozorněno. Snad se toto upozornění dotkne i dnešních nečtenářů s očima trvale vrostlýma do displejů mobilních telefonů. Tři tvůrkyně filmu, který není naštěstí dokumentem, prý chtěly oživit její, jaksi vyhaslou a zdřevnatělou osobnost, v dnešní době. Budiž jim věřeno, nic jiného stejně nejde dělat. Udělaly to po dnešním moderním způsobu a z dávné Celebrity je opět moderní výsostná Celebrita a tato  nesmrtelná „Tkadlena textů“ je tak znovu mezi námi. Za jakou cenu? To musí každý posoudit sám, po přečtení alespoň části jejího dojemného díla. Ostatně nic se na tomto světě neděje bez vyššího… a věřme, že láskyplného Záměru!

 

Tkadlena textů...

 

Jsem Ta co píše, tvrdě pracující

Žena – tkadlec slastně snící

„textor“ ve snu bdělém spisující

a břemenem slov mámena

jak muž mám přetížená ramena

Já do hlíny občas kladu těla znavená

a přece stále zdá se mi

že neumírám, navlékajíc rubáš zřasený

Já „TKÁM“ v domově co mám na Zemi

 

 

 

(Textere – textum... tkáti látku... tudíž pracovati)

 

Boženě… BO.- žena, leden 2021

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012