SLOVO NA LISTOPAD

JE POCHMURNO

Dnes jsem zahlédla v tisku: doba je vymknutá z kloubů, kyvadlo dějin se snad musí už vychýlit na druhou stranu.

Titulky v novinách se předhánějí v děsivých zprávách, stejně tak jako zprávy samotné. Naši přední politici národ straší, vyčítají mu neposlušnost, vrší na sebe skandály, házejí na sebe navzájem špínu, lžou, kradou, otravují řeky, pole, ptáky, včely, a také ty, kdo by jim chtěli něco vyčítat. Vyšetřovatelé nevyšetřují, co mají, policie nekoná kde má, justice nesoudí, jak by měla. Nečiní tak všichni, ale že to je tak převážně, se zdá zjevné. Zrovna tak, jako mnozí lidé myslí hlavně na to, aby měli hodně peněz, hodně věcí, lepší auto, lepší byt,.atd. Často se kvůli tomu ani nevěnují dost svým dětem. Někteří ani děti nechtějí, jiní až v pozdějším věku, protože nejprve je důležitá kariéra a hlavně JSME MLADÍ TAK JE TŘEBA SI NĚCO UŽÍT.

Máme řadu báječných lékařů, spisovatelů, umělců a lidí v jiných profesích. O nich samozřejmě shora zmíněné nešvary neplatí. Naopak si jich můžeme vážit a být rádi, že neutekli do jiné země. Ale! Do které? Do Ameriky, kde se černí perou s bílými, kde se dostali ke slovu magoři, prosazující yx lidských pohlaví, kde se muž bojí feministek natolik, že ženě ani nepřidrží dveře při vstupu do místnosti. Nebo do Švédska, Francie či Anglie, kde muslimští šílenci uřezávají lidem hlavy? A tak by se dalo pokračovat. Zkrátka šílený je celý svět. A proč?

Od lidí, navštěvujících kostel jsem slyšela, že teď TADY VLÁDNE SATAN. Na konspiračních webech jsem se dočetla, že nastává konec lidstva, protože lidé se chovají děsně, ničí planetu a ta si to nenechá líbit, prostě je ze sebe setřese.

Všimla jsem si, že někteří lidé se trochu mění. Stěhují se například ven z velkých měst, na venkov, do přírody. Více se zajímají o duchovní hodnoty. A to dokonce i někteří vědci. Slyšela jsem např. prof. Sergeje Lazareva, mluvit o nutnosti proměny světových náboženství. Velmi mne to zaujalo. Musela jsem si připomenout vtipný indický film P.K. Děj je prostý. Mimozemšťan je vysazen z létajícího talíře na zem, aby prozkoumal trochu planetu Zemi. Jenže při jeho prvním styku s lidmi je okraden o jakousi vysílačku, co nosí na krku, aby si mohl zase zpátky talíř přivolat, když bude třeba. A tak se jeho pobyt komplikuje. Vydá se svůj přístroj hledat. Potká muže, který mu řekne: to je jednoduché. Musíš se obrátit o pomoc k Bohu. A kde ho najdu? Muž mu ukáže na kostel. Odtamtud ho vyženou, protože neovládá rituály, které tam probíhají. Kdosi venku mu zase řekne: jo, to musíš koupit láhev vína a dát ji knězi. Tak to učiní, ale už zase až v dalším kostele, kam ho někdo poslal. A je opět vyhnán, protože jejich náboženství pití vína zakazuje. A tak putuje od kostela ke kostelu a všude naráží na jiné mravy a zvyklosti a na jiné Bohy. A jeho příběh je i velmi zábavný a plný všelijakých dobrodružství. Ale hlavně velmi moudrý. Viz prof. Lazareva. Ten nakonec říká, že by se měla spojit náboženství s vědou a obrátit se (obě instituce) k duchovnímu světu. Ano, také by se mohla všechna náboženství, která se stala časem něco jako politické strany, zrušit. Vždyť kněží přece dávno v žádného Boha nevěří, záleží jim jen na majetku a na moci. Že moudří lidé žádné náboženství nepotřebují, vědí, že boha mají ve své duši. Ale jsou mnozí, kteří potřebují ke svému žití to hezké divadélko se svatými obrázky a s vůní kadidla. Nakonec v kostele je prima klid k rozjímání, atd

Dnes jsem vyslechla zajímavé povídání neurologa Martina Jana Stránského o lidském mozku. A radostně mne zaujala zmínka o tom, že věda zkoumá VĚDOMÍ a vesmírné souvislosti. Konečně!

Já myslím, že vědci se nemají jmenovat vědci, ale badatelé. Ale to by bylo na delší Slovo.

Ze stavem světa a vesmíru to mám jednoduché: existuje dualismus. Tak jako je tma a světlo, noc a den, tak existuje zlo a dobro. A to je v nás i kolem nás. A to šílenství, co vidíme na světě?

Teď vládne ZLO. Ale tuší, že se blíží konec jeho nadvlády. Tak kolem sebe kope nožičkama, kopýtkama, mlátí ručičkama a chytá další oběti, kterým slibuje a slibuje, které obdarovává hmotnými statky... A je jich bohužel dost, kteří na to skočí. Pak se bijí v prsa, která vystrkují jako holub na báni a my žasneme nad jejich chováním. Je to jako spirála, pěkně točitá a my po ní všichni jedem vzhůru stále rychleji. A pak z ní vyletíme…

Eva Střížovská