150 let časopisu Živa -- kulturní dědictví a živá současnost

Současná překotná doba příliš nepřeje pohledům do minulosti. Snažíme se spíše dívat stále dopředu a často zapomínáme na věci a události, které nám cestičku do budoucna umožnily.

Dovolte mi, abych však připomněla jednu nehlasnou, avšak významnou kulturní událost -- výročí vzniku prvního česky psaného populárně-naučného přírodovědného časopisu. Časopis Živa dovršil od svého vzniku v roce 1853 již 150 let svého působení. Lze říci, že v kontextu celoevropském jde o kulturně-historický unikát, na který můžeme být právem hrdi.

Živu založil a po bájné staroslovanské bohyni života pojmenoval přírodovědec a lékař světové proslulosti Jan Evangelista Purkyně. Jeho zaměření vyjádřil podtitulem Časopis přírodnický, jenž vyjadřoval jeho zaměření na přírodní vědy v plné šíři od fyziky a chemie, přes geologii, geografii, meteorologii, astronomii až po biologii, včetně praktických aplikací v průmyslu a lékařství. J. E. Purkyně se snažil v neklidných časech po revoluci roku 1848 napomoci sílícímu uvědomění českého národa i všestrannému rozvoji českého jazyka a literatury. Zejména ale chtěl naplnit myšlenku vzdělávání v přírodních vědách, neboť byl svědkem rozmachu zemí vyvěrajícího z pokroku přírodních věd, což si přál i pro český národ. Časopis zpočátku oslovoval širší vrstvy národa, ale postupně, tak jak do něj přispívali přední přírodovědci, se stával populárně vědeckým. Přestože pro nedostatek finančních prostředků k velké lítosti svého zakladatele Živa po 12 letech přestala vycházet, její budoucnost to neohrozilo. Nosné Purkyňovy myšlenky zvyšovat vzdělanost národa v oblasti přírodních věd a rozšiřovat jeho kulturní obzor se ukázaly být pevnými základními kameny, na nichž jeho následovníci mohli vždy stavět.

V letech 1853-1864 tedy vycházela první řada Živy pod redakčním vedením prof. Dr. J. E. Purkyně. Na redakční práci se podílel i geolog a středoškolský prof. Jan Krejčí a po jistou dobu též lékař, vydavatel a později politik dr. Eduard Grégr. Časopis vycházel v Praze za podpory Matice české a posléze Musea království Českého (nynější Národní muzeum). Vydávání první řady Živy bylo v roce 1864 z finančních důvodů přerušeno, dočasně se obnovilo ještě v letech 1867-1868, kdy tato ediční řada zanikla definitivně. Myšlenka pravidelného vydávání populárně přírodovědeckého časopisu pod názvem "Živa. Časopis přírodnický" byla obnovena až v r. 1891. Tuto novou ediční řadu redigovali chemik prof. Bohuslav Raýman a fyziolog prof. František Mareš a od r. 1910 rostlinný fyziolog prof. Bohumil Němec. Bohužel také tato ediční řada Živy byla přerušena -- do jejího vydávání zasáhla první a posléze i druhá světová válka.

Časopis však v roce 2003 oslavuje i další, nikoli nevýznamné jubileum -- 50 let od obnovení jeho vydávání v roce 1953.

J. E. Purkyně by býval mohl být spokojen; konečně byla ustavena akademie věd, o jejíž založení sám tak silně usiloval již v polovině 19. století, a v jejím nakladatelství Academia ožila i jeho Živa. Této řadě vtiskl ráz fyziolog a hydrobiolog prof. Oldřich Vilém Hykeš, který dal Živě do vínku podtitul Časopis pro biologickou práci (ostatní obory přírodovědy se staly náplní paralelně vycházejícího Vesmíru). Uvedl tak popularizační biologický časopis zaměřený pouze na živou přírodu. I v této době se kladl velký důraz na serióznost a odbornou úroveň uveřejňovaných prací. Šlo sice o populárně vědecký časopis, ale všechny příspěvky byly recenzovány podobně jako v odborném tisku. Od r. 1969 byla svěřena grafická úprava výtvarníkovi Stanislavu Holečkovi, který podobu Živy opatruje až do současnosti.

Skutečnost, že v období let 1953-1989 vycházel časopis v totalitním režimu, ho, na rozdíl např. od humanitně orientovaných publikací, rozhodujícím způsobem neovlivňovala. Živa přinášela zájemcům o živou přírodu seriózní poznatky a informace, podněty i potěšení. Dostala se do povědomí nejen odborné veřejnosti a dosáhla značné čtenářské obliby u všech generací.

Pro vydávání Živy se stalo dramatické i období revolučního chaosu v 90. letech 20. století, kdy opakovaně hrozilo, že časopis opět zanikne. K odpovědnosti za věci veřejné se přikláněl málokdo. Ubývalo peněz, prudce se zvyšovaly především výrobní náklady, přibývaly další požadavky, docházelo ke změnám ve sférách řízení, kompetencí, v propagaci, distribuci a způsobech výroby včetně předtiskové přípravy v redakci, která na sebe postupně převzala celkovou odpovědnost za vydávání časopisu. Zvýšenou měrou se projevoval tlak inflace a konkurence ve formujícím se trhu s tiskovinami a rozrůzňovaly se záliby, činnosti a ekonomické podmínky čtenářské obce. V letech 1993-1997 se podařilo vydávat pouze čtyři čísla ročně.

Přesto časopis, s postupnou pomocí několika prozíravých lidí, za podpory Akademie věd ČR i za tím účelem založené Nadace Živa a díky jejím dárcům, ale i dalším sponzorům dále vychází pod hlavičkou nakladatelství Academia.

A kde je časopis dnes? I při zběžném pohledu vidíme svébytný, kvalitně ilustrovaný časopis, který snese evropská měřítka. Při bližším seznámení je patrný jeho vývoj, ale i to, že si stále zachovává svoji tvář. Během let přibyl na rozsahu a dosáhl žádoucí výpravnosti, obohatil se obsahově i žánrově, reflektuje vývoj celého oboru biologie. Tyto trendy nejsou samoúčelné. Živa se snaží co nejlépe a na úrovni své doby přispívat k vzdělávání širší veřejnosti, podněcovat badatelství, podporovat zejména zájem mládeže o vše živé a získávat ji pro studium některého z biologických oborů. Snaží se být ve svém tematickém okruhu i komunikačním prostředkem mezi odborníky a poučenými laiky, mezi staršími a mladšími generacemi, mezi zahraničními a našimi autory. Uveřejňuje především původní články, velmi často jde o cenné prvopublikace, nejde o úzce specializovaný časopis -- podává průřez biologickými obory, které se nadto stávají stále více interdisciplinárními. V této široké tematické oblasti usnadňuje čtenářům i orientaci v mateřském jazyce, na jehož úroveň jsou v redakci kladeny vysoké nároky.

Chystáme se vstoupit do Evropské unie, kde bude vzdělanost národů hrát určující roli pro jejich budoucnost. Komunikace, informovanost, spolupráce budou podmínkami rozvoje. Přitom je třeba uchovávat si svoji národní identitu, svoje tradiční hodnoty a stát se tak důstojným a zajímavým partnerem pro ostatní evropské národy a státy -- podobně jako i ty nejmenší jsou zajímavými pro nás.