Splněný sen

červenec 2020 Naši ve světě česky

Lucie je studentka Pedagogické fakulty v Basileji a při studiu si ještě přivydělává jednak vyučováním na soukromé škole i brigádní výpomocí v nemocnici, kde pracuje jako recepční. Jazykově je dobře vybavena, otce má Švýcara, matku Češku, takže kromě němčiny, švýcarštiny, umí česky, ovládá i francouzštinu a angličtinu.

Lucie je velká cestovatelka, ve svých 22 letech navštívila téměř všechny státy Evropy a zatoužila ještě někam dál, do jiného kontinentu.

 

Dlouho jsem uvažovala také o Kanadě, ale posléze padla moje volba na zemi nejvzdálenější.  Podle vyprávění přátel, podle obrázků, knih, prospektů se mi zdál nejzajímavější, nejexotičtější - Nový Zéland. Dlouho jsem o cestě (snad i 5 let) jenom snila, ale postupně jsem začala cestu promýšlet, připravovat a posléze i organizovat.

Sama jsem nevěděla, jestli se mi splní sen – představa, kterou jsem si o této zemi vytvořila.

Především jsem si zakoupila knihu, dá se říci průvodce touto zemí, abych se s touto zemí obeznámila a získala základní informace, potřebné pro tuto cestu. Zaujalo mě, že tato země, při své rozloze asi 268 000 km, má necelých 5 milionů obyvatel, přičemž většina z nich žije jen v pár větších městech. Tzn. hustota obyvatelstva je velice malá, tudíž většinu krajiny musí tvořit příroda a to byla právě ta skutečnost, která mě lákala. Cesta do této země bude samozřejmě dlouhá, Nový Zéland leží až v jihozápadní části Tichého oceánu, tvoří ho dva ostrovy Severní a Jižní i malé ostrůvky. Oba ostrovy chci navštívit. Nejbližší pevninou je 2 000 km vzdálená Austrálie. Na jihu je nejbližší kontinent Antarktida. Původní obyvatelstvo jsou Maorové. Mají stejnou hlavu státu jako Spojené království, tedy britskou královnu Alžbětu II. Ještě jsem si zjistila, že podnebí je subtropické a když pojedu v lednu, bude v Novém Zélandu léto. Ani snad tam nežijí žádná nebezpečná zvířata, ani jedovatí hadi, snad hadi žádní, hlavně ptáci, je tam hodně hmyzu. Ale, jaké je v této zemi opravdu nebezpečí – to je zemětřesení, a bohužel, není ničím vyjímečným.  V zemi se nachází i činné sopky.

 

Svým nápadem navštívit Nový Zéland jsem nadchla i svého přítele Christopha a společně jsme si naplánovali, že strávíme spolu v této zemi 5 neděl. Usmysleli jsme si, že si zapůjčíme obytný karavan a procestujeme Severní ostrov i Jižní ostrov.

Jednoho lednového dne, hned se svítáním, jsme se vydali na tuto dalekou cestu – za hranice všedních dní.

Z Basileje do Zurichu jsme cestovali vlakem, necelou hodinku. Pokračovali jsme letadlem Airbus společnosti Qatar do Kataru, cesta trvala 6 hodin. To jsme byli ještě úplně svěží a se zájmem jsme sledovali let tímto obrovským letadlem jednak z okna a také na obrazovce, kterou jsme měli před sebou. Na té jsme mohli sledovat záběry území, nad kterým jsme se právě nacházeli, nebo mapu trasy naší cesty. Případně jsme si mohli promítat nejrůznější světové filmy, hry, apod. Letušky takového letadla prý dohromady umí 22 jazyků. V Kataru jsme přistáli ve městě Dauhá a asi po 1 hod a půl jsme pokračovali dalším letadlem do Nového Zélandu. Tato cesta trvala 16 hodin, únava už se projevovala a ani po prášku na spaní se nedařilo usnout. Přistáli jsme ve městě Auckland, s posunem času 12 hodin – dopředu. V první řadě jsme samozřejmě vyhledali hotel a především se pořádně vyspali. Po probuzení jsme si ještě rádi oddechli v městském parku, abychom se po tak dlouhé cestě zrekreovali.

Půjčovnu karavanů se nám podařilo brzy objevit a zapůjčili jsme si japonské auto Toyota. Samozřejmě jsme důkladně prohlédli jeho vybavení, aby nám na tak dlouhou cestu vyhovovalo.  Auto bylo vybaveno v první řadě dvěma postelemi, které se daly ještě rozložit, též rozkládacím stolem, dvěma židlemi, propan butanovým vařičem, ledničkou i s mrazákem a též kanystrem na vodu o obsahu 40 l – voda se mohla čepovat kohoutkem. Propan butanovou bombu je možno dokoupit u každé benzinové pumpy a samozřejmě i doplňovat vodu. Řidič auta musel sedět vpravo, po silnicích se jezdilo vlevo. Můj přítel měl již zkušenosti s řízením takového karavanu, i já jsem se naučila ho ovládat, abychom se mohli v řízení vystřídat.

S povděkem jsme přijali v této půjčovně i nabízenou aplikaci do mobilu, která představovala mapu všech autocampů v zemi, jejich popis i ceník, a dokonce i reference na kvalitu. Důležitá byla i instrukce,  kde a jak je možno se napojit  na internet.

Samozřejmě jsme měli přesnou představu, která všechna místa chceme navštívit, které národní parky. V Severním ostrově to byl především Tongariro National Parc. V Jižním ostrově hlavně Abel Tasman National Parc.

A s nadšením a neskrývanou zvědavostí jsme vyrazili na cestu objevovat tolik vychvalovanou, pro nás tak neznámou zemi.

Těžko se dá vylíčit pouhými slovy, kolik túr jsme podnikli, jaké přírodní exotické krásy jsme viděli a co všechno jsme zažili. Důkazem může být především 800 fotografií, jimiž jsem se snažila zachytit tu jedinečnou výjimečnost krajiny a okamžiku.

Dá se říci, že tato země má všechno – tj. pralesy, deštné pralesy, jež jsou stále zelené, interesantní hory, vulkány, ledovce, nádherná jezera, vodopády, horká zřídla, moře, úžasné fjordy, jež se zařezávají do pobřeží, laguny, mimo pouště je tam všechno. Vegetace je velice pestrá, vedle sebe rostou palmy, stromovité kapradiny, vavřínové a jehličnaté stromy, listnaté, sekvoje, nejrůznější subtropické rostlinstvo. Země má speciální klima, vlhké i deštivé, větrné, často i se silnými srážkami. Na Jižním ostrově v oblasti, kde je i nejvyšší hora Mount Cook (3754 m) je počasí zvláště proměnlivé. Především proto, že tato vysoká hora se nalézá asi 40 km od moře, což způsobuje prudké změny počasí, jež jsme také zažili.

Domorodé obyvatelstvo Nového Zélandu je ochotné, k cizincům vstřícné, příjemné. Postavy jsou spíše korpulentnější, pleť mají snědší. Autocampy jsou různé, některé jednodušší jsou i zadarmo, jiné vybavenější, některé mají k dispozici i kuchyň nebo prádelnu, jsou podle toho cenově odlišné. Ve většině z nich je zákaz rozdělávání ohňů, zřejmě i z důvodu nebezpečí požárů, které zemi sužují. Všude je čisto, je vidět, že je to vyspělá země s vysokou životní úrovní.

Někde jsme se zdrželi déle, někde méně, podle situace a samozřejmě v nejkrásnějších místech nejdéle. V jedné oblasti, při jedné zajímavé túře, se nám dokonce stalo, že jsme měli současně výhledy na hory, na překrásné jezero a zároveň na moře.

Ráda vzpomínám na úžasný vandr. Bylo to v horské oblasti, v oblasti vulkánů. Vybrali jsme vysoce vyhledávanou atraktivní trasu, kudy za den prý projde 800 až 2 000 lidí. Vstali jsme proto asi ve 4 hod ráno a vydali se na cestu. Byla ještě úplná tma, jen ještě hvězdné nebe nad námi. Kolem hor se válely chuchvalce mlhy, ale postupně, jak se rozplývaly, odkrývaly se kontury hor. Pomalu svítalo, paprsky postupně pronikaly průrvami mlhy a objevovala se naprosto neobvyklá krajina. Asi taková, jak si představujeme nadpozemskou měsíční krajinu. Zvláštní nezapomenutelný zážitek! Asi uprostřed trasy se nalézala výstražná tabule s upozorněním, že celá turistická trasa je náročná, nastane prudké stoupání a méně zdatným jedincům, že doporučují se vrátit. My jsme pokračovali v cestě, byl to náš nejdelší vandr. Ale stál za to!

Zajímavý zážitek také máme z jednoho horského campu, kde byly termální prameny. Byla tam asi 3 přírodní neobvyklá jezírka s teplou vodou, kolem balvany a hory, zajímavé výhledy. Nevšední koupel! Též z nočního koupání v tomto horském prostředí, pod hvězdnou oblohou, mám nezapomenutelný zážitek.

Ale i v této zemi je občas nečas, období prudkých lijáků, které trvají i déle a v té době se těžko dá něco podnikat. Využili jsme tohoto času k návštěvě stylového vinného sklípku k degustaci vín i ochutnávce místních specielních jídel.

Jednou se nám stalo, že po příjezdu do dalšího campu se strhnul hrozný vítr, ba vichr. Zalezli jsme si raději do našeho vozu a oknem sledovali tu slotu. Stromy, pod kterými jsme parkovali, se nakláněly, nakláněly a ohýbaly až k zemi. A pak se to stalo. Rána jako z děla!  A prudký náraz do našeho auta! Strom, pod kterým jsme parkovali, se rozlomil asi vejpůl a část větví zasáhla i naše auto. A samozřejmě i vedlejší auta. Lidem se nic nestalo, ale auta byla poškozena, některá více, jiná méně. Ještě, že jsme měli vše pojištěno, i zapůjčené auto. Vše jsme nafotili. Přijela četa, která měla napravit škody a odstranit strom. Počínali si dosti pomalu a laxně, ve srovnání s tím, jak by akce probíhala u nás, ve Švýcarsku. Raději jsme se pak sbalili a odjeli na další štaci a jiné vandry.

Ještě jeden, pro mne milý příběh, chci vylíčit. Ještě musím říci, že turisté, které jsme na cestách potkávali, byli různé národnosti. Viděli jsme hodně Němců i Švýcarů, Angličany, Asiaty a dokonce jsme slyšeli párkrát i češtinu. Pokud někdo zjistil, že jsme Švýcaři, v jejich podvědomí se vybavilo jméno Roger Federer – tenista, což bylo příjemné zjištění.

Ale v jednom campu, u nádherného jezera, se vedle nás objevili i Češi, ale ti mluvili dvojjazyčně, česky i anglicky. Jejich asi sedmiletý chlapeček nás tak pozoroval, přišel ke mně a začal na mne mluvit anglicky. Povídám mu: „Můžeš na mne mluvit i česky.“ Ten měl takovou radost a tak ho to povzbudilo, že se rozpovídal a byl k nezastavení. Vyprávěl, jak v jezeře chytají ryby a všechny své zážitky. Chtěl mě také ochránit od dotěrného hmyzu, od mušek, které koušou více než komáři. Když přišla jeho malá sestřička a chtěla mi také něco česky říci, vůbec ji nepustil ke slovu. Mluvil tak na mne nepřetržitě asi půl hodiny, dokud nepřišel jeho otec, aby ho odvedl.

Celkově jsme ujeli, při našem putování po zemi, asi 2 500 km, mezi Severním a Jižním ostrovem jsme se přemístili trajektem. Naši cestu karavanem jsme ukončili ve městě Christchurch, kde jsme odevzdali i vypůjčené auto. Nasedli jsme do letadla a přemístili se do Austrálie do Sydney, kam cesta trvala 3 hodiny. A podobným způsobem, opět přes Katar, jsme se dopravili domů.

Nový Zéland bych charakterizovala jako zemi, jež má krásnou divokou přírodu, zdaleka ještě nespoutanou lidskou rukou, a to je asi to podstatné, čím se hlavně liší od Evropy.

 

Jsem šťastna, že jsem tuto cestu podnikla se svým milým přítelem, který mě doprovázel, byl mi se vším nápomocen, s orientací, organizací, překlady a také jsme se ještě více poznali a sblížili. A prožili jsme spolu tolik krásných zážitků, jež předčily moje očekávání.

Splnil se mi tak můj velký sen a tato cesta zanechává trvalé  STOPY  v našich myslích i srdcích!

 

Povídka z knihy  „Stopy zanechané životem“   Jindry Mannové

(Bude přeložena i do němčiny)

Kniha je k dostání na internetu „Knihy Stehlík“ i další knihy této autorky.

-RED-

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012