Vzpomínka na Marii a její (starší) českou Vídeň

Sto let by letos mohla oslavit výjimečná žena Marie Dolansky, která byla po léta naší spolupracovnicí v USA. Bohužel, dožila se „jen“ 93 let. Měla jsem to štěstí, že jsem jí ještě před tím mohla navštívit.

Psala pro nás články v češtině i angličtině (oba jazyky ovládala bravurně), překládala a to všechno nezištně. V roce 2013 onemocněla a musela do nemocnice. A já jsem zrovna měla odletět za další naší milou spolupracovnicí Želkou Živnou do San Franciska. Marie mne už předtím několikrát k sobě zvala do San Diega (jinak jsme se znaly hlavně z konferencí SVU). Bylo mi líto, že se neuvidíme, když budu tak „blízko“, ale napsala jsem jí, že jí určitě budu ze SF telefonovat. Nato jsem dostala urgentní e-mail od její dcery. Že k nim musím také přijet, že maminka vstala „z mrtvých“, je doma a určitě se chce setkat. Tak jsem si trochu upravila letadla nad Kalifornií…

Setkání bylo nezapomenutelné. Co ta starší dáma měla v sobě ještě energie! Nejdřív mi připravila báječný program zahrnující setkávání se zajímavými krajany a hned nato mi vynadala, že „nemá co dělat“ ať ji dám nějakou práci. A tak jsem otevřela náš web a ona se hned vrhla na překládání českých článků do angličtiny. A pak jsme si spolu užívaly nádherné chvíle…

A teď ji nechám vzpomenout si na Vídeň…

ES

Narodila jsem se ve Vídni několik let po první válce. Rodiče byli Češi, kteří se zde usadili ještě za starého Rakouska. Šli sem za prací, jako mnoho Čechů a Slováků.

Otec si zařídil truhlářství a matka sem přišla „do služby", jak to bylo tenkráte zvykem. Můj otec Oldřich Plodr také výborně hrál na housle a časem dal dohromady menší kapelu. O víkendech hrával na bálech, na svatbách a pohřbech a při jiných příležitostech. Mezi krajany byl velice oblíben pro svou milou povahu a lásku k hudbě. Jeho jméno se dokonce dostalo do jedné české písničky. Tehdy se zpívalo: „Jak to krásné je, když Plodr hraje, jak to krásné je, když hudba zní". Otec měl velkou radost z toho, že jeho kapela přinášela lidem tolik potěšení. Byl to velký vlastenec, a proto mu velmi záleželo na tom, abych i já milovala svůj národ a svoji mateřštinu, a abych se také stala hudebnicí, což se mu snad podařilo. Bydleli jsme ve 14. okrese, nedaleko Národního domu (Turnergasse 9). To bylo tehdy jedno z míst, kde se scházeli krajané. Byl to vlastně komplex několika domů, včetně restaurace, která měla zasklenou verandu a zahradu; dále tam byl velký sál s jevištěm, kde cvičili Sokolíci, kde se konaly plesy, besedy, divadelní představení atd. Můj otec byl členem nebo funkcionářem v mnoha organizacích: Mimo Sokola byl činný v Dělnické Jednotě Barák, ve školském spolku Komenský, v podpůrné organizaci „České srdce" a ve zpěváckém spolku Tovačovský. V r. 1925 mě rodiče zapsali do české mateřské školy v Národním domě. Později jsem navštěvovala českou obecnou školu na Grenzgasse (tehdy jen čtyřletou). České obecné i měšťanské školy byly v několika okresech. Též tam byla česká dvouletá obchodní škola a navíc tam byly dvě české střední školy, a to reálné gymnázium ve 3. okrese, a reálka na Herbstrasse v 16. okrese. Do té jsem přestoupila ve svých třinácti letech a na ní maturovala v roce 1938. Po maturitě jsem odešla studovat do Československa.

Úroveň těchto škol byla výborná a mohu říci, že jsem všechno, čemu jsem se tam naučila, v životě použila – zvláště pak matematické znalosti a jazyky. Znalost angličtiny mi velmi pomohla, když jsem se později rozhodla studovat v USA.

Spolkový život po první válce byl velmi rušný. Rakouská vláda byla tehdy velmi liberální a nikterak naši činnost neomezovala. Mohli jsme pořádat veřejná cvičení, sokolské slety, manifestace, průvody apod. Vídeňští Češi byli nadšeni vznikem Československé republiky a tato nás všemožně podporovala, zvláště pak naše let,české školství. ČSR k nám vysílala profesory a učitele všech oborů. Vzpomínám si na několik jmen – ředitelem reálky byl tehdy dr. Papež. Profesor Julák učil matematice, F. Balada deskriptivní geometrii, prof. Seidlová angličtině, prof. Strnadová francouzštině, prof. Dvořák čsl. vlastivědě, a prof. Křižíková češtině. Byly to krásné a bezstarostné časy! Vídeňští Češi tehdy měli potřebu se sdružovat v různých centrech, kde se mluvilo česky nebo slovensky. Mimo Národního domu to byl hlavně Hotel Pošta v 1. okrese, nebo nová sokolovna ve 20. okrese. Moji spolužáci byli většinou z rodin řemeslníků a obchodníků. My mladí jsme se rádi účastnili divadelních představení, koncertů a tanečních zábav. Ty bývaly na několika místech – v Národním domě, v tanečním sále na Margarettenplatz, v taneční škole pana Kubíčka atd. A v masopustu byly plesy každou sobotu, a to hned na několika místech ve Vídni! Ale všechno jsme to stihli navíc ke studiu a ovšem jsme nemohli vynechat ani jeden ples! Hospodářská krize, která postihla celý svět v r. 1929 poněkud ztížila život malých živnostníků a obchodníků. V r. 1934 nastal politický obrat k horšímu pro nás – sociální demokraté prohráli a volby vyhrála tak zvaná Černá partaj, neboli klerikálové. Činnost českých spolků byla poněkud omezenější – leccos se najednou nesmělo. Také rakouští fašisti se stávali bojovnější, tlak z nacistického Německa sílil, až se nakonec Rakousko stalo součástí Třetí říše v březnu 1938. Nám ještě bylo dovoleno maturovat, a po nás snad reálka a gymnázium ještě existovaly rok nebo dva – a pak byl konec. Sokol byl ihned rozpuštěn, a pokud se pamatuji – stejně to dopadlo s většinou ostatních spolků. Z českých škol snad zůstaly pouze některé třídy školy obecné. Během druhé světové války utrpěla Vídeň mnoho bombardování. Také náš Národní dům dostal zásah a už neexistuje. Na jeho místě byl vybudován moderní hotel. Podle vyprávění mého otce se spolkový život ve Vídni začal zase slibně rozvíjet po druhé válce, ale komunistický převrat zasáhl i zde. Komunistickým agitátorům se podařilo rozeštvat menšinu. V české menšině nastaly boje místo spolupráce. Příslušnost k národu, láska k jazyku a kultuře a slušné a poctivé chování – to všechno bylo méně důležité nežli členství v komunistické straně. Můj otec tento vývoj velmi těžce nesl a myslím, že tyto okolnosti uspíšily jeho předčasnou smrt. Mnozí krajané uvěřili propagandě a odstěhovali se do Československa. Velmi brzy však svého rozhodnutí litovali. A nastaly zajímavé a nečekané úkazy: Kdysi Československo pomáhalo české menšině ve Vídni. Po roce 1948 Čechoslováci začali utíkat z komunistického ráje a hledali naopak pomoc za hranicemi a Vídeň se stala útočištěm českých uprchlíků. Ve Vídni jsem byla naposled na skok v r. 1996. Už tam nikoho neznám. Ze všeho zbyl jen hrob mých rodičů nedaleko Schönbrunnu a hrstka vzpomínek. Mám však radost, že krajanský život ve Vídni zdárně pokračuje.

(Na obrázku Marie s dcerou Věrou)