VZPOMÍNKA pro LÍBU

Poznaly jsme se v osmdesátých letech na semináři pracovníků muzeí a galerií. Libuše Olšáková byla za frýdeckomístecké muzeum, já za jednu z východočeských galerií. Seděly jsme vedle sebe, a tak jsme se začaly bavit. A bylo o čem, takže jsme si brzy začaly tykat. Pro její menší postavu i jemný projev jsem ji víckrát oslovila Libuško. Vytkla mi to s tím, že je Líba a já budu pro ni Oli. Po návratu ze semináře jsme zůstaly v kontaktu. Obě ve stejné pracovní pozici jsme připravovaly výstavy i programy, a tak jsme si vzájemně na ně posílaly pozvánky. A osobně se setkávaly při mých letních dovolených v Beskydech.

Po začátku devadesátých let jsem pracovala ve výstavní síni v Praze. Líba mě pozvala, abych, až budu v kraji, určitě do Frýdku-Místku přijela. Stalo se. Z náměstí ve Frýdku jsme vyšláply do Hluboké ulice. Dle pramenů dříve rušné s hostinci, obchody, chalupami řemeslníků a dílnami, pivovarem i domy ve stylu vesnické architektury, z nichž v jednom bydlel Janáčkův praděd. Kudy chodila procesí k bazilice navštívení panny Marie. My jsme došly do dolní části, kde v místě dříve městských lázní stojí rytířský dům, dnes součást frýdeckomísteckého muzea. S krásnými reliéfy sv. Floriána, Madony s dítětem a plastikou sedícího Krista. A vytesaným letopočtem 1796.

Líba řekla, že v tom tzv. Langově domě se jí podařilo zprovoznit galerii, v níž může dělat výstavy podle svých představ. Došly jsme ke vstupním dveřím a nad nimi se skvěl nápis Galerie Langův dům. Vstoupily jsme do klenutého prostoru. Přízemní sál i první patro skýtaly jen při letmém pohledu řadu výstavních možností. V přízemí vpravo kancelář, kde mi Líba líčila přípravu galerie, program výstav a další plány. Pak se zeptala, mohu-li jí dát kontakty na určité umělce, jestliže jsem „jako žába na prameni“ v centru dění? Ze seznamu vyjmenovala ty, o které jí šlo. Slíbila jsem a slib splnila.

Díky prostoru, jejímu nasazení a programu rostl zájem umělců nejen z regionu i hlavního města, ale celé země i těch, kteří se vraceli ze zahraničí. Bylo prestiží v galerii vystavovat. Někdy Líba zavolala, ale bylo jasné, že má už doporučení a kontakty své. Posílání pozvánek trvalo. Pokud ji určitá pražská výstava zaujala, přijela a pokud to čas dovolil, pak na vernisáž. Dobře věděla, že právě při ní dobré kontakty i vztahy vznikají. Měla jsem radost, že se jí snad i díky mě dařilo do Frýdku-Místku dostávat tvorbu umělců, například Vladimíra Preclíka, Miroslava Pacnera, Jitky a Květy Válových, Stanislava Kolíbala, Eduarda Ovčáčka. V pozdějších letech desítky dalších. A že je její galerie pojmem.

Líba při vernisážích a výstavách například i čtením uvedla literární tvorbu výtvarníků. Dokázala tím setkání obohatit a také spojovat výtvarníky, teoretiky umění, hudebníky, architekty, literáty a další tvůrce. Měla dar kromě výstav a akcí k nim na vysoké úrovni utvářet společnost lidí, kteří si měli co říci. To byl také důvod, proč dokázala galerii vést a udržet nejdéle, byť po roce 2000 řada podobných institucí nejen v kraji zanikala. Její galerie se stala centrem kultury. U Líby však začala probleskovat únava, ústící do vážné nemoci. Proto se ke konci roku 2016 rozhodla pro výstavu poslední: plastik Josefa Marka a šperků Hanuše Lamra. Při její jako obvykle páteční vernisáži tak byl prostor k debatám i výměně názorů. Ale ve vzduchu bylo cosi zvláštního...

Podobně zvláštní byl můj pocit při oznámení, že v pondělí 22. června 2020 Mgr. Libuše Olšáková zemřela. Na poslední rozloučení na městském hřbitově ve Frýdku-Místku jsem nemohla. A tak si dovolím několik slov na adresu jí samé: „Jsem moc ráda, Líbo, že jsem Tě mohla vidět, když jsi mě přijala v Domově seniorů v Místku. Když jsme u tvého lůžka vzpomínaly na naše seznámení a mě se snad jen nezdálo, že jsi ve tváři měla vzpomínku i pohnutí? A když jsem Ti v listopadu loňského roku přála k tvým narozeninám (Ty zrozena 5. 11. 1957), že se mi snad jen nezdálo, že jsi byla dojatá i plakala jsi? Ano, narodila ses v Sedlišti, blízko dřevěného kostela. V sobě hluboce věřící a zároveň věřící v sebe a vždy tomu, co děláš. Tvá víra byla krásná a teplá jako blahodárné slunce, které jsi dokázala rozdávat. Jak by ne, když jsi bydlela v ulici Slunečná! Díky, že jsem Tě také já mohla poznat! DÍKY ZA VŠE - JSI V MÉM SRDCI.“

Olga Szymanská