Ledové dámy z Čech páté na světě – 3. díl – Boje a mráz

HaM květen 2020 Ostatní česky

„Jsme ready, máme všechno?“ Mistrovství světa v rybníkovém hokeji 2020 v Plaster Rocku bylo zahájeno, tým Prague Ice Ladies - jediné Češky a zároveň i historicky první Evropanky - vyráží k jezeru. Je možné, že i přes pečlivou kontrolu něco chybí? Jakoby se minulost opakovala: loni si na první zápas zapomněla vzít brusle Jana, tentokrát chybějí i Marině. Naštěstí mají dost času pro ně dojet. „Co je, holky?“ ptají se strakoničtí, kteří už tou dobou mají první zápas úspěšně za sebou. „Zapomněly jsme si brusle.“ Jiná reakce, než výbuch smíchu, se ani nedala čekat.

 

 

Boje začínají

 

Led je tentokrát v hodně špatném stavu, protože v tak velkém mrazu mnohem víc praská. Rýhy jsou opravdu velké a hluboké, jedna se táhne skoro přes celé hřiště. A tak kromě toho, že musíte v té děsné zimě naplno hrát, musíte si také dávat dobrý pozor, abyste nevjeli do nějaké rýhy.

„Čím víc gólů dáme, tím víc bodů máme,“ zakřičíme pokřik inspirovaný Okresním přeborem a jdeme na soupeřky. Hrajeme dvakrát patnáct minut, čtyři na čtyři. Branka je nízká, má jen asi třicet centimetrů na výšku, tudíž se nehraje s normálním gólmanem. V bráně máme hráčku - Evíka, která nesmí do střel klekat, ani lehat, ale zároveň se může připojovat i do hry v poli. Kolem dvacítky hřišť na rybníku nejsou mantinely, jednotlivé herní plochy od sebe oddělují jenom sněžné kopy. A tak se občas vaše spoluhráčka, nebo protihráčka během zápasu promění ve sněhuláka. Však se mi to taky stalo, když mi kanadská soupeřka vymáchala v kupě sněhu hlavu.

 

První utkání hrajeme od půl desáté večer s kanadským týmem Snipe Sisters. „To snad není možné, nepřestala náhodou fungovat siréna na oznamování půlky zápasů?“ přemýšlím v duchu. Vtom zazní z megafonu: „Do konce poloviny zápasu zbývají 3 minuty.“ Zdálo se mi to nekonečné, ale nechtěla jsem vypadat, že nemůžu. Jenže jsem pravdu nemohla. Únava z cesty a k tomu šíleně ledový vzduch, kdy až bolelo dýchat, netvořily nejlepší podpůrnou kombinaci. Ve druhé polovině zápasu už jsme byly zahřáté, takže se nám i líp bruslilo – soupeřky jsme rozstřílely 12:6.

„Tak čo baby, ako?“ ptá se v přezouvacím stanu Dišky z Frosty Shots. „Vyhrály jsme, co vy?“ „My tiež. Takže teraz ideme na barák a čoskoro do stanu.“

 

 

Stan u jezera

 

Jedním z nejdůležitějších míst v Plaster Rocku je stan na břehu jezera. Tam se večer scházejí skoro všechny týmy a baví se. Na zahřátí se nalévá tamější skořicové pití Fireball - vskutku ohnivá koule!

Teprve ve stanu taky poznáte kanadskou mentalitu. Na ledě se totiž s Kanaďany potkat nechcete - když vyhrávají, je všechno v pořádku a hrají čistě, ale jakmile vyhráváte vy, je zle. Na rybníku se rozhodně nebojí ani poprat, a to platí i pro o ženské týmy. Po zápase je zase všechno v pohodě, podáte si ruku a můžete jít na pivo.

Ve stanu panuje přátelská uvolněná atmosféra, všichni jsou milí, zajímají se, jak se vám v zápasech daří. Jen vám po návštěvě stanu druhý den smrdí dres jako pivo. Ano i do stanu chodíme v hokejových dresech. Letos jsme naštěstí měly dvě sady, tak jsme jedny nominovaly tak trochu společensky. Krásné bílé dresy, v nichž jsme hrály, nám nechal vyrobit a věnoval nám je hokejista Aleš Padělek. Velký úspěch měly i skvělé kulíšky v našich národních barvách od společnosti Progress Rescue.

 

 

Zkouška mrazem na zakletém Spare rinku

 

Hrajeme od sedmi večer. Oproti včerejšku ještě přituhlo, rtuť teploměru klesla na -26 °C. Prsty u nohou mi běžně mrznou i na českém zimáku, takže takovýhle mráz je pro mě opravdu problém. Začátek zápasu se navíc z neznámých důvodů posunuje o 15 minut.

Proti nám nastupuje tým Big Chill s bývalou olympioničkou v čele. Je až neskutečné, co s vámi udělá hlava. Přestože soupeřky nebyly o tolik silnější, bohužel jsme k nim přistupovaly s příliš velkým respektem, čehož ony s radostí využily. Zápas jsme tedy prohrály. Zklamané se přesouváme na další zápas, který se má hrát od osmi na tzv. Spare rinku.

 

Spare rink nám byl čert dlužen. Na plánku je dvacítka hřišť označena písmeny abecedy. Jen jedinému hřišti se říká Spare rink. Ovšem tam, kde je v plánku zakresleno, ve skutečnosti vůbec není. Běháme v bruslích kolem herních ploch a ptáme se všech, jestli nevědí, kde je Spare rink. Teploměr už překonal -30 °C. Mám sto chutí sundat brusle a jít domů.

Na dotaz Magdy: „Kde najdeme Spare rink?“ odpovídá jeden z pořadatelů: „Já nevím, asi támhle.“ Došly jsme až na konec jezera, příslušné hřiště nikde. Když se znovu ptáme někoho jiného, odpovídá: „Nevím, ale myslím, že je na úplně druhé straně.“ Vracíme se zpátky, když se ozve siréna oznamující začátek zápasů. Tou dobou jsme netušily, že i naše soupeřky běhají dokola v zoufalé snaze najít zakletý Spare rink.

„Co budeme dělat? Všichni už hrají, jen my tady chodíme jak krávy a nikdo nám není schopný poradit.“ Nohy už mi ani nemrznou, necítím je. Až skoro u lesa je neoznačené hřiště. Říkám: „Holky, já už nikam nejdu!“ Všechny se na tom shodneme, protože ani na tomhle hřišti není tým, proti kterému jsme měly hrát, zapisovatel skóre jakbysmet. „Kašlem na to, prostě na nás zapomněli,“ vzdáváme to, když za sebou slyším: „Jé, jste tady, my to nemohly najít.“ Přichází tým Saint John Bruisers. Sláva, není to naše chyba! Jenže tu stále není zapisovatel skóre zápasu, a my už jsme promrzlé na kost. Třeskutý mráz znovu prořízne siréna – hlásí konec první poloviny.

„Pardon, poslali mě sem, vůbec jsme nevěděli, že tady má někdo hrát,“ přiřítil se pozorovatel. „Výborný, to je skvělá organizace,“ vztekám se. Spolu s kapitánkou druhého týmu navrhujeme: „Mohly bychom ten zápas odehrát zítra ve tříhodinové pauze po poledních zápasech, kdy tu nikdo nehraje.“ Zapisovatel nesouhlasí: „To v žádném případě neprojde, musíte zápas odehrát dnes, takže buď odehrajete jen půlku, která ještě zbývá do konce všech zápasů, nebo tu s vámi zůstanu a druhou polovinu vám odměřím na telefonu.“

V té šílené zimě už mě bolí i držet hokejku v rukou. Jsem upřímně na pokraji sil a chce se mi brečet, jak jsem rozčilená. Zápas ale odehrajeme celý, to je jasné. Nebyl prostor pro fňukání. Silou vůle jsme vyhrály 9:8.

 

To nebyly obyčejné puchýře

 

To, co nás čekalo po návratu na ubytování, jsme asi ještě žádná nezažila. Taková bolest, když nám rozmrzaly tělní periferie, je při současném počasí u nás v Evropě nepředstavitelná. Netušila jsem ale, že příští den bude ještě mnohonásobně horší. Už v noci jsem si musela vzít prášky proti bolesti kvůli šíleně nateklým palcům u nohou. A to překvapení ráno: puchýře přes celé prsty! „Holky, koukejte, co to je?“ Vyděšeně pozoruji palce, které ale vůbec necítím. „Mari, to máš určitě z bruslí,“ říká Magda. Nemyslím si to, protože mě brusle netlačí. Problém ale je, že se s těmi podlitými bublinami do bruslí nevejdu. Nebyla bych schopná hrát, tak nahřívám jehlu a puchýře propichuju.

 

 

Velká culíková bitka

 

První zápas proti Stanley Cupcakes hrajeme ve čtyři odpoledne, dokonce i počasí se umoudřilo. Obouvám brusle a jdu na led, v duchu se bojím, že je to průšvih, že to s těmi palci nedám. Ale jak to sportovci mají, po chvíli se bolest utlumí, nebo si prostě zvykneme. Zápas probíhá hladce, soupeřky nejsou moc silné, mají jen jednu hráčku, která si umí vyjet a vystřelit. S přehledem jsme je porazily.

 

Proti Big Al’s Beauties hrajeme hned na vedlejším hřišti. Od pohledu sice vypadají hokejově, ale my se vezeme na dobré vlně, bruslí nám to a hlavně nám to tam padá. První polovina byla skvělá, svítilo sluníčko, vyhrávaly jsme, na bolavé palce jsem skoro ani nepomyslela.

Na sousedním hřišti bratislavští Frosty Shots taky vyhrávali, všechno prostě skvěle šlapalo. Siréna oznámila konec první poloviny.

„Skvěle holky, vyhráváme o šest gólů! Musíme takhle pokračovat, hlavně nepřestaňme hrát,“ povzbuzuju tým, „Dáme si pokřik kolem Rudy.“ Plyšový gepard Ruda je náš maskot. Naše dobrá nálada zřejmě kanadské protihráčky dost vytočila. Do druhé poloviny se vrhly úplně jinak.

Na rybníku se nesmí hrát do těla, když někdo fauluje, připíše se automaticky gól soupeři. Kanaďanky situaci psychicky nezvládly, začaly nás nevybíravým stylem dohrávat a nadávat nám. Když mi jedna vymáchala hlavu ve sněhu, ještě jsem to unesla, ale poté, co ta samá začala tahat Meggi za culík, už jsme se nedaly. Meggi do ní strčila, Kanaďanka řvala: „Tak pojď, sundej to, dělej!“ Chtěla, aby si Meggi sundala rukavice a šla se s ní prát, přitom ji tahala za mřížku. Vletěla tam i Jana a strkala se s další z nich. Já jsem nevěřícně zírala. Magda spěchala odtáhnout Janu, aby to nedopadlo špatně. Hulákala jsem na zapisovatele (jak je v některých momentech důležité umět anglicky), jestli mu to přijde v pořádku. Stál jako zkamenělý a nevěděl co říct. „My to s vámi nedohrajeme,“ ječela blondýna v černém dresu. „Tak hrajte podle pravidel, a bude to v pohodě, vždyť jste nenormální,“ odpovídám. Vzteklé Kanaďanky chvíli jen stály, nic se nedělo. Najednou se zase pustily do hry, tak naštvaně řvu přes celé hřiště: „Co to zkouší?“ Teď už jsem se rozzuřila i já. Najela jsem do blondýny a umístila ji do sněžného mantinelu. „Mari, v klidu,“ volá na mě Meggi, „drž puk, vůbec nevyjížděj!“ Tak jsme poslední tři minuty vůbec nepustily své protihráčky ke kotouči.

Za tenhle zápas padlo nejen hodně sprostých slov, ale naštěstí taky gólů do kanadské brány. Vyhrály jsme 14:6. „Kašlu na ně, ruku si s nimi nepodám,“ vykřikuji sice, ale vzápětí jedu s nabídkou pozdravu.

Jana se ptá blondýny, se kterou měla potyčku, jestli se s námi vyfotí, abychom měly památku. „Cože? Vy se chcete s námi fotit?“ Najednou se Kanaďanka ptá: „Holky, koho jsem to začala mlátit?“ Jana se směje, že jí. Blondýna dodává: „My se omlouváme, prostě se rády na ledě popereme, ale večer můžeme dát pivo, co?“ A je to tu zas, klasická kanadská povaha.

 

Marina Hužvárová, jr. (pokračování)

Foto archiv autorky