Walden aneb Život v lesích

Henry David Thoreau

„Walden aneb Život v lesích, kniha kterou Thoreau provokuje k myšlení celé generace“

Autor předkládá čtenářům svůj dvouletý pobyt ve vlastnoručně postavené chatě na břehu jezera Walden, život odloučený od společnosti, v nejužším kontaktu s okolní přírodou. Tato zkušenost mu umožnila intenzivní přemýšlení nad vztahem člověka a přírody, nad smyslem lidského života, ….

Asi jsem byla optimálně naladěná na tuto knihu (pozitivní vztah k přírodě a ekonomické vzdělání), byla jsem nadšená, což je podtrženo tím, že jakmile jsem jí dočetla, začala jsem hned nanovo. A takovéto hodnocení u mě má jen nemnoho knih.

Každou chvíli jsem knihu odložila a promýšlela jsem právě přečtené, až se mi z hlavy kouřilo.

Něco zůstalo otevřené, ale při druhé četbě se mi již dostalo úlevy, otazníky byly zodpovězeny.

V hlavě mi zůstávají některé myšlenky autora trvale zachyceny, nad některými mohu tiše pokyvovat hlavou, protože jsou totožné s mými a s některými nesouhlasím. Ale to je přece v pořádku.

Několik ukázek z knihy, pod které bych se podepsala:

Vidím mladé muže, které potkalo to, že zdědili farmy, domy, stáje, dobytek a hospodářské náčiní, neboť toho všeho se kupodivu snadněji nabude, než pozbude. … kdo z nich udělal otroky půdy? … je zřejmě lidským údělem hrnout všechny ty náležitost před sebou a protloukat se životem, jak jen to jde…. ten, kdo nic nevlastní, kdo se nemusí potýkat s touhle přebytečnou zděděnou přítěží, má už tak dost co dělat, aby vzdělal a zušlechtil i ten skrovný obsah své tělesné schránky.

A člověk je obětí klamu. … domnělým osudem, obecně nazývaným nezbytností, je mu určeno, jak se praví v jedné staré knize – totiž Bibli – hromadit poklady, které moli a rez posléze sežerou a zloději vyloupí a ukradnou. Je to bláznovský život, jak lidé shledávají, když dospějí k jeho konci, pakliže ne už dřív.

Povídá mi jeden farmář: „Nemůžete přece žít jen z rostlinné stravy, ta nedodává nic, z čeho se utvářejí kosti.“ A sám nábožně tráví část dne tím, že zásobuje svou tělesnou soustavu látkami potřebnými pro stavbu kostí; a jak tak povídá, kráčí za svými voly, kteří se svými z rostlinek vybudovanými kostmi vláčí přes všechny překážky jeho nemotorný pluh i jeho samého.

Za nynějších časů máme profesory filozofie, ne však filozofy. Být filozofem, to neznamená mít jen hluboké myšlenky nebo dokonce založit školu, nýbrž bezmezně milovat moudrost a v duchu jejích příkazů žít životem prostým, nezávislým, šlechetným a zodpovědným. Znamená to pouštět se do některých hlubinných záhad nejen teoreticky, ale i prakticky.

Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu. Seděl jsem u tabule, kde byla hojnost jídla a vína i úslužná obsluha, ale upřímnost a pravda tam nebyly; a tak jsem odešel hladový od toho nepohostinného stolu. Zjemnělé společenské mravy, vznešený dům a jeho prostředí, ‚přijímání‘ návštěv, to všecko mi zhola nic neříká. Byl jsem krátce navštívit krále, on mě však nechal čekat v hale a choval se jako člověk, který není schopen být hostitelem. Jistý chlapík v mém sousedství přebýval v dutém stromě. Jeho způsoby byly vpravdě královské. Byl bych udělal lépe, kdybych byl navštívil jeho.

Jakžtakž se vyznáme pouze v tenké pelikule planety, na které žijeme. Nevíme, kde jsme. A navíc, téměř polovinu času, který je nám vyměřen, prospíme. Přesto se domýšlíme, kdovíjak nejsme moudří a jaký na tom povrchu máme zavedený pořádek.

Tolik podzimních, ba i zimních dnů jsem strávil za městem, snaže se vyslechnout, co říká vítr, vyslechnout to a spěšně poslat dál

V překladu Josefa Schwarze vydalo v roce 2006 nakladatelství Paseka.

Lada Topinková