Zubatá

únor 2020 Ostatní česky

Vím. Název zní hrozně, ale nevím, jak jinak nazvat příběh, který se jí stal.

 

Ona měla na ten den domluvenou schůzku s fešákem, kterého znala od školních let. Od rána si chystala oblečení a obutí, aby jí to slušelo. Nechala si u kadeřnice učesat vlasy a v kosmetickém salonu vytvořit svěží vzhled. Hodina setkání se blížila a ona si měla už jednom nasadit zubní protézu. Jenomže!!! Ne a ne ji najít! Na obvyklém místě nebyla! Její oči měly rázem tendenci samým rozhlížením vypadnout z důlků. Zpanikařené srdce vzalo na sebe roli bubeníka, a právě v té chvíli fešák přichází.

 

Kostkovaný klobouk, košile a sako nezvyklé barvy, kalhoty originálního střihu se souborem vnitřních a vnějších kapes, černé boty s lesklými kovovými pruhy, prostě šok, kterým ji chtěl po návratu ze Sicílie omráčit, až ho spatří.

 

Místo toho dostal šok on sám. Když vstoupil, vítala ho bytost o sto let starší, než čekal. Usmála se a tím se jí pod nosem otevřel ničím nechráněný otvor, kterým bylo vidět až do krku jako do podzemní jeskyně a při dokonalejším osvětlení snad až do žaludku.

 

Omdlel. Za vteřinu vstal, a protože je frajer a gentleman,  začal horlivě protézu hledat. Obracel křesla, lezl pod stůl, pod židle, nahlížel pod skříně, pod servírovací stolek, díval se do odpadového koše, prozkoumal i WC. Ani jako záložku v knize zubní náhradu nenašel. Nic! Nikde nic.

 

Lezla všude s ním. Po kolenou. Po břiše. Náramně si to hledání užívali.

 

Fešák vzpomínal: „To všechno zavinil před lety ten zubař, co se do tebe zamiloval. Recitoval ti milostné verše, které pro tebe napsal, a přitom si nevšiml, že ti trhá zdravé  přední zuby. Jinak bys tu protézu mít nemusela. Chtěl jsem ho tenkrát zabít, měl jsem tu udělat. A teď už musím jít.“

 

Mráz si z jejích zad udělal běžeckou trať. Zůstala v bytě sama. Otřesená, přemýšlela, jestli jí někdo o trampotách se zubními náhradami nevyprávěl. Třeba by jí nějaký příběh napověděl, kde má hledat.

 

Vzpomněla si, že jednu blízkou přítelkyni kousala zubní náhrada do zadní části těla, když na milostném lůžku jejímu o pár let staršími milenci samou vášní vypadla, aniž by si toho všiml. Tenkrát při každém kousnutí vykřikla a ctitel doufal, že tak intenzivní rozkoší.

 

Další známá vyprávěla, jak jednou vytrhávala na zahradě plevel ze záhonu a aby jí v předklonu zuby z pusy nevypadly, vložila si je do podprsenky. Když se pak narovnala, zakously se jí do levého ňadra.

“Au!“ vžila se do situace, ale stopa nikde.

 

A co takhle příběh do třetice? Kolegyně z práce se svěřila, že si jednou dala zuby do kabelky, protože ji tlačily, a když v krámě potřebovala drobné, nahmatala je a předložila u pokladny. Pokladní už drobné nechtěla.

 

A zase nic!

 

Zatímco se vžívala do zmíněných příběhů, přišel Večer. Posadil ji do křesla, podal jí talířek s jakýmsi pokrmem a k tomu dva krajíčky chleba. Nalil pivo do sklenice, pustil televizi, zhasl světlo. Ona, protože umělé patro nedovolí vychutnat si delikatesu, vyndala z pusy protézu. Položila ji do prázdné misky a sledovala program. O pauze potmě z misky vyndala  kůrky chleba, které bez zubů nerozkousala, a hodila je přes zábradlí balkonu zvířátkům.

 

A najednou jí to došlo!

 

Vždyť včerejší večer probíhal úplně stejně. Také sledovala televizi. Zrovna tam v Star dance krásně tančil rybář Jakub Vágner, kterého si pamatovala jako kluka, když byla kdysi u jeho tatínka Karla na pracovní návštěvě v Průhonicích. Také automaticky položila protézu na talířek, aby jí chutnalo, kůrky chleba postupně k ní přikládala a o pauze potmě obsah talířku nahmatala a vyhodila z balkonu. Neměla ani ponětí, že zvířátkům nabídla i své umělé zuby. Ano, tak to asi bylo! Zadoufala.

 

Sotva se rozednilo, naklonila se z balkonu a sláva Pánu Bohu, zázraky se dějí! Mezi spadanými listy fíkovníku spatřila tolik postrádanou růžovou podkovičku.

 

Ještě nikdy v životě se tak rychle neoblékla jako dnes. Okamžitě seběhla ze schodů a plížila se kolem venkovní zdi domu, aby nezubatá nikoho nepotkala. Doplížila se pod balkon, sebrala svůj poklad a běžela ho domů umýt a nasadit.

 

Stoletá dáma zmizela. Nahradila ji dáma méněletá.

 

V tu chvíli jí telefonoval fešák s dotazem, jak je na tom, a měl radost, že je zase zubatá. Jak bylo jeho zvykem, neodpustil si moudrou radu: „Nedopusť, aby ti zubař nebo gynekolog při vyšetření recitovali své verše, nemuselo by to mít vždycky tak dobrý konec.“

 

No, a co já?  Poněkud otřesená tímto jejím příběhem vám ho předkládám  jako výstrahu k zamyšlení.  Opatrnosti není nikdy dost.

 

Ludmila Lojdová, kresba autorka