Alpy v zimě

Zimu jsem odjakživa milovala, vždy jsem netrpělivě očekávala první sníh a první sněhové vločky, když se začaly volně snášet k zemi, vzbuzovaly ve mně radostný vznešený pocit. Líbí se mi běloskvoucí, zasněžená, tichá krajina a mám v oblibě i všechny zimní sporty, které se dají v tomto ročním období provozovat. A tak jsem s radostí přivítala i zimní pobyt na horách ve Wallisu, ve švýcarských Alpách.

Jaké však bylo moje překvapení, když tentokrát byly hory přímo zavaleny sněhem, který neustále padal. K horské chatě, do výšky 1600 m, jsme se jen stěží autem, prudkými serpentinami a závějemi, vzhůru probojovali. Chata byla doslova zasazena do sněhu a dovnitř jsme se dostali chodbami, prokopanými sněhem. Bydlíme v přízemí a díváme se na terasu, zavalenou sněhem, téměř do výše střechy. V této oblasti Alp napadlo tentokrát skutečně, neuvěřitelných  - 2 m sněhu. V minulém období na horách řádila sněhová bouře, vichřice, nejezdily lanovky, lyžařské vleky, některé oblasti byly odříznuté od světa a přístupné jen helikoptérou. I my jsme byli v horské chatě opravdu doslova zapadlí.

Po nějakém čase nám pomalu docházely navezené zásoby jídla, bylo třeba je trochu doplnit. Bylo třeba zajet z hor dolů do městečka. „Objednám se telefonicky i u kadeřnice a spojím nákup s návštěvou kadeřníka,“ říkám manželovi. „Ještě počkej, vždyť vidíš, že pořád sněží, zásoby nám ještě na chvíli vystačí,“ přemlouvá mě manžel. Ale pobyt v klidu a teple na chatě už mi připadal příliš dlouhý, což už mé neklidné povaze nevyhovovalo, a tak jsem se vydala autem na cestu do údolí. Cesta dolů do městečka trvá asi tak ¼ hodiny, a tak jsem se v ½ 8 vydala na cestu, u kadeřnice jsem měla být v 8 hodin ráno. Takto brzy ráno cesta nebyla ještě prohrnutá, na cestě ležel čerstvě napadlý sníh. Pár aut také směřovalo dolů do údolí, všichni jsme jeli pomalu, rychlostí asi 30 km/hod. I místní jeli krokem a dodržovali značné odstupy. Strašně to klouzalo, auto bylo částečně neovladatelné, připadala jsem si pomalu jak na sáňkách. Ne vždy jsem měla vládu nad svým autem. Serpentiny však zahýbaly prudce dolů. Tato vozová cesta patří mezi jedny z nejstrmějších cest ve Wallisu. Silnice byla místy poškozená, při vichřici část svahu i se silnicí ujela, v jednom místě, asi třetina vozovky. (V noci bývá tato silnice uzavřená, protože ji opravují). Nicméně asi po půl hodině strastiplné cesty jsem přece jen „doklouzala“ dolů.

Kadeřnice se snažila a udělala mi pěknou frizúru, byla jsem spokojená. Říkám: „Jen jestli mi hezký účes v tomto počasí vydrží, pořád padá sníh.“ A navlékla jsem si teplou čepici. Ještě jsem v pohodě nakoupila a vydala se vzhůru do hor sněhu a ledu, už pohled na tyčící se strmou cestu vzhůru, na hory sněhových hradeb, ve mně vzbuzoval respekt.

Již po dvou serpentinách, kdy jsem jela raději prostředkem silnice, v obavě, abych neuvázla, jsem si uvědomila, že protijedoucímu autu bych se nevyhnula. Kola se totiž protáčela a nemohla jsem se hnout z místa. Ať jsem se snažila všemožně, nehnula jsem se z místa. Displej vysílal varovné signály POZOR NÁLEDÍ! Strachy jsem znervózněla. Bylo mi úzko! Co teď? Musela jsem se dostat alespoň na okraj silnice, abych nepřekážela provozu.

Rozhodla jsem se zastavit a nasadit řetězy. Bez řetězů se nahoru nedostanu, bylo mi jasné. Řetězy jsem měla fungl nové, ještě zabalené. Asi před měsícem jsem si přečetla doma v obýváku návod, jak je na kola nasadit. Na sobě jsem měla teplé boty, bundu s kapucou, čepici, lyžařské rukavice a texasky. Vyndala jsem si návod, který byl naštěstí, na vodě odolném papíře, takže se nerozmočil, pořád totiž sněžilo. Odhodlaně jsem si, téměř sedla, do hlubokého sněhu a bez rukavic se snažila řetěz zasunout pod kola auta. Řetěz se však zaseknul, ať jsem s ním cloumala na všechny strany, nemohla jsem ho dostat na kola, ani ven. Zkřehlé ruce mě studily, tuhly a omrzaly, vítr a sníh mě bičovaly do tváře, v třeskutém mrazu, v promočených texaskách, jsem se chvěla zimou. Byla jsem bezmocná. S řetězem nehnu. A nepohnu se ani z místa.

Nastoupila jsem do auta a říkala si: „V takovýchto situacích je dobré, že mám alespoň dostatek benzinu a také nabitý mobil.“ Vytočila jsem číslo pojišťovny, která nás již mnohokrát, v různých nebezpečných situacích zachránila. Vylíčila jsem svůj problém. „Litujeme, ale odtahová služba není v naší kompetenci, zavolejte si číslo …… „ Naštěstí jsem měla i tužku a papír, abych si číslo zapsala. Volám tedy Motoservis. To mě ten kadeřník přijde hodně draho, projelo mi hlavou. Ale hlavně, abych se vůbec dostala domů. Vyzváním dlouho, nic, ticho, telefon zaklapnul. Asi nejsou na příjmu a mají naléhavé případy.  Co teď? Kolem mě projelo několik aut, a nikdo ani nepřibrzdil, nikdo nebyl ochoten mi pomoci. Uvažuji, jestli by mi někdo pomohl v Čechách?

Nedá se nic dělat, jestli to nezvládnu sama, tak tady zmrznu. Vystoupila jsem odhodlaně z auta, vzala si lyžařské rukavice a snažila se řetěz alespoň uvolnit a vyndat. Nic jsem nedbala na to, že rukavice byly vzápětí černé. Po delším úsilí a značné fyzické námaze, se mi podařilo řetěz uvolnit. Dala jsem ho do kufru. Asi po půl hodině námahy a zkoušení se mi dokonce podařilo se s autem, bez řetězů, hnout z místa a popojet kus vzhůru do kopce. Ale kola tak podkluzovala, že mi bylo jasné, že do nejpříkřejšího svahu, který mě ještě čekal, se bez řetězů nedostanu.

Najela jsem si tedy, v širším místě cesty, ke straně a rozhodla se udělat druhý pokus – nasadit řetězy. Tak dlouho jsem koumala, nedbajíc mrazu, zimy, nepřízně počasí, dokud se mi nepodařilo přece jen řetěz pod kola zasunout, spojit a zacvaknout. Zachytila jsem účastný pohled projíždějícího řidiče sněžného pluhu, který by mi snad i pomohl, ale po prvním úspěchu jsem vyzařovala tolik sebevědomí a tvářila se natolik vítězoslavně, že poznal, že tady nemusí zasahovat. Suverénně jsem si nesla i další řetěz, k druhému kolu a povzbuzena první úspěšností, pustila jsem se do práce. Podařilo se. I druhý řetěz byl nasazen.

Rozjela jsem se. Řetězy držely, konečně mě auto poslouchalo. Připadala jsem si neporazitelná. Blížila jsem se k vesničce. Projíždím vesnicí, ale najednou proti mně – sněžný pluh. Zabíral celou šířku silnice. Co teď? Nikde kolem žádné místo, abych se mu mohla vyhnout. Zbývalo jen najet do vysoké a neprohrnuté vrstvy sněhu. V nejhorším případě, dojdu už domů pěšky, utěšuji se. Ale s řetězy se mi podařilo i z hlubokého sněhu se vyhrabat a konečně se dopravit domů.

Ulehčeně jsem si oddychla a zbavila se pocitů napětí, neklidu a úzkosti, z dosud  mě neznámých nebezpečných situací. Manžel v horské chatce také nasychal strachy, uvědomoval si nebezpečí a prý si připadal jako tygr v kleci.

Po odpoledním odpočinku jsme se rozhodli si udělat s manželem ještě malý výlet na sněžnicích. Chůze na sněžnicích je celkem dosti fyzicky náročná a zvláště namáhavá byla tentokrát, neboť jsme zapadali do čerstvého a ještě neslehlého sněhu, téměř po kolena. Vydali jsme se nedalekou sportovní cestou se zastaveními, kterou známe nazpaměť. Nedaleký les byl pohádkově zasněžený, kochali jsme se jeho bílou nádherou. Sotvaže jsme však došli do lesa, ležel tam přes cestu strom. Ale viděli jsme po mohutné vichřici i další četné polomy, stromy tam ležely popadané jako sirky. Sotva jsme obešli sněhem, cestou necestou, jeden strom, ležel tam další a další. Les se změnil v prales. Polomy úplně změnily ráz krajiny. Popadané stromy nás tak dezorientovaly, že jsme ztratili cestu a jen matně tušili směr naší cesty. Bílá zasněžená nádhera pozbyla svého kouzla ve chvíli, kdy jsme nevěděli, kudy dál. Dohonila nás paní, také na sněžnicích, asi tak středního věku, která šla vlastně po stopách za námi. Nikdo jsme nevěděli, kudy jít dál. „Máme možnost se po stopách vrátit, ty ještě nezapadly sněhem, nebo to risknout a pokračovat hlubokým sněhem neznámo, kam,“ navrhoval manžel. „Já se raději vrátím, jistota je jistota,“ usoudila paní. Ve mně však zvítězila má dobrodružná povaha, nevzdáme to: „ Jdeme dál.“ Jaké však bylo naše překvapení, když místo kopce dolů, jsme narazili na vršek. Pokračovali jsme však v namáhavé cestě dál, směr jsme jen tušili. Po nějakém čase bloudění a k našemu údivu, jsme po chvíli narazili na cestu, která vedla do našeho cíle. Ve chvíli, kdy jsme viděli, kde se nacházíme, jak malý kus cesty jsme ušli, uvědomili jsme si, že známý lesík vypadal úplně jinak, tak tajuplně a neprůchodně.

Došli jsme do známé osady a rozhodovali se, kudy se obloukem vrátit domů. Měli jsme v podstatě dvě možnosti. Buď se vydat bílou plání, kde bývaly lyžařské stopy, nyní totálně zapadané sněhem a nebylo po nich ani památky. Nebo jít po stopách od sněžnic, sotva znatelných a obejít les. Podívala jsem se k nebi, jež se ztemnělo. Přepadl mě tísnivý pocit. Sněžné mraky a mlha zaplavovaly okolí a nezadržitelně se valily směrem k nám. Vzápětí zakryly pohled na les a blížily se k pláni. V tu chvíli jsem si uvědomila další nebezpečí. Nemůžeme se přece vydat sněhovou vánicí a v mlze, nevidíce ani na krok, po bílé nepřehledné pláni, neoznačené žádnými tyčemi. V bílé tmě by se člověk vůbec nemohl orientovat a ztratil by cestu. I z ranní, hororové jízdy autem jsem byla ještě trochu rozechvělá, a tak zvítězil pud sebezáchovy a zvolili jsme delší cestu okrajem lesa a dále, po stopách sněžnic, jsme došli až domů.

Zdá se, že jsem z touhy po dobrodružství vyléčená a do dalších experimentů se raději pouštět nebudu. Tentokrát to nebyla v Alpách žádná zimní, zasněžená, idylická romantika, ale dostala jsem před nástrahami těch mohutných, ledových alpských velikánů (které se vypínají až do výše 4600 m)  - značný - respekt!

Jindra Mannová