Setkání s Marcelou na Tasmánii

V srpnu odešla na věčnost výrazná osobnost australského exilu Marcela Čechová. Dozvěděla jsem to až nedávno. Ta uveřejňuji úryvek z mé připravované knihy  jako milou vzpomínku.

Přes poledne jsme se ukryli do stínu domu, ale kolem čtvrté už jsme se zase nořili do vody. Když jsem si namočila vlasy a byla řádně celá namazaná krémem s vysokým faktorem, bylo to fajn. A také, že foukal poměrně silný vítr. Zrovna ve chvíli, kdy jsme s Mirkem seděli po krk v řece a nechali se houpat vlnami, a já jsem mluvila o manželích Čechových, které jsem potkala v Melbourne a kteří také v této době mají dle plánu cestovat po Tasmánii, přiváděl Petr, který s námi odpoledne plavat nešel, zdáli nějakou dvojici lidí. Když přišli blíž, byli to Josef a Marcela Čechovi. Radost ze shledání v tom krásném místě světa! Brouzdali jsme pak několik hodin podle řeky i moře v písku, smáčeli se ve vlnách, sbírali mušličky a povídali.

Čechovi žijí nyní „na penzi" v Queenslandu, na pokraji předlouhých krásných pláží, v místě, kde je po většinu roku léto, jen dva měsíce je zima, což znamená deště. Dopracovali se k tomu však dosti tvrdou fyzickou prací. Opravovali staré domy a ty pak prodávali. Znamenalo to po dlouhá léta brát do rukou zednické lžíce, cihly, maltu - a makat a makat. Rodiče i dorůstající děti to činily. Děti díky této píli mohly vystudovat a rodiče odhodit cihly, nanést regenerační krém na zničené ruce, které však navždy už zůstanou poničené, a nastěhovat se do Queenslandu. Ale, protože rodiče mají stále touhu poznávat, věnují čas cestování. Vzali to od Číny po Jižní Ameriku, Českou republiku, Švédsko a mnohé a mnohé další státy až po Tasmánii, kterou, ač je vzdálená od Queenslandu pouhých asi 3.000 kilometrů, neměli možnost zatím poznat.

Marcela přičichla v ještě v Praze před odchodem v roce 1968 k novinařině. V Austrálii psala do Hlasů Čechů a Slováků a byla známa svými vyhraněnými postoji. Napsala i pár článků do Českého dialogu, které měly polemické ohlasy. Alespoň se něco dělo, nejhorší je stojatá voda.

Myslím, že Marcela je člověk s upřímným srdcem a důvěrou v lidi, do té doby, než ji zklamou. Protože je ve své důvěře, podobně jako já, i dosti bezbranná. Ale myslím, že má některé své názory a postoje vyhraněné až příliš černobíle. I o tom jsme si povídaly při procházce na pláži poblíž Swansea v Tasmánii.

V každém případě musím zdůraznit, že Marcela Čechová, žijící již třicet let v Austrálii, je osobnost krajany po celém australském kontinentě velmi uznávaná, jejíž slovo má skutečnou váhu. Řekne-li například Marcela: „Tu Střížovskou neberte, ta je nějaká divná," bude to mít širokosáhlý dopad a málokdo bude mít zájem se mnou v celé ohromné Austrálii mluvit. O to víc jsem ráda, že si s Marcelou v podstatě rozumíme. Jsem vždycky ráda, když potkám někoho, kdo je mi sympatický, má třeba některé jiné názory na různé věci, ale dokážeme ty různosti tolerovat a přátelsky se bavit o tom, proč existují.

Její manžel Josef je i přes důchodový věk velmi pohledný mužský, který musí v sobě mít vzácnou vlastnost tolerance a chápání druhých, protože žít po léta vedle tak vyhraněné osobnosti, jako je Marcela, není asi vždycky snadné. Ale protože toto Marcela při své inteligenci dobře chápe, jde skutečně o hezké manželství.

Eva Střížovská

Na snímku zleva Mirek, Josef a Marcela