Austrálie a StB v Praze

Austrálie a StB v Praze před třiceti lety

(Dodatečně vložená epizoda do připravované knihy v roce 2019.)

Když přijel Petr Rada v roce 1990 nadobro do Prahy, přivezl sebou kamaráda Bedřicha. Ten byl tou dobou majitelem a tvůrcem největšího filmového studia v Sydney. Mimo to byl (a asi je, ale teď už se dlouho nevidíme) úžasně noblesní gentleman. Například vstával, když stála žena, nosil jim květiny a byl moc milý. A to nejen k ženám. Ke všem lidem tady, protože byl přesvědčený, že co Čech, to je nejlepší člověk na světě. Jeho tatínek ho do Austrálie z Československa jako chlapce odvezl v roce 1948 poté, co strávil za svou odbojnou povahu léta v nacistickém žaláři  a poté v komunistickém. Z Opletalovy ulice, kde tehdy byla komunistická vyšetřovna byl vyhozen z okna ve čtvrtém patře. Jako mrzák o berlích se rozhodl pro emigraci. Přes to všechno zůstal fanatickým českým vlastencem. A k tomu vedl i svého syna. Všichni co jsme se s ním v Praze setkali, jsme byli očarováni jeho nekonečně přátelským chováním k nám i obdivným přístupem ke všemu českému. Přivezl sebou moc hezký dokumentární film, který udělal hned po Sametu. Byla to v podstatě poetická propagace Česka. Film začínal kněžnou Libuší, pokračoval našimi nejslavnějšími historickými momenty a končil krokem k nastávající demokracii. Byla v něm oslava nejúžasnějšího národa na světě a jeho nadějným pokračováním. Vyrobil ho na vlastní náklady, přivezl jeho kopie, které rozdával a prosil, abychom je dávali lidem, kteří mohou v politice udělat něco dobrého. Ach, jaká to naivita. Samozřejmě, že jsem se jako novinářka moc snažila. Ale vsadím se, že nikdo z těch, které jsem filmem podarovala, se na něj ani nepodíval. Copak jim šlo o nějaké dobro? Spíš jen o to, aby urvali tučná koryta. Ne všichni, ale tihle měli nesilnější hlasy, takže ti hodní ostrouhali.

Ale Bedřich nepřivezl jenom film. Také sebou vzal do Prahy vlivnou australskou senátorku Beryl Bishop, která by pro český národ mohla v Austrálii lobbovat. A protože v té době jsem byla účastna založení Čs.-australské společnosti přátelství, jak byl snad ten název, začala jsem spolupořádat setkání a večírky. Ten nejvydařenější byl ve sklepě U Melouna na Starém městě a mj. se jej zúčastnila i tehdejší pražská australská ambasáda. Tedy její, mimořádně milí lidé. Nevím, kde jsme na to tehdy vzali, ale U Melouna teklo víno proudem, hrála kapela (mí přátelé) a zpívalo se, až se hory zelenaly. Senátorka Bishop vynikala svým koloraturním sopránem především v písni Sedí sokol na javori. Bylo to moc hezké setkání. A následovala řada dalších, např. na Novotného lávce, kde měl dobré styky jeden z členů na přátelské společnosti. Jedním z výrazných účastníků byl i Jan Domabyl, o kterém mi kdysi napsala moje kamarádka Pavla z Melbourne: Hele, komunisti v Československu přišli na ohromný nápad, jak emigranty rozhádat. Nabídli, že kdo zaplatí asi 30 tisíc a podepíše jakousi dohodu, bude mít vztah upravený a může tam jezdit, např. když mu umře matka.  A lidi se fakt rozhádali. Rozdělili se na upravence a ty ostatní. A představ si, že zdejší chlípník si to zaplatil, aby mohl jezdit za českýma holkama, ty prej mají nejlepší k..ndičky.

Ten chlípník byl Jan Domabyl. A já jsem byla včera docela šokována, když jsem ho viděla v naší tv v jednom zábavném pořadu. Bylo mu už 93 let a mluvil jenom o sexu a to docela sprostě.

Ale zpátky k naší Austrálii. Ten sprostý pán nebyl jenom boháč, který se napakoval na prvním sydneyském sexshopu, ale i StBák. A sebou do přátelské společnosti přivedl i další soudruhy. Takže se ta „naše" parta za chvíli skládala z australské ambasády, z mých přátel a skupiny estébáků, které nechci jmenovat, protože už nežijí a věřím, že v peklíčku se jim daří všelijak.

Co však zmíním je, že tedy vím, proč se australská ambasáda neusadila v Praze, jak měla původně v úmyslu, to je pochopitelné. Ve Vídni je StB asi tolik neotravovalo....

ES

Na obr. Hany Rysové Ausralané U Melouna, vlevo Berwyn Bishop