VÝROČÍ

Olga Szymanská listopad 2019 Kultura česky

Byla jsem na vernisáži výstavy Listopad 1989 k letošnímu 30. výročí listopadu, a to v Muzeu Beskyd ve Frýdku-Místku. S tématem nejdůležitějších událostí konce let osmdesátých a s přihlédnutím i k období let 1968-1969 jak v Praze, tak v metropoli Lašska. Úsměvně na mě působila slova kurátorky, že v roce 1989 jí byly dva roky. Při prohlídce výstavy mě napadlo, že kromě skenů fotografií, novinových článků a hesel mohla přidat i výpovědi pamětníků či promítání filmu. Dovoluji si proto na tomto poli přispět svou troškou do mlýna.

 

Ve víru pohnutých dnů listopadu 1989 jsem se ocitla přímo v Praze. Získala jsem tu práci, později i možnost bydlení. A jelikož jsem do Prahy jezdila už dříve, tedy již roku 1988 jsem byla i na Škroupově náměstí v Praze na tehdy povolené demostraci s proslovy disidentů, hlavně V. Havla a V. Malého. A zažila silný pocit lidské jednoty. Od května 1989 jsem nastoupila do tehdejšího Československého rozhlasu. Slíbené místo v redakci na Vinohradské nebylo, a proto jsem začala pracovat v objektu rozhlasu v Nuslích. Zvláštní, že měsíc ve vrátnici, pak jako korektorka. V pracovních papírech, které jsem později dostala přímo, protože do té doby to možné nebylo, stálo: rozhlas - poslat do Nuslí, zařadit na místo vrátné, později snad korektorky.

V Nuslích jednopatrový dům. Nad několika schody vchod do prostorné haly, vpravo první místnost pro zvukaře s kvalitní technikou, která tehdy neměla konkurenci. Z haly více dveří, za nimiž u psacích strojů písaři a písařky, mezi nimiž i mistryně světa v rychlosti psaní na psacím stroji. Krásné dřevěné schodiště do prvního patra, kde seděli překladatelé a korektoři v čele s Dr. V. Miltnerem, s nímž byla radost probírat různá témata u kávy či po práci v blízké hospůdce. Pro režim byli tito jmenovaní a i další tzv. politicky nespolehliví, a proto sem uklizení. Všichni vč. vrátných pracovali na směny. S vedením z kanceláře pod střechou malá skupina v suterénu na jednu.

 

Ten objekt rozhlasu byl obecně zván Monitor. "Nenápadný" obrovskou anténou na střeše, že byla vidět z větší vzdálenosti i z letadla. Po mém nástupu se mi vybavil výjev naší rodiny v Náchodě. Otec na balkón našeho bytu v druhém patře sestrojil  "nenápadnou" anténu či spíš anténní konstrukci, že byla vidět široko daleko. Dařilo se mu chytat na ni hlavně polské tv-programy, z nichž jsme věděli o pohnutých událostech víc, nežli z tv české. V propojení i s událostmi srpna ´68 se mi ještě vybavil zážitek: jak s rodinou bez otce, který v Náchodě ještě musel zůstat, jedeme do Hradce Králové velkým stěhovákem v koloně mezi tanky a náklaďáky, plnými "rusáků". I to, že termín stěhování, dlouho dopředu naplánovaný na zrovna 21. srpna 1968, jsme nemohli rušit či posunout a v ten den se museli přestěhovat! Jinak by se nám stalo, že se ocitneme doslova na ulici, neboť by náš nový hradecký byt obsadila rodina "rusáčka-důstojníčka". A i s tím souvisel, byť nepřímo, můj pozdější nález v Nuslích: papíry s více návrhy skvostného loga - hlavičky: stěžejním motivem všech návrhů byl obrys mapy tehdejšího SSSR s temně rudým výběžkem na levé straně jeho území a pod ním - Československá sovětská socialistická republika!

 

A jaký byl smysl Monitoru? Veliký satelit zachycoval veškeré zprávy tzv. "štvavých" stanic, především Hlasu Ameriky, Vatikánu a dalších, které vysílaly každý večer. Jejich relace technici nahráli na pásky onou kvalitní technikou, oproštěných proto od všech šumů a ruchů. Písaři a písařky tyto nahrávky dostali ráno při příchodu, aby je z magnetofonů, napojených na sluchátka jasně slyšeli do oušek a tak slovo za slovem je na svých psacích strojích pěkně a přesně sepsali. Odpolední směna sepsala i štvavé záznamy, připravené překladateli z cizích jazyků. Korektoři mezitím kontrolovali již napsané. Poté se vše přepsalo na přísně číslované množící blány (kdeže byl xerox!) a ty se předaly do sklepa. Zde se přes kopírku mechanicky přetiskával na papíry přesný počet každé stránky. Ty se zkompletovaly do souboru, jež byl vložen do desek určité barvy, což mělo svůj význam. Práce končila kolem desáté večer - zde vše pod dohledem tzv. tajné osoby. V noci speciální auto naložilo a do rána muselo rozvézt desky - červené pro hlavu státu a stranu, modré vládě atd. To aby si štvavé zprávy o naší zemi a poměrech mohli další ráno u kávy přečíst ti námi jednomylně volení.

 

17. listopadu 1989 jsem po ránu dojela nejdřív do centra aspoň nasát atmosféru, jelikož jsem musela na směnu do Nuslí. Události na Národní mě sice minuly, ale v Nuslích jsem s druhými v ten den i dny další prožívala rušné chvíle. S výjimkou 21. listopadu, kdy jsem se - podruhé a znovu za osudově pohnutých okolností - stěhovala. Vzpomínám si, že stěhováci byli ochotni mi obrazně přestěhovat třeba zámek, jak prahli z východočeského kraje dostat se do Prahy.

Památného sedmnáctého jsme v Nuslích zůstali přes noc, protože večer dorazili naši technici. Právě oni natočili ony "hluchavky"- četníky v helmách, jak pendreky mlátí bezbranné demonstranty, což byl důkaz pro tehdy stále opačné tvrzení jeich velitelů a dalších. Ty záběry jsme tedy viděli vůbec první. Pak jsme odsouhlasili, že to nejde nechat jen tak. Proto kluci odjeli se záznamem do televize a brzy ho viděl celý národ. Na spánek nebylo pomyšlení. Při notných dávkách kávy jsme debatovali, nad ránem si odlehčili českým, tehdy ještě trezorovým, filmem Bílá paní. Další den V. Miltner podával telefonem informace českým přátelům i do ciziny a cizojazyčně novinářům ze zahraničí. Více nás přijímalo telefonické gratulace, pozdravy v češtině a zprávy zvenku. Vzpomínám, že přicházely např. i od Škvoreckých, M. Formana, A. J. Liema, A. Lustiga, P. Landovského ad. V dalších dnech a týdnech se objevily i návštěvy osobností. Ten den však dojel do Nuslí ještě J. Rosák, tehdy působící v rozhlase, který zakládal OF ČsR a my se připojili. Po notném vyspání jsem dorazila a s jinými přejela do rozhlasu na Vinohrady, pak směrem Můstek před Melantrich. Další dva dny přišlo stěhování, pak zase Nusle. To už jsme - po popsaném kolečku přípravy zpráv k tisku - ve sklepě tyto, ovšem už s jiným obsahem, pomáhali tisknout a dávat do desek a další je rozváželi na již mnohem sympatičtější místa. Měli jsme možnost být i v Činoherním klubu, sice vzadu "na stojáka", ale to nám vůbec nevadilo. Prostě atmosféra parádní. A zažili jsme koncert na Staromětském náměstí, který dirigoval R. Kubelík: po něm jsme došli do pivnice U dvou koček, kde k poctě V. Havla a nastalých změn vedoucí všem nechal nalít zdarma štamprli, kterou jsme si svorně přiťukávali - dle hesla Národ sobě.

 

Pracoviště v Nuslích fungovalo do začátku léta roku devadesát, kdy bylo usneseno, že takové zařízení není již potřeba. Navíc nový ředitel rozhlasu rozhodl, že oněch čtyřicet lidí z Nuslí, až na výjimky, si bude muset hledat každý sám za sebe novou práci. Že přece ti, kdo tu pracovali, v nové době nemohou v rozhlase dál pokračovat z důvodů morálních. - A opět tu byla souvislost s mou pozdější situací: když jsem v divokých devadesátých jako redaktorka jednoho media v pátek redakci zamkla a odešla, v pondělí jsme se do ní už nedostala, neboť celé medium stačil někdo určený přes víkend zlikvidovat. - V. Miltner se vrátil do Akademie věd ČR, a tak jsme se aspoň s ním setkávali na neutrální půdě a vedli debaty. A dům v Nuslích byl jeden z prvních, který potomci majitelů dostali zpět v restituci a téměř okamžitě ho velmi výhodně prodali, dle zpráv zahraničnímu zájemci. - A to jsou mé hlavní vzpomínky a dojmy na listopad 1989 i ve spojitosti s dobou konce let šedesátých.

 

Na současné výstavě, která trvá do 19. ledna 2020, jsem přesto ocenila, že kurátorka z informací, byť nepřímých, tuto expozici realizovala. A že skrze její přípravu si, jak sama řekla, uvědomila význam nejen listopadových událostí pro vývoj naší společnosti.

 

 

Olga Szymanská

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012