Vrať se do hrobu!

Tato věta zazněla v jednom českém filmu, kde mladý člověk chtěl vyjádřit svou nechuť ke starým lidem. Co jsem jako mladá dívka začala rozum brát, stále bylo slyšet "mládí vpřed, mládí zelená", to je naše socialistická budoucnost. No, nepamatuji si, že by mne osobně nějaká podpora mládí potkala. V 15 letech jsem tančila rock and roll v sálech, odkud nás esenbáci vyhazovali, ve dvaadvaceti jsem měla dvě krásné děti, kterým jsem nemohla koupit ani jeden pomeranč, protože jsem na něj neměla, o bydlení nemluvě. A nevím, o kolik to mají dnešní mladí lehčí, poptám se a příležitostně to sdělím. V novinách můžeme číst, kolik je mladých nezaměstnaných, ale zase znám plno schopných mladých lidí, kteří se dobře uplatňují v různých oborech, vydělávají si slušné peníze, někteří z nich dokonce pomáhají jako dobrovolníci naší redakci...

Chtěla jsem se spíš trošku zamyslet nad tím stářím lidí. Myslím, že to je jedna z mála spravedlností na světě, že KAŽDÝ mladý člověk jednou bude starý. (Pokud se toho ovšem dožije.) Čas prostě měří každému stejně.

Nejvíce ze všech lidí na světě jsem vždycky milovala (ať mi drazí rodiče prominou) svoji babičku. Byla jsem jejím prvním vnoučetem, a tak mne náležitě rozmazlovala. Měla jen čtyři měšťanky, ve škole psali místo do sešitu ještě na tabulku křídou, ale přesto byla velice moudrá a sečtělá. Byla to moje nejlepší kamarádka (co na tom, že o 50 let starší). Mluvily jsme spolu o všech rodinných problémech, ač neměla televizi, věděla všechno, co se dělo ve světě, doma i v naší rodině. Vydávaly jsme se spolu v debatách na výlety do vesmíru, řešily problémy naší rodiny, a to úspěšně. Babička prostě byla osobnost s velkým O. Jedním z našich krásných období, ač to zní paradoxně, byly asi tři měsíce, kdy dostala v devadesáti letech zápal plic a já jsem si ji vzala domů do bytu 1+1, kde jsem žila s manželem a svými dvěma dětmi. Babička se uzdravila, neboť jsme ji k tomu denně nutili (asi uvěřila naší upřímné snaze a zmobilizovala své obranné látky). Byla moc roztomilá generálka našeho malého společenství, plná vtipu a dobrých nápadů a my jsme o ni láskyplně pečovali. Když se uzdravila, vrátila se domů, moc chtěla být samostatná. Že záhy umřela, bylo určitě její přání, a na smrtelné posteli měla velmi šťastný výraz...

Ale je spousta starých lidí, kteří jsou bez podpory svých blízkých. Ať už proto, že jsou jejich děti a vnoučata velice zaměstnáni, či sobečtí, či ... dosaďte si sami. Ale výsledek je ten, že starý člověk, oslabený fyzicky a často i psychicky, většinou nedokáže bojovat za svá práva, za důstojné stáří v důstojném prostředí. Nemluvím ani o aktivní podpoře, jaká je věnována například důchodcům v Nizozemí, to jsou celé programy pro to, aby se ti lidé nenudili, aby neupadali do lhostejnosti. Aby, než se skutečně dostanou do hrobu, měli hezký čas.

Eva Střížovská