STIBOROVY ALMANACHY

Alena Klímová září 2019 2019 Kultura česky

Vlastně se musím přiznat, že mne zlobí, ale i rozesmutňuje, že zatím v Čechách, na naší rozdvojené literární scéně, nestálo nikomu za povšimnutí vydání dvanácti básnických Almanachů, jejichž editorem je jejich spoluautor, básník Vladimír Stibor.

Ani jedna ze dvou organizací českých spisovatelů, jako je Obec spisovatelů a Unie českých spisovatelů, které vznikly nedobrým a zbytečným rozštěpením tehdejšího fungujícího Svazu spisovatelů po roce 1989, si nikterak významně nepovšimla, že v té české kotlince kdosi shromáždil mnoho básníků, a to nejen z České republiky, ale i Čechů z USA, Švédska, Dánska, Německa, Slovenska, Chorvatska, Švýcarska, ale i z daleké Austrálie. Mnoho přispívajících vlastní dokonce v těchto dvou organizacích členské legitimace.

Ve Stiborových Almanaších, které přicházely na svět už od roku 2003… a pro absolutní nedostatek financí jsou presentovány v chudičkých kabátcích, což je velká škoda, je zastoupeno mnohdy až sto básníků. Je to snad málo? Mnozí krutí kritici, a těch vždy bude dostatek, budou vznášet nejrůznější námitky, že se tam chtějí zviditelnit lidé nezralí, že mnoho básní je zaměřeno ryze subjektivně a nevypovídá o soudobém stavu vyspělé lidské… tvůrčí populace, že je to nedokonale řemeslnicky zvládnutá a málo profesionální výpověď literátů této doby, kteří se rádoby pasují do výsostné pozice básníků a vůbec, poezie v dnešním dravčím a požitkům těla holdujícím světě je „Nekomerční“ a basta.

Jak slepí jsou tito kritici! V Almanaších je samozřejmě část básníků, lidí zdravě tvůrčích, kteří jsou teprve na cestě, ale jsou tam i ti už zralí a schopni přetvořit svůj pocit světa do slov, která souzní s dušemi mnohých a příznivě je osloví. V těchto Stiborových Almanaších jsou však i ti, kteří byli jaksi vesmírem vyvoleni k poetické tvorbě. Samozřejmě, že je jich jako šafránu. Vždyť se říkávalo v dobách dávných, že například na Lesbu byl před skoro šestadvaceti stoletími básník králem. Králové si stěžovali, že oni sice mohou být králi, ale básníky být nedokáží, protože být „Básníkem“ znamená se jím narodit, dostat duši jemnou a zranitelnou jako je kůže psů Naháčů, a být jaksi „vyladěn“ k tomu závratnému sférickému šepotu, který za podivuhodných a těžko definovatelných podmínek je sdělným a jen právě této oslovené bytosti slyšitelným…

Přede mnou, na psacím stole, leží  vysoký štůsek útlých básnických sbírek spisovatele, básníka a editora, Vladimíra Stibora. Vlastním také několik jeho prozaických knih a sborníků, týkajících se po většině zajímavých příběhů z „Kraje lidí a kamenů“, z kouzelného a inspirujícího Sedlčanska pod vrchem Cunkovem. Poblíž něho se v roce 1959 pan básník narodil. Tady se též tento neuvěřitelně plodný muž, s nesmírnou houževnatostí, pouští i do málo v české kotlině navštěvovaného prostoru. Od roku 2003, až do doby dnešní, dovedl k porodu  už výše zmiňovaných dvanáct literárních dítek… básnických Almanachů.

Vladimír Stibor vzhledem určitě nepřipomíná astenického zasněného básníka z lidských archetypálních představ. Je to mohutný muž, s veselou opálenou tváří a laskavou povahou. Dokáže vzít… ve chvílích, kdy jde o samu obživu jeho rodiny, do ruky sekeru a pokácet lán lesa. V této době, a je to zajímavé už z toho důvodu, že významní muži Česka pracovávali v pivovarech…. pracuje jako dělník v kotelně Lobkovického pivovaru na Sedlčansku. Je evidentní, že vůně sladu, té „Duše“ zlatavého moku, nasládlá vůně klíčícího ječmene z Hané ve sladovnách i vůně chmelení naším zeleným zlatem, nikterak neumenšila tvůrčí invenci tohoto muže. Prakticky jen v přestávkách mezi tvrdou a skrovně placenou prací kotelníka vznikl poslední, dvanáctý Almanach, s názvem Delty domovů, ve kterém je zastoupeno „jen“ sedmdesát básníků z celého světa. Nejmladšímu je šestnáct a nejstaršímu devadesát let.

Lze si ho představit jak usilovně a s velkou zkušeností a empatií pracuje na poli editorském a shrben nad klávesnicí PSčka, stylizuje výtvory mnohých, Múzami více či méně líbaných bližních, do výše zmíněných, Almanachů. Vymýšlí pro ně názvy, které jsou dokonale poplatné jeho básnické invenci. Rodí se sousloví jako: „Země v níž se rozednívá“, „Básníci z podkroví“, „Ptáci z podzemí“, „Pastýři noci“, „Rybáři odlivu“,“Pastýři noci“, „Schodiště příběhů“, „Před hradbami noci“ i „Slova nejsou tam, kde je vidíme“, „Řeka úsvitu“, „Noc plná žen“ i ten poslední Almanach, „Delty domovů“, který byl slavnostně uveden mezi čtenáře a milovníky poezie 28.. června 2019, opět ve Slovenském domě v Praze 1, v Soukenické ulici, kde je pro české básníky příznivě naladěné a krásné útočiště.

Je příjemné a duši povznášející vnímat, jak rychle přibývá těch, kteří touží do těchto Stiborových Almanachů ukotvit svoje veršovaná dílka. Lidé posílají básně z mnoha světových destinací, je jich 54, za rok 65, další rok už 70… 83…. 100. Jejich, do Almanachů přiložené krátké životopisy, svědčí o tom, že jsou to vysoce kvalitní lidé z nejrůznějších profesí. Lidé, milující a ctící samu „Královnu Poezii“. Lidé vysoce tvůrčí. Další zajímavostí je to, že pan básník a editor,Vladimír Stibor, vymýšlí velmi zajímavé otázky, na něž žádá krátká zodpovězení, a tak tyto drobné myšlenkové celky mají svěží a neopakovatelnou výpověď o jednotlivých tvůrcích této almanachové poezie.

Jak nelehké je v dnešním prostoru adorované komerce, na trhu české knižní tvorby, uplatnit jakékoli… i vynikající knižní dílo, by mohl patrně pan básník vyprávět… Mnozí z nás přispívajících, mnohdy zrozením do totalitní doby nesmyslně stigmatizovaní tvůrci, toto bezesporu též bolestně vnímají. Vždy, po nepříjemných peripetiích s vydáním dalšího Almanachu,( i finančních samozřejmě) se pan Vladimír Stibor zapřísáhne, že už žádný další Almanach nebude. Všichni chápavě a smutně přikývneme. I když ho obdivujeme. Ale za chvíli opět už slyšíme: „Vždyť mi dochází tolik, tolik příspěvků z celého světa… tak nevím, možná…, seženu-li trochu peněz a nakladatele…?“ Jó, kdyby šlo o vydání kuchařky, to by byla jiná! Ale než tento silný porodník dovede k porodu novou knihu-Almanach je nutno ještě hodně kroků podniknout a mnoho neschůdných cestiček prošlapat. Musí být doslova škemráno o finanční výpomoc při vydávání sbírek i Almanachů a je evidentní, že mnohé bohaté instituce dnes ruku otevřenou nemají. Nelze však už chápat a odpustit, že ti, kteří napomáhat mají, jsou k tomu dokonce státem určeni, jsou nevšímaví a nenápomocní.

Na základě současného materialistického přístupu k lidské tvorbě, vznikla někdy na počátku nového tisíciletí nesmyslná fabulace, že produkce básnické tvorby – poezie… je „nekomerční záležitost“. Ano, určitě lze říci, že jen malé procento vysoce vyspělých jedinců rozumí básním a dokáže se naladit na výsostný výboj básníkovy mysli v okamžiku jeho inspirace a tudíž má potřebu koupě. Dávná paní Sapfó, i bojovný řecký bard Alkáios by se nad tímto současným stavem literatury jistě se smutkem obrátili v lesbickém hrobě! Nemluvě o chudákovi Orfeovi, kterému prý thrácké ženštiny utrhly hlavu s tělo roztrhaly. Hlavu a jeho lyru, dávné barbito, moře odneslo až k ostrovu Lesbu, a tam prý… dosud… jeho zpěv zní nad hrobem jeho úst. Tam prý též, od té doby, zpívají slavíci nejkrásněji. Už tehdy to někteří bardi neměli lehké…Avšak po celá tisíciletí byla světová tvorba dobrých básníků spíš nadčasovým elementem, ozdobou literatury a sami vládci tohle cítili. Za jediný zažloutlý rukopis, například Rimbaudovy či Verlainovy básně, by se i dnes patrně vydražily milionové částky. Básníky se zkrátka lidé rodí i když trocha řemeslné práce v jejich tvorbě býti má… Jejich inspirovaná tvorba, jakýsi tisícivoltový výboj imaginace, je výsostným darem lidstvu.

O to úžasnější je, narodí-li se nějaký… sedlácky zdravě vypadající Sedlčan, nejen básníkem, ale i editorem, manažérem, dřevorubcem, pečlivým tátou a láskyplným manželem, a doslova nadějí těch, kteří nevědí jak presentovat svá dílka. Je možno s gurmánskou chutí procítit, jak se ve svých básních Vladimír Stibor stává navíc ještě náruživým milencem, Berberem, ale i nosičem beznohých. Vytrhává hvězdy z kořenů a při tom touží po té jediné, jíž stékají sedmikrásky po mladém hrdle… Pro verš noří ruce do nádob z nejstaršího jílu… a přežívá i s Ne-Lehkým Škrábnutím.(Lehké škrábnutí-název sbírky).

Osobitý styl a svěží esprit oslovujících metafor tvoří jedinečný obraz duše tohoto, tak trochu surrealistického, českého básníka. Básníka, spisovatele a pracovitého editora nejen Sedlčanska. Osnovou i útkem jeho života i díla je však bezesporu lidská obdarovávající, ale jaksi i příjemně mužná láska. Ve verších bez zábran ozřejmuje její úchvatný prožitek. Definuje svůj vlastní Pocit světa a tím pomáhá ke kouzelnému prozření i nám ostatním. Jistě toto vše, ale i veškeré jeho heroické usilování bude jednou kladně souzeno a lze si přát jediné… Aby to bylo ještě za jeho života. Nezbývá, než vzdát dík takovýmto obětavým,vysoce inspirovaným a pracovitým lidem. S nenapodobitelnou empatií a výsostným citem jeho styl i přínos vystihla pražská literátka, paní Františka Vrbenská. Náš úklon by jí též měl patřit, stejně jako všem mužům i ženám, kteří podobně jako Vladimír Stibor, zcela nezištně, téměř bez materiálních prostředků a velmi pilně pracují i při svém výsostném obdaření nejvyšším darem, což je schopnost tvorby, schopnost rozsévat zázrak veršů na zkypřené pole Královny Poezie… (i takové je dnešní Česko…) na němž něžně manévruje tato krásná a kouzelná paní!

Alena Klímová-Brejchová (kresba autorka)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012