150. výročí Čechohradu,

duben 2019 Dějiny česky

150. výročí Čechohradu, původně české obce na Ukrajině

 

V dubnu 1869 byl založen Čechohrad /ukr.Новгородківка/, jediná česká kolonie Záporožské oblasti.

Proč vůbec Češi opustili své domovy a z jakého důvodu hledali štěstí v ukrajinských jižních stepích?

 

Historický kontext odchodu Čechů z vlasti

Po bitvě na Bílé hoře r. 1620 byl zpečetěn osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let tato bitva ovlivnila osud českého státu. Jak píší spisovatelé a historici, bylo to pověstné období doby temna, ztráta sebeurčení státní, národní i mravní.  Bílá hora tedy znamenala setrvání v habsburském soustátí až do roku 1918 se všemi svými pozitivy i negativy.

Roku 1624 bylo vydáno nařízení o obnovení katolického vyznání. Nekatolíkům nechal císař ubytovat v domech vojáky se všemi důsledky, které z toho plynuly. Do exilu odešlo až čtvrt milionu lidí /asi každý pátý Českého království/. Zkonfiskován byl majetek za cca 6 milionů zlatých. Taková byla hodnota pomsty Ferdinanda II. za český odboj. „Habsburk zradu nezapomínal“… Exulanti mířili hlavně do Lužice a Saska, také do Slezska a Polska, z Moravy odcházeli do sousedních Uher a na Slovensko a po roce 1848 mířili do „Nového světa“ z důvodů náboženských i politických nebo ekonomické situace.

Ve 2. pol. 19. století se migračně zajímavou destinací stalo carské Rusko. Přistěhovalce lákala celá řada výhod, kterými byla levná půda, možnost zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, vlastní samospráva a náboženská svoboda.Carské úřady lákaly cizí kolonisty již od panování Kateřiny II. (1762-1796), ale k výrazné  imigraci dochází ažse zrušením nevolnictví v Rusku v r. 1861. Velkou roli sehrála idea vzájemnosti všech Slovanů. Oba tyto podněty byly podporovány ruskými agitátory, kteří propagandu šířili často i přes spolupracující české intelektuály a politiky.

 

Kníže Kochubej a česká emigrace

Je známo, že českou emigraci na jih Ukrajiny a Krym zahájil kníže Kochubej, majitel rodinného panství v obci Dikanka (provincie Poltava).Na jaře 1861 uzavřel kníže Lev Kochubej smlouvu s berlínskou firmou Louise Levinsona o najímání pracovníků. Podle §1 této smlouvy se Levinson zavázal získat pracovníky na Kochubejeho statky v Rusku v počtu asi 60 mužů a žen.

V létě téhož roku se v Rychnově nad Kněžnou, Vysokém Mýtě, Litomyšli, Ústí nad Orlicí a Chrudimi objevili zástupci Levinsona. Čechům slíbili pomoci s přesídlením na poloostrov Krym. Počet přijatých osob ale byl výrazně vyšší, než na svém panství mohl Kochubej zaměstnat.

 

Dikanka

Ke konci srpna roku 1861 dostalo cca 60 zájemců povolávací listiny. Ti rozprodali v Čechách majetek a přesunuli se nejprve vlakem do Prešpurku, dále po Dunaji do Galace a poté do Oděsy. S sebou měli pluhy a jiné zemědělské nářadí a náčiní, které jim mělo v začátcích pomoci. V Oděse na ně podle domluvy čekal Kochubejův  správce s vozy a odvezl je do Dikanky. Češi byli umístěni do ukrajinských domků. Většina z nich byli řemeslníci, kteří málo rozuměli zemědělství. Na základě smlouvy byl Kochubej povinnen nechat pracovat přesídlence po dobu tří let na svém panství. Někteří pracovali v zemědělství, ostatní v pivovaru, lihovaru, kovárně nebo v lese. Když se rozneslo, že na Krymu dostanou kolonisté půdu téměř zadarmo, odjela převážná část Čechů se svolením knížete na jaře roku 1862 na Krymský poloostrov.V Dikance zůstalo pouze deset rodin, které měly práci jistou.

 

Cesta na Krym

I v Čechách se šířily informace o exodu Tatarů, kteří po Krymské válce koncem 50. let 19. století odcházeli do Turecka. Půda byla znehodnocena, chyběly pracovní síly. Především představa levné půdy lákala Čechy. Na jaře 1862 se opět několik skupin rodin vydalo z Čech na jih Ukrajiny. Část kolonistů volila cestu přes Bukovinu do Chersonu a dále do Simferopolu, ostatní cestovali železnicí do rumunského Baziaše, poté parníkem po Dunajia vodách Černého moře do Oděsy, kam dorazili v předvečer velikonočních svátků. Několik dní mohli zůstat ve vojenských kasárnách. Rusové a tatarští majitelé, kteří se dozvěděli o příchodu Čechů, jim nabízeli práci v blízkosti Oděsy. Většina z nich se ale rozhodla plavit dále do Feodosie.

Češi neznali jazyk a místní zvyky. Toho využívali podvodníci, kteří z nich vylákaliposlední peníze. Na matky a děti byl tak žalostný pohled,že  i Rusové se nad nimi slitovali a poskytovali jim almužny.

 

České kolonie na Krymu

Ani na Krymu nečekal na kolonisty ráj. Pomalu začali čeští imigranti ztrácet naději dlouhým hledáním práce. Většinou byli bez peněz a střechy nad hlavou. Ti, kteří měli nějaké peníze ušetřené, se vraceli do Čech, ostatníse společně snažili najít obživu v zemi, která se měla stát jejich novou vlasti.

Češi apelovali na vládu, aby jim poskytla půdu a opuštěná hospodářství.Byla jim nabídnuta bývalá tatarská obec Džadra u Džankoje. Na podzim r. 1862 byla založena první česká krymská kolonie Bohemka. Češi složili přísahu, přijali ruské občanství, získali 12 akrů půdy a půjčku ve výši 175 rublů. Krátce na to vznikaly v blízkém okolí další kolonie Aleksandrovka, Tábor a Carekviči /snad podle Cerekvice nad Loučnou/.

Tím putování Čechů neskončilo. Během několika dalších let je trápilo sucho,  invaze kobylek a nedostatek půdy. Čechů bylo moc, pozemky malé, navíc přinášely nízkou úrodu a především ztráty. Proto se část Čechů rozhodla Bohemku a další kolonie opustit a pokusit se vyhledat nové pozemky. V roce 1867 získali povolení k založení nové osady na volné půdě v ​​okrese Melitopol.Začátkem března 1869 se z Krymuvydalo severním směrem 92 rodin.

 

Založení Čechohradu

Bratři Anton a Josef Neprašovinapsali ve svých vzpomínkách:„Zima byla teplá, sníh žádný, dobře jsme se dostali do míst pod číslem 38 ve vzdálenosti 20 vrstv západně od Melitopolu. Po našem příchodu v březnu 1869 došlo ke změně počasí. Byli jsme zaskočeni silnými mrazy, stepním chladným větrem a deštěm. Zimu jsme přečkali ve vysokém plevelu a senu. Naštěstí nám osadníci z okolních vesnic přinášeli teplé oblečení a obilí“.

Počátkem dubna 1869 byla založena kolonie, kterou osadníci nazvali Čechohrad.  Mezi nimi byli zemědělci Franz Jedliček, Jan Pešl, Josef Samek, Josef CHalupník, Jan Kubík, Jan Bílý, Anton Plugaš, Josef Báča, tesař František Kalousek, ševec Josef Kosina a další.

Z důvodu nedostatku pitné vody si ji vozili od statkáře  Mazaje nebo z vesnice Shulhivky /dnešní Novonikolajevky/, která byla od Čechohradu vzdálena 7 vrstv (7,5 km). Když se oteplilo, začali osadníci kopat studny. Až na třetí pokus se podařilo najít zdroj pitné vody. Práce to bylavelmi obtížná a nebezpečná. Během kopání jedné studněse zřítily výztuhy a zahynulo několik kopáčů.Náklady na práci pro vybudování studně dosáhly cca500 rublů, v té době šlo o nemalé peníze.

Zprvu si osadníci budovali v zemi příbytky /hovorově zemljanky/, jen jediná část se nacházela nad povrchem terénu, a to byla střecha ze slámy nebo plevele. Stropy zemljanky neměly, pouze malé větrání pod samotnou střechou.

Pole v prvních dvou letech byla obdělávaná jen pomocí rýčů a motyk dovezených z Čech. Když osadníci obdrželi finanční pomoc, koupili si pluhy a  koně a obdělávali asi 15 akrů

(1 akr je 0.405 ha).

I v této oblasti se museli Češi vypořádat s osudem. V prvním rocese neurodilo obilí, nebyla tedy ani podestýlka pro dobytek. Statečně čelili všem nepřízním a dále budovali Čechohrad, v krátkém čase kvetoucí a prosperující českou vesnici.

 

Čechohrad koncem 19. a počátkem20. století

Čechohrad byl postavenve tvaru kříže se širokými a rovnými ulicemi. Domy většinou stály podél ulice v dostatečné vzdálenosti od sebe, před každým stavením byla předzahrádka a za domem velká zahrada.

Čechohradští pečovali o náboženské tradice, rodný jazyk, zvyky a tradice po celou dobu svého života.  V roce 1875 byla v Čechohradě zřízena první škola, ve kterése děti učily češtinu, ruštinu, matematiku a právo boží. Zpočátku vzdělávali své děti sami osadníci, jako učebnice sloužily Bible a modlitební knížky dovezené z Čech.

V roce 1884 byl v centru obce postaven katolický kostel za cca 7 000 rublů. Český novinář Albert Polák, který navštívil Čechohrad na začátku roku 1909, napsal: „Stavba probíhala bez územního souhlasu, obyvatelé byli nuceni za noc odstranit zvonici, jinak hrozila veliká pokuta“.

V roce 1898 byla v Čechohradě zřízena zemská knihovna, téměř všichni Češi byli gramotní. V roce 1893 byla zahájena výuka v prozatímní národní škole a v roce 1910 v centru obce slavnostně otevřena nová školní budova, jejíž výstavba stála 13 000 rublů. Vyučovalo se ve dvojtřídce, později trojtřídce. V prvním ročníku se děti učily jen česky, v dalším ročníku v češtině a ruštině, od třetí třídy byla výuka jen v ruštině. Učitel dostával plat cca 400 rublů ročně  a odměnu 100 rublů jednou za pět let. Škola existovala až do roku 1938, kdy musela být výuka ukončena z důvodu vyhlášky o uzavření všech národnostních škol na Ukrajině.

Češi se převážně zabývali zemědělskou výrobou a chovem domácích a hospodářských zvířat. V obci žilo hodně zručných řemeslníků. Ukrajinští rolníci se od Čechů postupně naučili vyrábět zemědělské nářadí a náčiní, obdělávat a hnojit půdu. Češi se naopak pomocí místních seznámili s ukrajinskou vegetací, také zkoušeli pěstovat plodiny dovezené z Čech a přizpůsobit je novým klimatickým podmínkám. Díky pracovitým Čechům, jejich schopnostem a předevšímvytrvalosti,se Čechohrad stal na počátku 20. století prosperující českou obcí, která měla 575 obyvatel českého původu a 175 farem.

V roce 1992 byli založené české krajanské společnosti Čechohrad a Bohemia v Melitopolu.

Od roku 1999  v Novgorodkovce (Čechohrad) a Melitopolu za podpory MŠTV úřadu  České republiky bylo obnoveno studium českého jazyka. Díky velké finanční pomoci MZV ČR byla zrekonstruovaná budova staré školy,  kde  probihá výuka češtiny. Kromě muzea a třídy se v ní nachází byt pro českého učitele, který je vysílán ke krajanům v Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí.  Působiště učitele je velmi dobře vybaveno učebními i technickými pomůckami, které zajišťuje Dům zahraniční spolupráce.

Prvními profesory, které přednášeli v Novgorodkovce  a Melitopolu, byli p.Jarmila Janečková a p. Jiří Krejčí. Od roku 2015 profesorkou v Novgorodkovce  a Melitopolu je    p. Vladimíra Pěčonková.

Učitelé, kteří přijíždějí do Čechohradu, nejen vyučují děti a dospělé, ale také organizují besedy, pomáhají krajanským spolkům v Čechohradě a Melitopolu při svátcích a soutěžích a udržují a oživují tradice a zvyky.

* * *

Kdo by dnes chtěl najít Čechohrad na mapě, hledal by marně. Od roku 1946 je obec přejmenována na Novgorodkivku. Nicméně název a historie obce zůstala v pamětech a srdcích všech.

 

Viktor Mochov a Mgr. Eva Řezníčková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012