To byl Arnošt Lustig

Co s ním prožil a zapsal

František Cinger

Knihy Arnošta Lustiga mám uložené v knihovně vedle knih Hrabala, Aškenázyho, Škvoreckého, Oty Pavla... A to jsem samozřejmě nevěděla, jak lidsky moc k sobě opravdu patřili. Pana Lustiga jsem viděla jednou v redakci Českého dialogu v Klementinu, to už je dávno... Na křest knihy o něm (a určitě s ním!) jsem byla zvědavá.  Začal tak, že by se pan Lustig opravdu bavil. Nefungovaly totiž mikrofony, nepodařilo se promítnout dokument... Zoufalé otázce  Jiřího Kuchaře z nakladatelství eminent „Neumí to někdo?“ jsme se už všichni, včetně (samozřejmě v nás přítomného) Arnšta Lustiga smáli.

„V sobotu 26. února 2011 se mi ozvala textová zpráva: Nad ránem zemřel miláček Arnošt. Kamarádka mi dávala na vědomí, že odešel spisovatel světového formátu. Svědek šoa (zkázy), který obětem věnoval celou literární a filmovou tvorbu. Emeritní profesor American University Washington, D.C., čestný předseda pražské Společnosti Franze Kafky. Nositel literárních a občanských ocenění doma i za oceánem. Dalo by se pokračovat. Pro mě však mimořádně blízký člověk, s nímž jsem téměř dvacet let trávil po řadu měsíců takřka každý den. Statečný muž, manžel, obětavý otec a dědeček, který na sklonku života dokázal šest let bojovat se zákeřnou nemocí“. To napsal František Cinger v úvodu pětistránkového textu pod titulem Místo úvodu.

Stalo se teprve po druhé, kdy jsem musela recenzovanou knížku odložit. Přečetla jsem jich za ta léta hodně, u této jsem po dvou hodinách čtení dostala zimnici. Líčení osudu kluka, který prožívá dospívání v koncentračních táborech, je strašlivé. A pravdivé. Například: „ Nejhorší v Osvětimi bylo to, že jsme jen nosili kameny, jeden den na jednu stranu, další den na druhou. Bylo to akorát dobrý k tomu, aby se lidi udřeli, pro nic jiného.Všechno bylo riskantní. Jednou hlásili, ať se přihlásí, kdo je řemeslník. Všichni šli do plynu. Takže jste vůbec nevěděl, co s vámi za okamžik bude“  vzpomínal Lustigův přítel Jiří Justic. Byli jako bratři, doslova na život a na smrt. „ Arnošt byl strašně lehkomyslný. Dlouho trvalo, než dostal trošku slušný rozum. Byl pořád jako kluk. I v tom Terezíně i jinde se s ním těžko dalo vydržet.“

Mám takový zvyk, že si v recenzovaných knížkách žlutými papírky zakládám to nejdůležitější, co nutně (!) musím sdělit. Tady jsem jich měla 16, jinak vystačím s dvěma, třemi... Takže např. vím, že „Arnošt neměl rád okázalá gesta. Svoje židovství nosil hluboko v srdci, přímo v morku kostí. Na to nepotřeboval žádnou jarmulku.“ Víte, že jeho exilovým snem bylo projít se po Karlově mostě? Taky říkal, že ne každý člověk v totalitě byl nemorální, ale sama totalita byla nemravná. A že nenapravitelně se nakazí žalářovaný od žalářníka. Ale v knize nejsou jen hrůzné věci z války, také vtipné vzpomínky na cesty cizími zeměmi.

Přes všechna láskyplná a vtipná vyznání čtenářům zůstal dál realistou. Píše: „ Tisíce let zápasí lidi s totožnými potížemi. Jednou čelí lvům v aréně, potom tankům v ulicích a mezitím cenzuře, drábům a uzurpátorům všeho druhu, falešným svědkům, zlodějům a podvodníkům a bratříčkům podobného ražení. Stojí za to přečíst si v archivech, co se stalo před sto roky, abychom viděli, že to bylo podobné dnešku, i kdybychom si namlouvali, oč jsme dál. Má to jen jiné šaty.“

V knížce je hodně fotografií, krásná je ta z kibucu Kfar Masaryk, kde jede kudrnatý jednadvacetiletý Arnošt na koni. Vypadal jako kovboj. Izrael miloval a věděl, že „je to malý zázrak, který si uvědomuje i druhá generace po šoa – jeho děti Pepi, Eva a třetí generace, jejich děti.“ Přesto jezdil po světě, mluvil o hrůzách a nadějích... Setkal se např. s Goldou Meierovou, Moše Dajanem, Josipem Brozem Titem, Alexandrem Dubčekem, Che Guevarou (o němž prohlásil, že nebyl revolucionářem, ale snílkem)...

František Cinger píše, že podle zásad musí být Žid pohřben co nejdříve po skonu, a sice v bílém rubáši v rakvi z nehoblovaných prken. Tak se rodina rozloučila i s Arnoštem. Na křtu naopak byla nejen nejbližší rodina (sestra Hana Hnátová, dcera Eva Lustigová), ale i autor František Cinger a Jiří Kuchař a desítky hostů. My, my všichni si myslíme: není to jen historie, ale i současnost. A jak někdo řekl, kniha by se správně měla jmenovat „To je Arnošt Lustig“.

Vydalo nakl. eminent

Venda Šebrlová