Český šperk 1950 -- 2000

9 2003 Kultura česky
obálka čísla

Od dřívějších kolektivních kolekcí šperku (hlavně v 60.- 80.letech 20. století: Ateliérový šperk Praha, šperkařská sympozia v Jablonci nad Nisou, Turnově, aj.) je tato výstava pod výše uvedeným názvem přehlídkou kvalitní tvorby od let padesátých až do současnosti. Připravila ji Dr. Křížová, která v Brně převzala po odbornících Holešovských cíleně budovanou sbírku šperku v tamějším muzeu. Expozice (v Císařské konírně Pražského hradu -- do 14. září 2003) je řazena bez ohledu na členství autorů v Asociaci kovu -- šperku či jiných názorových spolcích a dává jim možnost prezentovat se mimo hranice oboru.

Seznamuje s vývojem autorského šperku od přelomu padesátých a šedesátých let, kdy dochází k novým posunům a pojetí šperku -- zdobný předmět (dříve uložený jako majetek, nošený pouze několikrát za život či objednaný jako vyjímečný dar), začal být vnímán jako autonomní. Poválečná generace VŠUP rozvinula své představy o moderním šperku. Vyškolení zlatníci, skláři, sochaři, textilní výtvarníci vnesli do jeho tradice nové podoby. Nedostatek drahých kovů vedl autory k úspornosti i k méně obvyklým materiálům, ne ovšem na úkor výtvarných hodnot -- nápadů a uměleckého ztvárnění. Specialisty na šperk, interiérové předměty a komorní plastiku silně ovlivňovaly tehdejší různé umělecké směry. Podobu samostatného objektu mu dávali mnozí sochaři. Do konce osmdesátých let se šperk vyvíjel především na půdě muzeí, poté se centrem pro jeho rozvoj stal Ateliér kovu a šperku na VŠUP v Praze, kde začala vyrůstat nová generace specialistů.

Expozice právem představuje šperk jako individuální výtvarný projev (v částech Počátky autonomního šperku, Šperk jako plastika a dalších), který vznikal u mnohých autorů souběžně vedle jejich tvorby v jiných oblastech, zejména sochařství. Patrné zde jsou souvislosti mezi šperkem, reliéfem a plastikou (např. u J. Symona,

J. Eislerové, J. V. Nováka, E. Žákové -- Šťastné, J. Votipky). Mnohé přední tvůrce ušlechtilého řemesla však na výstavě postrádáme (příkladně M. Mlynáře, P. Herčíka, J. Dvořáka a jiné). Jsou zde zastoupena nejen klasická zlatnická a stříbrnická díla s granáty, polodrahokamy a jinými kameny, ale také šperky netradiční: ze dřeva, kůže, papíru, kosti, slonoviny. A v českém prostředí navíc z typických materiálů: skla a textilu, především krajky, (oproti zahraničím tvůrcům u nás dosti využívaných technik). Na výstavě také spatříme díla autorů, preferujících konstruktivismus a minimalismus, stejně tak postmodernu a konceptualismus, které nás oslovují humorem a nadsázkou.

Z celkového počtu pět set děl od sedmdesáti autorů si podle mne každý může nalézt ten nej. Ten jediný a "svůj".

Olga Szymanská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012