STROMY VYPRAVUJÍ

Autorka knihy Marie Hrušková je česká spisovatelka a scenáristka.  Vede webovou stránku www.pamatnestromy.cz, spolupracuje s rozhlasem a televizí a její texty o stromech se staly podkladem například pro televizní pořad Paměť stromů (2003). V roce 2011 jí vyšla výpravná obrazová publikace Podivuhodné stromy. V této knize se soustředí na nejmohutnější stromy, které lze potkat při toulkách naší vlastí, a texty, plné zajímavostí A napsala i další krásné kn ihy o stromech. Výsledkem jsou krásná inspirativní publikace, která pohladí po duši.

Autorka Marie je významnou autorkou i našeho Českého dialogu a především Českého kalendáře, který vycházel 22 let.

Než dlouhosáhlou recenzi, přidávám ukázku z knihy Stromy vypravují.

O  LÍPĚ,  KTERÁ  ZPÍVALA

Příběh vypravuje o Zpívající lípě, která po dlouhá staletí roste ve vesnici Telecí nedaleko Poličky. Krásná stará lípa patří k nejvýznamnějším a nejmohutnějším stromům v naší zemi, i proto o ní psali mnozí spisovatelé. Mne zaujala pověst zpracovaná  Miloslavem  Burešem, spisovatelem s citlivým vztahem k rodné Českomoravské vysočině. Zavádí čtenáře do druhé poloviny 17. století, kdy bylo u nás povoleno jako jediné náboženství katolické. Nekatolíci byli pronásledováni, nekatolické knihy byly ničeny, písně jednoty bratrské zakázány. Starý výminkář z chalupy, u které lípa roste, náhodou objevil, že korunou se dá sestoupit do její dutiny a v tom zvláštním úkrytu pak začal zaznamenávat zakázané modlitby, žalmy a písně. Aby si texty vybavil, tedy si je říkal nahlas nebo prozpěvoval. Jeho hlas splýval se šuměním větví stromu a lojová svíčka  dodávala chvějivé světlo…

Večer se pomalu proměňoval v noc ještě prohřátou odpoledním sluncem, i když  obloze už vládl měsíc. Jen nesměle, jak mu to dovolovaly mraky. Ticho horské vsi s chalupami rozhozenými po kopcích vyrušovalo zaštěkání psa, kterému se nelíbilo, že ne všichni lidi se  uložili ke spaní. Pes se uklidnil – poznal, že pozdní chodci, opatrně se pohybující mezi keři, nejsou cizí.

Ze stínu  chalupy vystoupila mužská postava. To Jakub - čekal, až se soused z chalupy nad ním přiblíží, aby se znovu vydali na tajemnou, ale zakázanou výpravu za slovy, která potřebovali znovu slyšet.

Tentokrát starší muž přišel s malým synkem. „Vzal jsem s sebou našeho nejstaršího. Už z toho má rozum, co se děje. Tak aby nezapomínal.“

„Víte, sousede, já posledně po návratu nezavřel oči skoro do rána. Musel jsem myslet na to, co s námi bude.“

„Ale, Jakube, věřit musíš. Když jsem nahlas z lípy slyšel, co nás učili naši rodiče a čeho se my máme odřeknout, jako ba už neplatilo:cti otce svého a matku svou… tak já se po návratu modlil jako dřív. Žena se ke mně přidala a bylo nám pak celý den nějak lehčeji. Proto jsem vzal dneska Vašíka. Ale raději už dost povídání, hlas se v noci nese daleko…“

„Sousede, nejsme jediní, podívejte,“ šeptem řekl mladší z mužů. Oči už zvykly tmě, a tak byly k rozeznání postavy mužů, kteří opatrně, hlavně skryti ve stínu, také směřovali ke  stromu, jehož bohatě olistěná koruna se zvedala nad střechou chalupy na protějším svahu.

„ Vezmeme to raději větší oklikou. Možná  budou dole u cesty číhat panští pacholci, nesmíme jim padnout  do rukou. Na druhé straně nad lípou jsem vyhlídl křoví, za kterým se dá ukrýt a ani k lípě to není daleko.“

Tak už po několikáté se vesničané tajně nocí kradli do blízkosti lípy, která  lidem záhadně dávala naději, když už to ani nečekali. Lípa tichounce zpívala starým třaslavým hlasem, jako měli jejich staříci, připomínala, o čem bylo zapovězené i jen přemýšlet. Záře vycházející z její koruny tajemnost zvýrazňovala. Kouzlo bylo tak působivé, že ani drábové se neodvážili vztáhnout ruku na očarovaný strom, na kterém při přísném zkoumání za bílého dne nebylo shledáno nic mimořádného.

Lidé tajně přicházeli, aby se dočkali zázraku, a nikým neviděni se ztráceli ve tmě, když  hlas umlkl a světlo zmizelo, aby  druhý den či za několik dní  korunu lípy znovu prozářilo mihotavé světlo a oni se k ní přes všechny zákazy opět vydávali.…

Když  byl soused se synkem skoro doma u chalupy, na chvilku se zastavil: „ Vašíku, nezapomeň na  tenhle večer a na naši vzácnou lípu, ani na to, jaký nám předala vzkaz,“ vážně ekl muž a Vašík ucítil na ramenou otcovu ruku. A pak pohlazení po vlasech – tak vzácné od otce, který byl spíš přísný a nemluva. I to patřilo k té tajemné  noci, která teď už nic neprozrazovala. Jen hvězdy chvílemi zasvitly mezi mraky. Vesnice spa

-red-la…

O krásné fotografie v knize STROMY VYPRAVUJÍ se postaral  Pavel Hossl, kresby jsou Jaroslava Turka. Vydalo nakladatelství KAZDA.