ALMARA

Lidka Lojdová únor 2019 2019 Ostatní česky

Televize od rána do večera varuje: Nepříznivá smogová situace! Žádné procházky! Epidemie chřipky na pochodu! Žádné sdružování! Řádí ptačí chřipka! Nepřipouštějte žádné ptáky do své blízkosti!

 

Protože nechci chytit bacil od žádného ptáka, houpu se doma v houpacím křesle. Zjišťuji přitom, že mám smog i v hlavě. Poletavý prach vzpomínek.

 

Jak se tak rozhlížím po pokoji, kde jsem vyrůstala, utkvěly mi oči na starodávné almaře. (Nezačínáme vypadat jako sestry?) Patrně jsem ji svým upřeným civěním uvedla do rozpaků, protože, světe div se!, náhle zavrzala.

 

„Koukáš, jako bys mě ještě nikdy neviděla, Liduško.“

 

Leknutí mne vyhouplo málem na lustr. Bojím se: Tak už je to tady! Už mi začal ten můj pocukrovanej život usilovat o rozum! Almara vzápětí halucinace vyloučila.

 

„Neboj se, mlaďoučká! Chci ti jen říct, že nejseš sama, kdo vzpomíná na staré časy. Taky jsem měla pohnutou minulost.“ Zavrzala a celá se otevřela: „Já jsem totiž dub,“ představila se a naštěstí se neuklonila. „Bylo to ještě za císaře pána, když jsem zapustil kořínky v Dolíku v údolí v Orlických horách, kde to dobře znáš. Tenkrát mě rozčilovalo, že kdejaká kopretina byla vyšší než já. Ale nedal jsem se. Zimní mrazy, letní vedra, sucha nebo lijáky – všechno jedno. Rostl jsem a nepohnul se z místa! To my stromy umíme, i když vám lidem, někdy závidíme. Můžete se procházet. Když to horské slunce začalo přehánět a já stál bez slunečníku v poledním žáru, chtělo se mi rozběhnout se k řece. Také mě táhla sobotu co sobotu do Kuldovy hájovny taneční muzika. Toužil jsem si zatancovat. Zkusit to.“

 

Přiznám se, že mi začaly po tvářích téct slzy smíchu při představě, že dub vrazil do taneční seknice, požádal dceru hajného o tanec, nadzvedl celou hájovnu do vzduchu a při valčíku ji roztáčí kolem dokola jako kafemlejnek.

 

„No, moc se nesměj,“ napomenul mě ješita. „Byl jsem krásnej, zdravej, silnej, nejvyšší v celém údolí. S obrovskou korunou na hlavě jsem se cítil jako král. Byl jsem blíž a blíž nebi, listoval jsem v oblacích. Duhu jsem znal osobně. Ale! Když jsem byl nebi nejblíž, přišli dva dřevorubci s pilou a sekerou. Podřízli mne, skáceli na zem (mimochodem pařez, který po mně zůstal, je na tom místě dodnes!), odvezli mě na pilu, tam mě rozřezali na prkna, přišli truhláři, hoblovali, brousili, natírali, vrtali díry pro zámky a ještě si u toho zpívali. Tenkrát byli řemeslníci machři. Uměli čarovat. Když mě proměnili v almaru, přišli řezbáři a vyzdobili mě jako nevěstu. Tak jsem nakonec ani nelitoval, že už nejsem strom. Jako velikánská nádherná skříň jsem byl zase výjimečný.“

 

„A co bylo dál?“ promluvila má zvědavost.

 

„Dali mě do výlohy v okresním městě. Náhodou šla kolem vaše babička. Vysvětlila dědečkovi, že beze mne nemůže žít. Dědeček Jindřich plnil své Fanušce každé přání. Koupil mě a nechal přivézt do vašeho domu. Tenkrát jste ještě nebyla na světě. A tak paní Štemberková ještě nebyla babička a vedla domácnost, jak se patří. Vzpomínám s jakou pečlivostí do mě ukládala bílé živůtky, noční čepečky, boambarďáčky s krajkami na nohavicích, nabírané spodničky s volány, košilky s nitěnými knoflíčky na ramenou, kosticové korzety, jemné rukavičky, vyšívané kapesníčky s monogramy celé rodiny a také pánské noční košile, podvlékačky, sady tuhých bílých límců, motýlky a kravaty – však víte, co se nosilo b devatenáctém století. A to jsem zapomněla na atraktivní dámské klobouky zdobené stuhami a květinami a na cylindry a buřinky.“

 

„Ve dvacátém století jste asi už takovou pohodu nezažila,“ začala jsem s přibývající úctou almaře vykat.

 

„Jo, byly napínavé časy, často v nich šlo o život. Nejdřív byla první válka, potom druhá válka, pak doba jistých nejistot, pak doba nejistých jistot, a to se projevilo i na životě v domě. Stěhováci mě tahali z místnosti do místnosti. Málem mě rozbili, lidé, které jsem neznala, do mě zavírali věci, které patřily spíš do dřevníku, nebo měly zůstat v tajnosti. Vaše maminka  Věra tomu nemohla zabránit. A do tohohle zmatku jste se narodila s vírou ve šťastnou budoucnost, jak to u miminek bývá.“

 

„Vzpomínám si, že jste za mých mladých let stála v hale v přízemí.“

 

„Pravda pravdoucí, tam mě objevil červotoč a začal mě, gurmet jeden, hned ochutnávat. Řekl mi, že jsem lahůdka a ustlal si pod mou spodní zásuvkou. Takový prcek, a troufal si mě sníst! Byla jsem zoufalá. Naštěstí jste si, už tenkrát starostlivá slečna, toho nenažrance všimla a nějakým lektvarem ho vyhnala. Nikdy vám to nezapomenu. To už bylo další století.“

 

Sto let sem, sto let tam. Moje povídání s almarou ukončilo kyvadlo nástěnných hodin. Odbíjelo právě sedm!

 

„Přeji radostné a uklidňující zprávy v televizi,“ rozloučila se uštěpačně almara a zavřela se.

 

Vstávám z houpacího křesla poučena. Ode dneška vím, že to co nevím, mi nábytek, stěny, obrazy, lustry, pavlač, schodiště, staré nádobí, odložené šaty a boty, povědí. A zahrada to dosvědčí. Od almary vím, že člověk není nikdy sám. Když je mu smutno, může se dát do řeči i se zrnkem písku.

 

Tak houby zle!

 

Dobrou noc.

 

Ludmila Lojdová

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012